Pandemický stav postihuje všechny, ale rodiče a jejich děti obzvlášť. Přinášíme osobní pohled naší redaktorky, která má děti hned dvě – a plné zuby chování těch, kdo by měli jít příkladem.
Postrádám díky. Vládu, zřetelně a nahlas děkující dětem za to, že jsou už rok doma, nemohou chodit do kroužků, nesmějí se vidět s kamarády, sedí shrbené a se zarudlýma očima u počítače, že snáší svoje mnohdy vystresované rodiče.
Nemají Facebook, Instagram, Clubhouse, ani si večer nemůžou dát sklenku červeného. Kdo jim poděkuje, jak statečně zvládají zmizení svého světa?
Také jsem neslyšela, že by někdo poděkoval rodičům za to, jak zvládají pracovat a zároveň učit, vařit, suplovat dětem kamarády i kroužky a ještě si držet dobrou náladu.
Nikdo nepoděkoval studentům, že zvládají fungovat nejen v závěrečných ročnících, ať už v devítce nebo na střední, bez kamarádů, bez tréninků, zápasů, kroužků, bez odreagování.
A nikdo nepoděkoval ani živnostníkům, že zavřeli své živobytí, své zhmotněné sny, které je stály mnohdy všechno.
Za celý rok jsem nezaznamenala, že by vláda této skupině lidí, kterou pandemické restrikce dramaticky zasáhly, poděkovala. Místo toho na ně útočí dalšími vykřičníky, zákazy, pokutami a tisícovkami policistů. A berou jako samozřejmost, že s nimi budeme automaticky smíření.
Jasně, jsme silní a vydržíme to – prostě musíme. Ale samozřejmost to rozhodně není. A poděkovat je slušnost. Je to malý kousek vyřčeného respektu, pokory a úcty, díky které bychom si ruce umývali raději, nemožnost navštívit rodiče snášeli snáze a živnostníci, kteří se rozhodli na vlastní triko roztáčet kola české ekonomiky, by propadali menší beznaději.
Věděli bychom zkrátka, že tady někoho zajímáme, že i na mladých lidech a rodičích někomu záleží. Proto vám děkuji alespoň já a děkuji svým dětem, manželovi, kolegům, kamarádům. I když to většina z nás zvládne, většina nejsou všichni.
Děkuji – a s díky sdílím i komentář psycholožky Oliny Vlachynské, která mi vzala slova z úst a posouvá je s nadějí o krok dál.
Uvedeno se svolením Oliny Vlachynské
