René Müller položil základy řetězce Fæncy Fries v roce 2016, když se původně na chvíli vrátil ze studií v Nizozemsku. Pak měl ale nehodu na motorce, a když už musel zůstat nějaký čas doma v Ostravě, rozhodl se se spolužákem Janem Haščákem zkusit vlastní byznys.
Dnes má řetězec 15 poboček v Česku, jednu na Slovensku a uvažuje o vstupu do Rakouska. Jak ale do plánů promluvila letošní pandemie, o tom člen našeho výběru 30 pod 30 píše exkluzivně pro Forbes.
Všechno je jinak, než jsme si mysleli. Už zase. Po létě opatrné naděje, že se život vrací do svých původních kolejí, nám pandemie uštědřila další facku. A tentokrát na to navíc není sama. Na jaře nás napadl neviditelný nepřítel, kterého nikdo neznal. I přestože jsme zprvu zkoprněli, netrvalo dlouho, než jsme nadšeně vyrazili do bitvy. Šily se roušky, pomáhalo se lidem v první linii, říkali jsme si, že „společně to dáme“.
I moje generace ukázala, že se dokáže sjednotit a se svým možná prvním skutečně existenčním nepřítelem se popasuje. Teď cítím, že je vše jinak. Ne snad, že bychom tentokrát byli poraženecky naladění, i když cynismu je jistě více.
Ale zatímco na jaře společnost utěšoval pocit, že všichni, mladí i staří, zaměstnanci i odbory, občané i politici skutečně táhnou za jeden provaz, o druhé vlně to neplatí. Zejména proto, jak moc selhala naše vláda. A jak nás zase nechala na holičkách.
Aspoň podle mých zkušeností. A to si na letošní rok dohromady nechci stěžovat. Po pár dnech apatie jsme v březnu dobrodružně skočili do plachetnice s názvem „vakuované hranolky“ netušíce, kam přesně nás vítr zavane. Hlavní bylo, že jsme se hýbali kupředu. Nouzovou situaci jsme využili k provedení velkých změn ve firmě.
Nucené vypnutí fritéz nám umožnilo se pozastavit nad tím, jakou firmu vlastně chceme mít. A tomuto obrazu jsou Fæncy Fries mnohem blíž dnes než na začátku roku. Po celou dobu nouzového stavu jsme pracovali víc než normálně. A když skončil, nezpomalili jsme. Všechny nápady a plány jsme začali přetavovat v realitu a výsledek bavil jak nás, tak naše hosty.
Žijeme z toho, že můžeme dělat hranolky. Živí nás to, dělá nám to radost, je to středobod našeho malého vesmíru. Jsme v tom nejlepší. A teď to zase nesmíme dělat.
Zdroje energie, kterou jsme v sobě našli na jaře, se zdají skoro vyschlé a každá další bezhlavá změna opatření, které náš provoz upravují, znamená nutný pokles nadšení. Když bylo nařízeno, že se gastronomický průmysl ukládá k hibernaci, tak to malé světlo na konci tunelu na chvíli zhaslo. Ale my jsme původem z Ostravy a tam jsme na temné tunely hluboko pod zemí zvyklí, takže i když se nám zatají dech, panice jen tak nepropadneme.
Tvrdá práce ve ztížených podmínkách je naší doménou. I když jsme po posledních deseti měsících unavení a rádi bychom si odpočali, víme, že nemůžeme. Doběhli jsme jeden maraton a chvíli po protnutí cílové čáry slyšíme výstřel, který nám startuje maraton druhý. Jsme pobití, unavení, vyčerpaní, ale víme, že teď nemůžeme zastavit. Navíc se říká, že když má člověk dojem, že už nemůže, tak může ještě třikrát tolik.
Zatím se tedy držíme přísných hygienických opatření a ve většině našich provozoven máme otevřená výdejní okýnka. K tomu distribuujeme vakuované hranolky a rozhlížíme se, co bychom mohli dělat dalšího.
I já jsem v létě odvrátil oči od možnosti druhé vlny covidu-19 a soustředil se víc na dlouhodobé projekty, než jak se lépe srovnat s dalším uzavřením provozoven. A nejsem v tom sám, ať už to chcete svést na únavu materiálu, nebo prostě otupělost z tisíců iterací pravidel, podle kterých se máme chovat.
Ale i v tomto režimu, v provozu s blikající kontrolkou, se občas povedou fajn věci. Velkou radost mi teď dělá projekt, který jsem chtěl původně smést ze stolu: nová provozovna v Plzni, v kontejneru před nákupním střediskem. Pro mě osobně to byl velký krok z komfortní zóny. Z principu nechci, aby měl náš řetězec provozovny ve food courtech nákupních center.
Nicméně jsem se nechal přesvědčit, že to může být zajímavá case study pro celou firmu. A podle toho, jak se kontejner ujme, pak můžeme tento projekt rozšířit do dalších měst, kde si jinak do kamenných provozoven v centrech měst netroufneme. Kontejner zatím vykazuje pozitivní výsledky a my začínáme jednat o jeho klonování v dalších městech po republice, takže se máme na co těšit v dalším roce.
Člověk totiž potřebuje něco, na co by se mohl těšit. Proto nám také hodně ubližuje nejistota, že nevíme, kdy nouzový stav a všechna opatření skončí tentokrát. Potřebujeme mít nějaký bod v budoucnosti, ke kterému můžeme směřovat.
Miluji jachting, ve kterém se každé tři roky koná nejtěžší týmová soutěž na světě: Volvo Ocean Race. Úkolem je obeplout zeměkouli. Posádky však nemůžou plout přímočaře ke svému cíli, protože vítr vždy nefouká tak, jak by potřebovaly.
Lodě často plují cikcak, podle toho, kde fouká lepší vítr. S podnikáním v době covidu-19 je to teď podobné. Měli jsme jasně danou trasu, po které jsme chtěli plout, ale vítr se otočil. Je potřeba si uvědomit, že se musíme přizpůsobit aktuálním povětrnostním podmínkám a že nás tato adaptace do cíle také dostane, ačkoli docela jinak, než jsme si původně představovali.
A tak i my teď brázdíme neznámá moře, když chystáme nový merchandise, děláme hranolky v kontejneru nebo motivujeme hosty, aby si dělali naše hranolky v teple svého domova. Polevit nemůžeme. Jinak nás moře pohltí a už nikdy nevydá zpět.
„Smooth seas don’t make skilled sailors“ je přísloví, které se teď hodí více než kdy jindy. A je to mindset, který nás možná všechny zachrání. Po bouřlivém jaru se dostavilo klidnější léto a po bouřlivém podzimu prostě netušíme, co čekat.
Jisté je jen to, že z této plavby vyjdeme silnější než předtím. Ošlehaní větrem, promočení na kost a se zkušenostmi, které nám už nikdo nevezme. Tak se pevně držte a za žádnou cenu nezkoušejte vyskočit. Tohle není napořád.
Ahoy!
