Na osobnost a odkaz Václava Havla vzpomínáme každý po svém. Takhle to na svém facebookovém profilu udělal spoluzakladatel finanční skupiny RSJ a filantrop Václav Dejčmar, jehož slova se svolením publikujeme i na svém webu.
Pamatujete si, jak se týden před smrtí Václava Havla v Praze objevil Dalajláma, aby se s bývalým prezidentem naposledy setkal? Spousta lidí považuje Havla za dramatika a politika. Já ho vždy vnímal spíš jako stále hledajícího filozofa.
Havel svými oblíbenými pojmy jako „věčnost“, ke které se vztahujeme, nebo „absolutní horizont“, k jehož neproniknutelnému tajemství je třeba přistupovat s úctou a pokorou, zkoušel popsat totéž, co křesťané nazývají Bohem, jenž je v důsledku archetypální Pravdou a Láskou.
Byť to nebylo na první pohled zřejmé, Havlova vnitřní motivace vycházela z určité formy abstraktní duchovnosti, o které však téměř nikdy nemluvil nebo pro ni používal vlastní pojmy, aby ji „nezašpinil“. Vždyť ani židé nevyslovují jméno boží a místo toho říkají neurčité Adonai (Pán) a tibetští buddhisté rovnou místo slov hledají Pravdu v tiché meditaci.
Havel filozof spolu s Kantem prožívá úžas nad existencí svědomí v nás, které je jediným univerzálním pojítkem s „absolutnem“, a k němuž by se měl proto člověk stále pokoušet vztahovat. Odtud také pramení jeho morálka i touha po „rehabilitaci takových hodnot, jako je důvěra, otevřenost, odpovědnost, solidarita, láska“.
Jako filozof svůj totalitní uděl nepovažuje za český problém, ale za problém celé civilizace, za memento pro humanitu. Havel píše:
„Což není ničení člověka v Praze ničením všech? Což lhostejnost ke zdejším věcem nebo dokonce iluze o nich není přípravou pro tutéž mizerii jinde? Což není jejich mizerie předpokladem mizerie naší? Vždyť tu přece nejde vůbec o nějakého českého disidenta jako osobu v tísni, která potřebuje pomoc (od tísně bych si přece nejlépe mohl odpomoct sám: tím, že bych prostě přestal být ‚disidentem‘), ale o to, co jeho nedokonalé snažení a jeho osud říkají a znamenají, co vypovídají o stavu, osudu, šancích a bídě světa, v čem jsou či mohly by být důvodem k zamyšlení pro jiné i z hlediska jejich, a tedy našeho společného osudu.“
Havel během života opakovaně dokazuje, ze je filozofem globálním, který vnímá své činy skrze perspektivu celé lidské civilizace. Nejde mu jen o malou zemi v srdci Evropy, bojuje o to, zda se podaří opět nějakým způsobem rekonstituovat přirozený svět jako pravý terén politiky. A také:
„Rehabilitovat osobní zkušenost člověka jako výchozí míru věcí, nadřadit mravnost politice a odpovědnost účelu, dát opět smysl lidské pospolitosti a obsah lidské řeči, učinit ohniskem společenského dění svéprávné, integrální a důstojné lidské ‚já‘, ručící samo za sebe, protože vztažené k NĚČEMU NAD SEBOU, a schopné obětovat něco nebo v krajním případě vše ze svého všedně prosperujícího privátního života – této ‚vlády dne‘, jak říkával Jan Patočka – tomu, aby měl život SMYSL. Zda nás při tomto velice skromném a zároveň vždy znovu světodějném zápase se samopohybem neosobní moci náhoda našeho bydliště nutí konfrontovat se se západním manažerem nebo s východním byrokratem, – to přece opravdu není tak důležité! Bude-li obhájen člověk, pak je – snad – jakás takás naděje.“ (Text z roku 1984)
Blíží se Vánoce a ať už si o křesťanství myslíte cokoli, Ježíš byl patrně prvním humanistou ve známých lidských dějinách. Havel svým zájmem o důstojnost každého člověka a přesvědčením o jeho nezastupitelné jedinečnosti nesl tuto pochodeň dál.
Jako filozof se paradoxně domníval, že disidenti měli svým způsobem štěstí. V totalitě bylo totiž zcela zjevné, za co bojují a kde leží dobro a zlo. Tato hranice však dávno přestala být zřetelná. Pozdní Havel proto dodává, že nejen systémy a diktatury založené na lži a nenávisti jsou problém.
Úplně stejný problém představují i všechny neosobní technokracie, které nebrání člověka ani jeho pravou identitu. Které pojmy pravda/lež, dobro/zlo a vina/nevina záměrně matou, relativizují nebo zcela vyřadí ze slovníku. V takových systémech a ideologiích je totiž každá moc „apriorně nevinná, protože nevyrůstá ze světa, v němž mají ještě slova vina a nevina nějaký obsah“.
Civilizace pod vlivem uvedených idejí směřuje pomalými krůčky ke svému rozkladu, aniž si toho kdokoli všimne a něčí hlas se vůbec stačí ozvat. Slepí konzumenti s plnými břichy naopak ještě tleskají svým vůdcům, kteří místo smysluplné politiky nabízejí pouze každodenní vlnu emocí.
A tak jsme zpátky u Ježíše a Nového zákona, kde se stejně jako v Moci bezmocných opakovaně mluví o obecné nechuti konzumního člověka obětovat něco ze svých materiálních jistot své vlastní duchovní a mravní integritě.
Dnes je z behaviorálních výzkumů zcela jasné, že lidé od přírody pravdu nehledají, spíš se jí vyhýbají (kognitivní pohodlnost). Avšak jak Havel, tak biblický Ježíš jsou přesvědčeni, že pokud zcela vzdáme úsilí o život v pravdě, nelze zachránit svět.
Pouze v tomto kontextu lze rozumně interpretovat Havlovu větu, kterou pronesl na svých posledních narozeninách v DOXu. „Jaký smysl má naše existence,“ padl tehdy rozpustilý dotaz. Havel dlouho a nervózně hledal slova.
Pak se na tazatele chvíli upřeně díval, než odpověděl: „Udržet civilizaci.“
