Valdemar, Mariusz a Adam. Tihle tři bratři dali Čechům džusy Relax a vitaminy Walmark, pak všechno prodali a teď chytají jednorožce a budují miliardovou nadaci, která má lidi přivést blíže k Bohu.
Třinecký Steelhouse zvenku vypadá jako designový panelák s rezavými stěnami, nenápadné sídlo pro nenápadné miliardáře. Tři bratry Wałachy (tedy jednoho Wałacha a dva Walachy, ale o tom až za chvilku), kteří odsud řídí svoje byznysové impérium, možná ani neznáte.
Ale jejich podnikatelská stopa se skoro určitě někdy otiskla i ve vašem životě. Možná kupujete dětem vitaminy Marťánky, babičkám tablety na klouby Proenzi, sobě v lepším případě džusy Relax a v tom horším platíčka Prostenalu.
Všechny ty věci mají společné jedno – na pulty obchodů je dostala tahle trojka: Mariusz, Adam a Valdemar Wałachovi, kteří v devadesátých letech v tehdy čistě ocelářském Třinci dokázali vybudovat ne jeden, ne dva, ale hned tři podniky, které udělaly zářez i ve světě.
Obchod s mákem, nápojové impérium Relax a nakonec i Walmark, špičkovou farmaceutickou fabriku postavenou na zelené louce pod beskydskými horami s výhledem na hořící komíny železáren, ale bratři Wałachovi prodali. Před pěti lety tak pověsili výrobní byznys na hřebík a vrhli se do nové kapitoly života.
Všichni tři teď spolu, stejně jako před třiceti lety, když založili první firmu, budují investiční fond Aternus. Je to vehikl na udržení rodinného jmění, ale taky nástroj na podnikatelský život po životě. Wałachovi skrze něj investují peníze do startupů, a zatímco si v kancelářích šestého patra Steelhousu podává dveře Tomáš Čupr se zakladateli polských skoro-už-jednorožců, tak kapitál tří bratrů utěšeně roste.
Na tenhle rozhovor bylo zaděláno pět let. Od okamžiku, kdy Wałachovi prodali Walmark, chtěl tuhle story slyšet každý soudný ekonomický novinář v Česku. Jenže oni z médií zmizeli jako pára nad hrncem.
Děkujeme, ale ještě není o čem mluvit. Napřed musíme něco vybudovat, odpovídali slušně na e-maily i telefonáty s žádostí o schůzku. Po první pětiletce v roli investorů jsou ale konečně ochotní rekapitulovat. A když se sejdeme – oni tři, já a diktafon –, jako by chtěli všechno to čekání vynahradit.
Ukočírovat tenhle rozhovor je místy jako snažit se přetlačit zapřažené trojspřeží, které se rozjelo z kopce. Bratři Wałachové odpovídají na otázky dřív, než je vůbec stihnu položit, někdy se nadšeně rozpovídají všichni tři přes sebe, pak se v zamyšlených pauzách zastaví a opravují se navzájem, aby jejich odpovědi byly co nejexaktnější – taky dva z nich studovali matematiku a třetí je inženýr.
I když pořád sedí v jedné kanceláři, tak role mají po odchodu z Walmarku rozdělené. „Neděláme všichni všechno, to bychom se zbláznili. Já mám na starosti hlavně investice, Adam filantropii a Mariusz vede Kongres Poláků v České republice,“ vysvětluje Valdemar. „Víte, jak to je, jednou jsem šel na valnou hromadu nepřipravený, neměl jsem nachystané výmluvy a hned mě udělali předsedou,“ odtuší Mariusz.
Zatímco Valdemar je akurátní, v odpovědích nejopatrnější a občas bratry brzdí: „Opravdu tohle chceme říkat veřejně?“, tak Mariusz je na první dojem jeho opak. „A proč ne?“ odpovídá nejčastěji. Je tu přes vtipy a uštěpačné poznámky, i když ty si mezi sebou bratři vyměňují statečně všichni tři se sourozeneckou láskou i nekonečnou upřímností lidí, kteří spolu třicet let dennodenně pracují.
Adam je ten přemýšlivý, taky má na starost tu nejdůležitější část byznysu. Rodinnou nadaci, se kterou mají Wałachovi velké plány. Skrze ni se chystají darovat polovinu svého majetku na – doslova – bohulibé účely. I o tom mluví v prvním velkém rozhovoru po mnoha letech.
Bylo to těžké, prodat svoje největší byznysové dítě, které jste budovali čtvrt století?
Adam: Největší problém byl, že jsme se báli, co budeme dělat. My jsme srdcem podnikatelé, kteří pořád chtějí něco dělat. Jsme od přírody strašně aktivní.
Mariusz: Já čím dál míň. (smích)
Adam: Já myslím, že je víc aktivní, než byl ve Walmarku. Tam jsme měli tisíc lidí a mohl jsi delegovat.
Valdemar: Když jsme se rozhodli o prodeji, tak jsme si všichni tři spolu sedli a řekli si, ať každý sepíšeme, co chceme dělat. A bylo jasné, že budeme pokračovat dál zase spolu, všichni tři.
Valdemar, Mariusz a Adam Wałachovi. Proč jste skončili zrovna u investic do startupů?
Valdemar: Někdo prodá firmu a pak to dá bankám a správcům majetku a nechá si nastavit portfolio úplně konzervativně. Ale my si rádi hrajeme. Nechceme být pasivní investoři, kterým se někdo jiný stará o peníze a my jenom sedíme na zadním sedadle a kontrolujeme to.
Chcete být u volantu?
Valdemar: Většinu cesty. Všichni tři máme menší část majetku v pasivních investicích, jako jsou akcie, dluhopisy, nemovitosti. Ale to si nespravujeme sami, na to máme banky. Zhruba se šedesáti procenty majetku pracujeme aktivně. Ten sami investujeme.
Adam: Většinou s nějakým fondem nebo skupinou investorů. Peníze máme u EMUN, RSJ a Igora Faita a jeho Jet Investment. Ale nejvíc nás teď baví technologické investice a startupy, v tom jsme nejaktivnější.
Není to dost odvážná změna směru? O startupech i zkušení investoři říkají, jak jsou rizikové a jak se můžete spálit.
Adam: Nás baví, že děláme něco nového. Byl to nový impulz, výzva. Ožili jsme. Investice do startupů jsou zajímavá věc, někdy nejistá. Ale my do nich nedáváme peníze v té úplně nejranější fázi, nejsme angel ani seed investoři. Čekáme na hotový produkt a solidní rostoucí obrat.
Valdemar: Museli jsme se ale hodně naučit, to ano. Když jsem se díval na první technologické startupy, u kterých jsme zvažovali investice, tak jsem si na začátku musel udělat slovníček, abych se v tom vůbec vyznal. To vám přijde padesátistránková prezentace v angličtině a z toho je polovina zkratek. Dneska už samozřejmě všichni víme, co je to SaaS, ROI, CRM, MVP, FMA, iterace, trakce a churn rate. Ale na začátku jsme koukali.
Adam: Fakt, ten slovníček máme dodneška a má asi sedmdesát termínů.
Není to nevýhoda, být investor do startupů takhle daleko od Prahy?
Valdemar: Nepřipadáme si mimo centrum dění. Naopak je to výhoda, že máme blízko do Polska, to je hrozně zajímavý startupový trh. Jsme zaháčkovaní i s polskými fondy Dirlango a Inovo. Že jsme tady na hranici, nám rozšiřuje obzory.
Jak se vám se startupy daří? Jaký byl pro vás ten pandemický rok?
Valdemar: Měli jsme loni víc práce a víc investičních příležitostí, paradoxně. Vše pozavírané, ale tím se právě v oblasti internetových a SaaS startupů otevřel trh. Loni jsem posoudil třikrát víc investičních projektů, už jsem si říkal, že to musím začít vyhazovat, že nemůžu procházet úplně všechny.
Adam: A jestli vás zajímá, zda to byl úspěšný rok, co se zhodnocení týče, tak byl. Velmi, velmi úspěšný.
Valdemar: Udělali jsme hodně velmi dobrých investic a follow-upů. Některé projekty zrychlovaly, vycítily šanci a potřebovaly k růstu kapitál, takže se obrátily na investory. Některé jiné, ale těch bylo minimum, se dostaly v pandemii do problémů a potřebovaly finanční injekci. Ale tam zase byla investice v tu chvíli levná, a tak jsme do ní šli.
Koho z vašich zasáhla pandemie nejvíc?
Valdemar: Asi jediný projekt, který měl větší problém, byl malý polský startup založený na umělé inteligenci, který pomáhá klientům řešit deprese a závislosti. Alkohol, drogy, gambling, pracoval na tom tým vědců a dostali na to grant třicet milionů. Umělá inteligence pak hodnotila v apce, jaký je stav těch klientů. Tvůrci se ale loni dostali do problémů a ta investice se nerozvíjí tak rychle, jak by měla.
Adam: Ale to není druh investice, kterou bychom dělali primárně kvůli zisku. Tady nás zaujal ten sociální dopad, pomoc lidem. Podle mě má větší smysl bavit se o větších projektech, do kterých jsme šli kvůli jejich potenciálu udělat raketu.
Tak jaké jsou největší ryby ve vašem portfoliu?
Adam: Docplanner, Booksy a Rohlík.
Valdemar: Máme přes čtyřicet procent portfolia v technologických firmách a ty v covidovém období skvěle performovaly. A navíc mají výjimečně dobře našlápnuto, věříme, že budou mít podobně dobré výsledky i v pocovidové době.
Jak velké firmy to dnes jsou? Rohlík má valuaci přes patnáct miliard korun. Jak jsou na tom Docplan-ner a Booksy?
Valdemar: Patří mezi nejrychleji rostoucí a nejhodnotnější polské startupy. Podle všeho by to letos s uzavřením dalších investičních kol mohl Docplanner dotáhnout na valuaci přes miliardu dolarů.
Takže byste ve své stáji měli opravdového jednorožce?
Valdemar: Uvidíme. My říkáme, že to je zatím medvěd, který běhá po lese. Ještě jsme ho neulovili. To nejsou firmy, které by byly na burze, takže v nich nemůžeme získat nějakou rychlou likviditu. Ale tenhle medvěd během posledních tří roků hodně narostl a zesílil.
Adam: Docplanner je polská platforma rozšířená po celém světě, digitalizuje zdravotní péči a objednáváte se přes ni online k doktorovi. Investovali jsme do nich hned ze startu, už za sebou mají Series E kolo, které z Londýna vedli One Peak Partners s Goldman Sachs. A do Booksy, to je rezervační systém oblíbený v Americe, jsme taky naskočili v době hodně raného Series A. Takže valuace u obou nám velmi dobře roste, ale pořád je to medvěd v lese, dokud to nezhodnotíme.
Valdemar: Mohli bychom sice v dalším investičním kole prodat, ale ne, my chceme být ještě chvíli u toho a krmit medvěda. Jen ať roste.
Když jsme v září dělali rozhovor s Ondřejem Bartošem z Credo Ventures, nejúspěšnějším venture kapitálovým investorem v Česku, tak zrovna Docplanner a Booksy vypíchnul jako dva velké projekty, u kterých ho mrzí, že do nich včas neinvestoval. Jak jste se k nim dostali vy? Přes vaše polské kořeny?
Mariusz: Naše rodina patří k autonomním Polákům, kteří tady na historickém území Těšínského Slezska žijí po staletí. Tenhle region rozdělila českopolská hranice až v roce 1920. Takže náš mateřský jazyk je polština a to nám taky pomáhá.
Adam: Ale i když dvě z našich největších investic jsou do polských firem, tak šly přes český fond. My jsme se k nim dostali přes Enern.
Valdemar: S Petrem Šmídou a Enernem spolupracujeme dlouhodobě, já sedím i v jejich advisory boardu, mám díky tomu slovo i v některých investicích, které Enern dělá. Je tam skvělá chemie, dobře se doplňujeme. A kromě toho, že máme peníze u nich ve fondu, tak jsme do několika zajímavých startupů s Enernem investovali i napřímo. U takových startupů se pak i víc zapojujeme do jejich rozvoje, když nás foundeři nechají. Ne všichni zakladatelé startupu na naše zkušenosti slyší, ale někteří ano a vezmou si z nich to pro ně důležité.
A přes Enern jste se dostali i k Rohlíku?
Valdemar: V Rohlíku máme celkem velký podíl přes koinvestici s Mitonem a Enernem. A před nějakou dobou jsme měli možnost investovat opravdu velký stake napřímo. Tomáš Čupr tady strávil celý den, mluvili jsme o tom intenzivně, ale nakonec to nevyšlo.
Mariusz: Asi jsme moc velcí hnidopiši. Hodně jsme ho grilovali. A je to škoda, že ten Rohlík nám nevyšel, protože Čupr je dobrý borec.
Adam: Takových je jenom pár. Má čuch na dobré věci a odhodlání.
Mariusz: Na něm vidíte, že on buď vyhraje, anebo padne vyčerpáním.
Valdemar: A že když si něco umane, tak toho dosáhne, i kdyby byla třetí světová.
Adam: Jsme ve fázi, kdy kromě menších věcí hledáme i jednu dvě zajímavé velké investice. Šampiona, kde budeme mít velký podíl a budeme se jeho rozvoji věnovat naplno.
Valdemar: Těch projektů nám chodí hodně, ale pokud to není věc, ze které si sedne na zadek všech pět lidí u stolu (ve fondu Aternus mají malé podíly ještě dva bývalí vrcholoví manažeři Walmarku, Roman Kantor a Petr Turoň, pozn. redakce), tak do toho nejdeme.
Valdemar Wałach. Chcete být zase trochu blíž budování nějakého vlastního byznysu?
Valdemar: Naše vize je najít firmu nebo dvě, kde bychom koupili tak čtyřicet až padesát procent a budovali bychom ji spolu se zakladateli dlouhodobě. Chceme ještě využít to know-how z Walmarku – jak vybudovat velkou věc na zelené louce, poradit si s expanzí, marketingem, budováním mezinárodního obchodu.
Mariusz: Ale takové firmy už jsme našli.
Adam: Jednu. Vstoupili jsme do zdravotnické sítě Moje ambulance, má po Česku třicet ordinací praktických doktorů a stará se o 200 tisíc pacientů.
Valdemar: Tam nám patří 36 procent a jsme hodně aktivní, sedíme na všech představenstvech, u diskusí o financích a strategickém budování. Ale hledáme ještě další takovou investici.
Takže jde o to, osamostatnit se od fondů, se kterými jste investovali doteď? Dělat víc věcí na vlastní pěst?
Valdemar: S Enernem a dalšími budeme určitě spolupracovat dál. Ale chceme si rozjet ještě něco vlastního.
Mariusz: Jsme napůl mezi Prahou a Varšavou, budujeme si tu určitou expertizu a o tu se chceme s podobně naladěnými investory podělit. Pro nás je zajímavé budovat klub, kde si sedneme kolem stolu, každý přinese svoje know-how a zkušenosti a pečeme to spolu.
Valdemar: Baví nás ta sázka na kombinaci dobré analýzy a kusu štěstí. A když jsme po těch pěti letech už nabrali nějaké zkušenosti, chystáme se otevřít vlastní fond SICAV. Nebude už jenom o koinvestování s jinými fondy, jako náš stávající Aternus, ale o našich vlastních investicích napřímo. Jsme těsně před podpisem, budeme ho spouštět v červnu. Kromě nás bude v tom fondu i Zbyněk Frolík, majitel Linetu.
Proč zrovna s ním zakládáte nový fond?
Valdemar: Se Zbyňkem jsme se dohodli, protože má obrovské zkušenosti a chceme spojit síly. Známe se léta, takže víme, co od sebe čekat. V některých investicích jsme už teď spolu, taky spolupracuje s Enernem.
A v tom novém fondu chcete spravovat i peníze dalších kvalifikovaných investorů?
Valdemar: To zatím ne.
Adam: Ne v téhle fázi.
Valdemar: Přece jenom svoji expertizu pořád budujeme. Takže teď jdeme cestou takového investorského klubu, i spolu se Zbyňkem, protože věříme ve spolupráci a synergii.
Adam: Ta ambice postavit fond pro cizí investory, to je obrovská zodpovědnost, na kterou si ještě netroufneme.
Valdemar: Já to znám z první ruky. Přišel za mnou nejstarší brácha, Janusz, on je chirurg, není s námi v byznysu, ale v začátcích nám dost radil a měl i minoritní podíl ve Walmarku. Chtěl, abych se mu podíval na portfolio. Většinu má v konzervativních nástrojích, ale pět procent jsme si řekli, že dá do něčeho riskantnějšího. No a zrovna ten startup, který jsem mu vybral, není žádná sláva. Ne že by o peníze přišel, to ne. Ale neperformuje to tak, jak jsem si představoval, a už z toho mám výčitky.
Mariusz: A teď si to představte v mnohonásobném měřítku, tuhle zodpovědnost. Takhle daleko ještě nejsme.
Od Walmarku jste se za těch pět let od prodeje už definitivně odřízli?
Valdemar: Byznysově ano. Ale sledujeme ho, to víte, že si všímáme, jak se mu daří. Máme ho za humny. A udělalo nám obrovskou radost, když fabriku i značku nedávno koupila německá Stada. Těší mě, že tu chtějí investovat a rozvíjet ten byznys dál.
Mariusz: Walmark už v nás zůstane nadosmrti. Já automaticky, když jdu nakupovat, se v lékárně dívám, kde mají vystavené Proenzi nebo Marťánky, a v obchodě zase, jestli mají Relax.
Adam: Mně nedávno udělalo radost, když jsem byl v Hongkongu a v lékárně tam měli náš výrobek. A pořád říkám náš, vidíte.
Valdemar: Měli jsme deset zahraničních poboček a čtyřicet zemí, kam jsme exportovali. Třeba naše pastilky na bolení v krku jsou v Saúdské Arábii číslo dva, po Strepsils. To jsou takové střípky, které mě těší dodneška.
Proč jste Walmark prodali?
Valdemar: Napřed jsme do byznysu vzali investora, v roce 2012 jsme jim prodali polovinu. Jenomže vstup Mid Europa Partners nesplnil naše očekávání, ani ten střet s korporátem si nesedl. A tak jsme jim to po třech letech prodali celé.
Mariusz: A dobře, že jsme prodali. Podívejte se, jaké to přineslo nové výzvy, příležitosti.
Adam: Představte si, že jste 22 roků v jednom byznysu. To už se někdy těžko hledá nadšení. A tím prodejem jsme mohli vstoupit zase do úplně nové, vzrušující fáze. Já jsem teď víc busy, než jsem byl ve Walmarku.
Mariusz Wałach. Jak dlouho jste se o prodeji rozhodovali? To přece nebylo v plánu, ne? Vždycky jste mluvili o tom, jak chcete firmu budovat.
Mariusz: Nebylo to rozhodnutí, ke kterému bychom dospěli rychle. To byly roky boje, přemítání.
Valdemar: My jsme nebrali investory do firmy kvůli tomu, abychom z ní pak vyexitovali. Ten plán byl úplně jiný. Vzali jsme partnera s polovičním podílem, aby Walmark ještě rychleji rostl. Měli jsme spíš vidinu IPO na burze.
Tak proč to dopadlo jinak?
Adam: Tehdy se to seběhlo tak, že nám v jeden moment začali klepat investoři na dveře. Přijeli borci z londýnské banky Rothschild a říkali: Vy jste zajímavý investiční cíl. A my ne, ne, ne, my nejsme připravení. Jenomže pak přišli s nějakou valuací a nám spadla brada.
Valdemar: V té době byly v investicích do farmacie obří valuace.
Adam: Tři měsíce nato zaklepali na dveře Sanofi-Aventis. Že nás chtějí koupit. Wow. Jenže co teď, Sanofi, to bude o majoritě, ale my ještě nechtěli prodávat. My chtěli budovat byznys. Potom přišli ještě další – Perrigo s Omega Pharmou, všechno giganty v oboru.
Valdemar: Tak jsme s nimi začali jednat, ale spíš ze zvědavosti, jak by firmu ocenili a s čím by přišli. Věděli jsme, že prodat majoritu nechceme.
Adam: V tu chvíli začaly klepat na dveře i private equity fondy. A my jsme si řekli, aha, to by mohlo být zajímavé, prodat někomu jenom minoritu.
Proč jste si nakonec vybrali Mid Europu?
Adam: Nepotřebovali jsme peníze, ale lákalo nás získat novou perspektivu, posunout Walmark na novou úroveň. A tak jsme fondům dali podmínku, že musí přinést expertizu. No a Mid Europa Partners sice chtěli polovinu společnosti, takové divné rozdělení padesát na padesát, ale zároveň by do firmy přivedli bývalého evropského ředitele GlaxoSmith a další esa. To nás přesvědčilo.
Mariusz: Jenže jsme se netrefili. Oni byli čistí farmaceuti, my dělali hlavně vitaminy, doplňky stravy a volně prodejné léky a ukázalo se, že to je úplně jiná disciplína, úplně jiný marketing i byznys model.
A kvůli špatné trefě jste se rozhodli z podniku úplně vycouvat?
Valdemar: Mně se do prodeje napřed moc nechtělo, protože jsem měl vizi, že ve Walmarku bude dělat syn. Ale nakonec to bylo jediné rozumné řešení. Protože to brzo začalo být ubíjející.
Adam: První rok jsme dali Mid Europě úplně volnou ruku. Oni přivedli experty a my se těšili, jak se toho chopí. Jenomže jak jsme viděli jejich kroky, začali jsme být nervózní. Zdálo se nám, že mrhají penězi.
Mariusz: A taky mučili čísla. Hlavně aby jim seděly tabulky. Navíc povyhazovali zkušené místní manažery, nasadili dvakrát dražší svoje. A nepřineslo to nic.
Valdemar: Ale to byla naše chyba, měli jsme to poznat dřív a zakročit. Jenže my si říkali, že to jsou borci, MBA za jménem z Harvardu a Whartonu. Ti musí být přece lepší než my.
Mariusz: Ale oni byli lepší spíš v Powerpointu. V tom byli fakt excelentní.
A nešlo zařadit zpátečku a koupit jejich podíl zpátky?
Valdemar: My jsme se po roce do operativního řízení vrátili, když jsme viděli, jak Walmark neroste a stagnuje, že to nemá celé ten akcelerační efekt, v jaký jsme doufali. Ale to vedlo ke konfliktům.
Mariusz: My jsme měli ve smlouvě, že je kdyžtak můžeme vytlačit na burzu, že společně s nimi dobudujeme hodnotu a vyrosteme. No a oni pak vyexitují přes burzu a Wałaši pojedou dál. Takový byl plán.
Adam: Jenže byl navázaný na 2,5násobnou valuaci a té jsme nedosáhli. Asi bychom je mohli vyplatit nebo s nimi být dál padesát na padesát, ale nám ani jedno v tu chvíli nedávalo smysl.
Valdemar: Už jsme v tu chvíli viděli možnosti, které se nám otevřely jako investorům. V té době už jsme se starali o peníze z prodeje půlky firmy a zjistili jsme, že to nás baví víc. A tak jsme v roce 2016 místo vyplacení Mid Europy prodali svůj podíl my jim.
Za kolik jste Walmark prodali?
(ticho) Valdemar: To nemůžeme říct, jsme pořád vázáni smlouvou.
Dobře. Ale můžete říct, kolik jste vložili do vašeho fondu Aternus.
Mariusz: Nemůžeme. Si to přečte moje manželka a mohla by zvýšit nároky. (smích)
Adam: Ale byl to dobrý prodej. Jinak bychom neprodávali.
Mariusz: Počítat umíme.
Valdemar: A vy si to asi taky umíte spočítat.
Adam Wałach.Umíme. Obrat v nejlepších časech Walmarku byl tři miliardy a provozní zisk EBITDA dělal pěkných 350 milionů. Právě tohle číslo je pro oceňování podniků klíčové, v jazyce fúzí a akvizic totiž hovoří o zdraví společnosti a podle něj pak investiční manažeři, prodejci a kupci nejčastěji střílí cenu, jakou si za podíl ve firmě představují.
Když bratři Wałachové nechtějí prozradit, kolik na prodeji Walmarku vydělali, je tahle aritmetika na nás. Firmy se prodávají za násobky zisku EBITDA, důležitý je kromě zdraví a perspektivy podniku i obecný sentiment na trhu. Je po podobných firmách zrovna poptávka? Sami Wałachovi v rozhovoru říkají, že valuace byly v té době obří a jim z prvních nabídek spadla brada.
Sentiment na trhu určuje multiply zisku EBITDA, čím vyšší, tím lépe. Pětinásobek je nic moc, dvace-inásobek je raketa, která vystřelí valuaci firmy do nebes. V oboru farmacie se multiply běžně pohybují okolo desítky i výš, podle analýz evropského trhu z posledních osmi a pěti let byly multiply v době prodeje Walmarku někde okolo třinácti až patnácti.
To samozřejmě nic neříká konkrétně o tom, za kolik se prodal Walmark. Když jsme se bavili s lidmi z oboru fúzí a akvizic, kteří se oceňováním firem živí, padaly různé částky.
Bezpečně ale můžeme říct, že si bratři Wałachovi z prodeje Walmarku odnesli miliardy korun. Jestli to byly miliardy dvě, nebo čtyři? To už je otázka toho, jak moc budete ve svých odhadech konzervativní. Wałachovi mlčí, jen kývnutím odsouhlasí, že se bavíme o řádu miliard. „To přece ale není důležité. Víte, co je důležité? Že peníze štěstí nepřinášejí,“ uzavírá tuhle debatu Mariusz. „Problém je, že se o tom každý chce osobně přesvědčit.“
Ale vy vypadáte všichni tři docela šťastně.
Mariusz: Ale ne kvůli penězům.
Adam: My jsme byli šťastní i předtím.
Co vás tedy dělá šťastnými?
Adam: Že můj život má smysl a že mám dobré vztahy. Že mi můj život přináší naplnění.
Valdemar: Já mám pocit, že máme požehnaný život. Dobrou rodinu, neměli jsme moc peněz, rodiče nebyli komunisté, ale mohl jsem na vysokou, máme doktoráty, firmu jsme vybudovali, vydělali na ní, investujeme ty peníze dál a daří se nám. A teď řeknu hrozné klišé. Jenže ono to tak fakt je. Mně teď dává štěstí to, že můžeme ty naše peníze i zkušenosti dát jiným na smysluplné projekty. To mi dává smysl, že jsme něco budovali a teď z toho mají něco i ostatní.
Mariusz: Ale to přece není klišé. Vždyť je to pravda. My jsme teď ve fázi, kdy vyděláváme proto, abychom mohli peníze rozdávat.
Spousta jiných lidí by si ty peníze teď chtěla hlavně užít.
Mariusz: To víte, že si občas dopřejeme. Já třeba na dovolené rád spím v hezkém hotelu. Za to si připlatím, to je moje neřest. Ale co dál? Přece nepotřebuju mít zlatou sochu Svobody na zahradě. Nepotřebuju létat tryskáčem nebo jezdit ve ferrari. Mám stejné auto už devět let.
Valdemar: Já jedenáct.
Adam: Já deset. Ale teď jsem si koupil nadupané nové kolo.
Mariusz: Něco si dopřejeme. Ale vyděláváme hlavně proto, abychom mohli dávat jiným. To mě dělá šťastným. My jsme věřící, všichni tři, a věříme, že náš majetek jako všechno na zemi patří Stvořiteli. A kdo byl víc obdařen, jako my, tak má větší povinnost, jak s těmi penězi hospodařit. A pomáhat. To nám vštípili už rodiče.
Dali vám hodně do života?
Adam: Hrozně moc. Opravdu hodně se nám věnovali, táta s námi po večerech diskutoval. Akorát jsme byli poslední ve třídě, kdo neměl televizi. Místo ní mi rodiče koupili cello.
Mariusz: My na to dodnes vzpomínáme, jak jsme měli pěkné dětství.
Adam: To jo. Fotbal jsme na hřišti hráli katolíci proti protestantům. Akorát katolíků někdy bylo málo, tak si nás evangelíky půjčovali do týmu.
Mariusz: Já myslel spíš, že jsme měli krásné vztahy s rodiči a jak nás to ovlivňuje dodneška.
Vysvětlete mi ještě, jak je to s tím vaším příjmením. Vždycky se o vás psalo, že jste bratři Walachovi, ale dnes jste mi říkali, že to má být přeškrtnuté Ł.
Mariusz: Měli jsme ho tam vždycky, jsme čeští Poláci a máme polské jméno. Ale komunisti v tom dělali obstrukce a v občance nám to nezapsali. Dlouho jsme neřešili, jak nás kdo píše, ale teď jsme si řekli, že když už jsme ve Forbesu, uděláme to konečně správně. Už budeme navždycky jenom Wałaši.
Valdemar: Já jsem sice v duši Wałach, ale na občance mám pořád to L obyčejné. Chtěl jsem to změnit se ženou, ale když viděla, kolik je to byrokracie, nechala mě v tom. A tak se k tomu už deset let chystám.
Adam: Promiň, Mariuszi, já to taky teprve musím formálně dotáhnout.
Když přišla revoluce, tak bylo hned jasné, že budete podnikat spolu všichni tři?
Mariusz: Já jsem byl vedoucí nákupu investic v třinecké Tesle, ale když mi bráchové řekli, že spolu založíme firmu, tak jsem dal výpověď a skočil jsem s nimi do hluboké vody.
Valdemar: Já jsem něco málo dělal už rok před revolucí jako programátor. Adam se pak ke mně přidal, že budeme prodávat počítače, a pak i Mariusz. A rodiče nám to rozmlouvali, ať to neděláme.
Mariusz: Ten první půlrok, když jsme neměli žádnou jistotu, než se nám začalo dařit, to byl očistec. Tenkrát jsem se taky jedinkrát za život psychicky zhroutil. Ale potom jsme začali obchodovat s Polskem a od té doby už to šlo nahoru. Oni dřív pochopili, jak funguje kapitalismus. A my měli výhodu, že jsme polská menšina v Česku, měli jsme s nimi dobré vztahy.
Od začátku jste měli v hlavě, že jednou budete mít vlastní fabriku?
Valdemar: Neměli jsme žádnou strategii, prostě jsme dělali zahraniční obchod a kupovali a prodávali jsme cokoli, po čem byla poptávka. Toaletní papír, sklo, čaje. Cokoli. Úplně první věc bylo použité atari, počítač, který jsme si dovezli od bratrance z Německa pro sebe, ale nakonec jsme ho prodali a udělali na tom pohádkový zisk.
Mariusz: Potom jsme začali obchodovat s mákem. Vzali jsme manažera přes zemědělské plodiny, to byl dobrý krok.
Valdemar: Taky nás to stálo. On chtěl dobrý plat a toyotu.
Mariusz: Tak jsme mu koupili úplně novou toyotu, i když byl náš podřízený a my jsme jezdili pořád maminčinou škodovkou všichni tři. Ale to se nám vyplatilo. Měl dobré know-how.
Adam: A z nás byli pak dlouhé roky největší evropští obchodníci s mákem.
A přes mák jste se dostali k farmacii a k budování Walmarku?
Valdemar: Ne ne, to byl mák do potravinářství.
Adam: My jsme si celkem záhy řekli, že nemůžeme vozit furt jenom věci tam a zpátky. Že se musíme zaměřit na vysokou přidanou hodnotu. A z toho nám vyšly léky, farmacie. Z Ameriky jsme vozili doplňky stravy – napřed jednotlivá balení, postupně jsme nakupovali průmyslové množství a koupili první, druhou a třetí baličku, až jsme tablety začali sami dělat ze surovin.
Mariusz: Začali jsme spolupracovat na vývoji s olomouckou univerzitou a rozjeli jsme i vlastní vý-zkum a vývoj. Takže jsme postupně vybudovali produktové řady vlastních výrobků.
Adam: A tady na kraji Třince jsme pod horami měli farmaceutickou továrnu na vitaminy, doplňky stravy a volně prodejné léky. To už pak nebyl žádný přeprodej, ale špičkový farmaprovoz podle nejpřísnějších standardů. Jen v oddělení výzkumu a vývoje jsme měli 22 lidí.
A co Relax? Vybudovali jste vedle Walmarku na zelené louce i velký nápojářský byznys.
Adam: Obě tyhle větve našeho podnikání rostly paralelně. Ještě v době, kdy jsme obchodovali export–import, jsme sem vozili nápoje z Anglie. Ale došlo nám, že nemá cenu vozit vodu přes půl Evropy. Že bude mnohem lepší limonády a pití stáčet sami tady.
Mariusz: Radili jsme se celou noc, přizvali jsme i nejstaršího bráchu. Udělali jsme tajné hlasování, protože postavit stáčecí linku byla ohromná investice a my se museli hodně zadlužit. To bylo někdy v roce 1992, nikdo nám nechtěl půjčit, až jedna leasingovka.
Valdemar: Ale odhlasovali jsme si to, postavili linku a za půl roku její kapacita nestačila. To byl kolosální úspěch. Za osm měsíců se nám tu pro nás na začátku šílenou investici podařilo splatit. A tak jsme hned rozjeli dostavbu a postupně jsme tady ve Slezsku vybudovali závod se sedmi stáčecími linkami.
Adam: Ale transport do Prahy stál korunu za lahev a Praha byla velký trh, takže jsme koupili linku v Čechách a vybudovali ještě fabriku na Slovensku. Když jsme vstupovali na trh s džusy, všichni se nám smáli. Už tu bylo přes deset jiných značek. Ale my jsme se během roku stali českou jedničkou.
Proč jste po třinácti letech Relax prodali?
Valdemar: To bylo hodně těžké rozhodnutí. Ale měli jsme v roce 2004 velmi dobře rozjetou farmacii, byli jsme už v sedmi zemích. A v džusech Relax jsme byli jednička v Česku a na Slovensku. Jenže abychom byli stejně jako v těch doplňcích stravy jednička i v Rumunsku, Polsku a dalších státech, museli bychom tam postavit i vlastní fabriky. Protože vozit litrový džus do Varšavy nedávalo smysl. Tam není jako ve farmacii marže 75 procent z výrobku, v nápojářském průmyslu se hraje o halíře. A tak jsme si to spočítali. Kdybychom měli stavět fabriky po celé Evropě, museli bychom do toho investovat nejmíň miliardu a půl a s nejistým úspěchem.
Valdemar, Mariusz a Adam Wałachovi. Nezvažovali jste přibrat investora?
Adam: Ve hře bylo i budování společného podniku s Jannisem Samarasem. On je hrozně fajn člověk, my ho máme moc rádi. A Kofolu dělá skvěle. Ale dělat s ním byznys? Tím jsme si nebyli jistí. On chtěl majoritu, my jsme chtěli majoritu. Nakonec jsme si řekli, že by to bylo moc složité přetahování. A možná to byla chyba.
Valdemar: My se nakonec každopádně rozhodli celý nápojářský byznys prodat, abychom se mohli víc fokusovat na tu farmacii a budovat ji dál po celé Evropě.
Mariusz: Ona tam taky je úplně jiná přidaná hodnota. Je rozdíl vozit kamion limonád a vozit kamion plný krabiček s léky.
Jednička v džusech, největší evropský obchodník s mákem, lídr ve vitaminech ve střední Evropě. Takhle to zní, jako že se vám v devadesátkách podařilo, na co jste sáhli.
Adam: To byla výjimečná doba, trh byl hladový. A nám se podařilo obklopit se skvělými lidmi, dva z nich jsou s námi dodnes, i tady ve fondu.
Mariusz: Zásadní je mít dobrou partu a posadit je v tom autobuse na správná místa.
Adam: A my jsme se taky skvěle doplňovali. Valdemar byl markeťák, já jsem měl na starosti finance a Mariusz, ten to z nás nejlíp umí s lidmi a byl nejdelší dobu ředitel.
Mariusz: A byl jsem přísný, že?
Jak jste byl přísný?
Valdemar: Měli jsme kancelářský fond, tam se platila stovka za každou minutu zpoždění na poradě. Adam jednou vůbec nepřišel, a tak platil snad šest tisíc – v té době to byl skoro měsíční plat. Peníze jsme pak dali na dětský domov v Karviné.
Mariusz: To jsem tehdy zavedl jako ředitel. Ale přiznávám, nešlo ani tolik o dobročinnost. Chtěl jsem hlavně naučit lidi chodit včas na porady.
Teď přispíváte na dobročinnost o dost víc, že?
Adam: Už od roku 2007 máme strategii, jak podporovat potřebné. Za posledních deset let se ale ta skála, na které stojí naše filantropické aktivity, výrazně zvětšila. Už pět let dáváme polovinu našeho zisku z investic na dobročinné účely tady v regionu i po celé Evropě. A to jsou dost velké částky. V-dle toho budujeme velkou nadaci, na které spolupracujeme s Via Claritou. Jsou skvělí, zkušení, pomáhali se založením nadace i manželům Dvořákovým, kteří podporují vědu a biochemii, i manželům Vlčkovým, kteří budují centrum pro paliativní péči.
Jak budete tu nadaci financovat? Dál ze zisků fondu?
Adam: Ne, dali jsme si s bratry závazek, že do nadace převedeme třicet procent celého našeho majetku, všech našich assetů. Neodvolatelně. Tahle část peněz už nebude patřit nám, bude patřit nadaci a účelu, na který je zaměřená.
Valdemar: Začneme třiceti procenty, uvidíme, jak to bude fungovat. Máme vizi závazku až na polovinu našeho majetku.
Adam: Bude to investiční nadace a bude hotová do konce roku. Snažíme se i ve filantropii být strategičtí – hledáme dobročinné projekty, které budou mít největší impact. A zároveň podobně jako v našich private equity investicích dáváme do některých strategických filantropických projektů i náš čas a zkušenosti.
Valdemar: Už bychom tu nadaci měli hotovou, ale problém je v tom, že máme hodně rozmanité portfolio a teď řešíme, jak ho tou polovinou nejlépe říznout – padesát na padesát všechny assety? Dát do nadace spíš ty konzervativnější? Anebo naopak tu agresivněji budovanou část portfolia, aby více vydělávala? To jsou všechno otázky, které teď řešíme. Není to raketová věda, ale trvá to nastavit.
Polovina, i jenom třetina vašeho majetku je hodně peněz. Co vás k tomu vede?
Adam: Vnímáme, že nám bylo nám hodně dáno a nebereme to jako samozřejmost. Chceme pomoct ostatním a měnit tak svět kolem sebe.
Valdemar: Štědrost je cesta. A my doufáme, že ta naše cesta může inspirovat někoho dalšího. Proto jsme se taky po těch letech o tom rozhodli mluvit. Co udělali manželé Vlčkovi, je skvělé – nejenom že dali miliardu a půl, ale že to zveřejnili a jak o tom mluví. To věřím, že bude mít ještě větší dopad. Nás také inspiroval The Giving Pledge, kde se miliardáři zavazují darovat minimálně polovinu svého majetku. Ale nejvíc ze všeho nás inspiruje Bible. Tam je to už všechno napsáno.
Takže to vnímáte jako svoji křesťanskou povinnost?
Adam: Neřekl bych povinnost. Nerad bych, aby to vyznělo, že to je nějaké břímě. Darovat je pro nás opravdu radost. Je to výsada a jsme za ni vděční.
Kam ty peníze budou směřovat?
Mariusz: Je spousta způsobů, jak pomáhat, spousta projektů, které je potřeba podpořit. Na nemocné děti, na postižené, na lidi bez domova. Náš záběr je širší. Chceme změnit srdce lidí.
Jak chcete změnit srdce lidí?
Adam: My sami to určitě nezvládneme. Ale chceme ukázat cestu. Jsme věřící lidé a věříme, že křesťanství, jakkoliv může být rozporuplně pojímáno, přináší velmi dobré hodnoty. Přináší lásku, dobročinnost, službu bližním, soucitnost. To nás učí Ježíš. Filantropie je činění dobra, to je základní paradigma křesťanství.
Valdemar: Lidi jsou dnes trochu ztracení. Svět strašně zrychlil do jednoho velkého kolotoče kariéry, peněz, konzumu, lajků na sociálních sítích, do toho přišel covid, který sebral lidem jistoty. Lidi si uvědomili, že jim něco chybí. Že život není jen o těchto věcech. A my máme pocit, že by jim pomohlo najít v tom všem nějaký smysl, cestu a opravdové hodnoty, tak jak jsou popsány v Bibli. Hodnoty, které nejsou založené na tomhle kolotoči. Dneska když řeknete v Česku, že jste věřící, tak se lidé skoro leknou. Ale my jsme normální lidé. Taky zajdeme na pivo, máme spoustu chyb a jsme někdy sobečtí. Ale i tak věříme v dobro. A že by lidi k němu měl někdo vést. A to chceme dělat.
A to dobro je cesta k Bohu?
Valdemar: Podle nás ano. Ale nechceme to nikomu nutit. Jen ukázat cestu. Nechceme nikoho demagogicky obracet na víru. Nejsme žádní fanatiční sektáři. To se mi úplně příčí. Místo toho radši podporujeme projekty jako Proboha.cz, to je malý startup s webovým magazínem. V téhle sekulární zemi se snaží lidem přiblížit a vysvětlit křesťanské hodnoty civilně, inspirovat je.
Myslíte, že tohle bude v současném Česku rezonovat?
Adam: Já vím, že to může znít naivně. Že si lidé řeknou, že jsme snílkové a blázni.
Mariusz: Že tady v ateistické české kotlině budeme znít jako Marťani. Já vám to řeknu podle sebe. Podívejte se, my nejsme žádní svatoušci.
Adam: Ty nejseš, já jsem. (smích)
Mariusz: Pýcha, bratře, pýcha. To je hřích, pamatuješ? (smích)
Adam: Já vím. Vždyť já si to zažil. V devadesátkách jsem byl mladý, sám a bohatý. To je výbušný koktejl.
Valdemar: Jízda z kopce.
Adam: Mě tady znali ve všech hospodách. Kdybych vám to vyprávěl, není to hezký příběh. Ale pak přišla doba, kdy jsem začal hledat nějaký smysl toho všeho, o čem je život, a našel jsem opět cestu k Bohu.
Mariusz: Prostě nejsme svatí, udělali jsme a ještě uděláme věci, které si za rámeček nedáme. Ale máme Bibli. Ta mi říká, kdy dělám věci špatně, když si nevím v životě rady, jdu se do ní podívat. Je to můj návod na použití života. Když nemáte návod na použití, tak jste ztracení. Nemáte mantinely. Křesťanské hodnoty jsou ty mantinely. Někdy je třeba i překročíte, ale víte, kde jsou.
Adam: Na světě je spousta bohatství a taky spousta problémů. Nevyléčitelné nemoci, chudoba, drogy. Toho bohatství na světě je tolik, že by všechny problémy mohlo vyřešit. A je perfektní, že to řeší Bill Gates a Warren Buffett. Ale když problémem světa není, že peníze nejsou, když problémem je naše lidská zkaženost a že neprojevujeme lásku a štědrost k lidem kolem sebe, tak pak vnímáme jako náš úkol právě tohle změnit.
Takže cílem té nadace má být naučit lidi darovat dál?
Mariusz: Jedním z cílů.
Já si teď zahraju na ďáblova advokáta. Nedávalo by tedy větší smysl cíleně podporovat a zafinancovat přímo ty lidi a organizace, kteří už sami jsou rozhodnutí pomáhat a mají k tomu nástroje? Než měnit srdce všech Evropanů?
Adam: Ale my podporujeme i spoustu humanitárních projektů a organizací, které přesně tohle dělají. Zároveň ale vnímáme, že můžeme budovat náš národ a celou Evropu na skutečných křesťanských kořenech, jedním z nichž je je láska k bližnímu. To je to, o čem je Bible, celý Nový zákon. Věříme, že Ježíš může proměnit lidská srdce a ty, proměněná srdce pozitivně promění celou společnost. Proto podporujeme křesťanské projekty, protože klíčem k pozitivní změně je proměna lidského srdce.
Valdemar: Absolutně nechceme nikoho nutit k tomu, aby konal dobro. Ale můžeme ukázat lidem cestu, když budou chtít. Ukázat jim, kolik naplnění může člověku přinést, když nebude zaměřen jen na sebe, ale i na ostatní.
Kdo budou beneficienti vaší nadace?
Adam: Řeknu vám úplně konkrétní příklady. Tady v Malenovicích, za kopcem, je Křesťanská akademie mladých, organizují různé kempy pro mládež, sportovní akce. Nebo festival United pro pět tisíc mladých ve Vsetíně. Podporujeme i charitativní projekty v regionu, těch je několik desítek, třeba pro mentálně a tělesně postižené. Podporujeme malé a lokální iniciativy, ale zároveň působíme i po celé Evropě. A jelikož jsme v jádru podnikatelé, tak máme rádi leverage a multiplikaci. Věříme v synergii a spolupráci, a proto jsme založili mezinárodní síť křestanských dárců. Začali jsme v Česku, šest manželských párů, dnes je nás dvacet párů. My jsme evangelíci, ale tahle naše organizace, Fórum křesťanských dárců, sdružuje křesťany všech církví. Kromě Česka už fungujeme i v Polsku, kde je padesát dárců, v Rumunsku, kde je jich čtyřicet, začínáme teď v Anglii, ve Švýcarsku, v Norsku a v Německu.
A to je přímo vaše iniciativa?
Valdemar: Ano, to je celé Adamův projekt.
Adam: Na evropské úrovni se to jmenuje European Great Commission Collaboration a je to fakt unikátní, já jsem ani v sekulárním světě nezažil takovou spolupráci dárců. A není jednoduché ji budovat, protože úspěch někdy izoluje lidi. Bohatí lidé jsou často individuality, ne vždycky se hrnou do spolupráce. Na druhou stranu je velká potřeba setkávání podobně smýšlejících lidí, kteří řeší stejné problémy a výzvy. My v tomhle networku křesťanských dárců máme kolem dvou set lidí, jejich majetky dají dohromady miliardy eur.
Mariusz: Lidi na Západě jsou trochu v šoku, že ta iniciativa vznikla u nás, v postkomunistickém státě.
Co má být cílem toho fóra?
Adam: Strategická štědrost a vzájemná spolupráce. Navzájem se od sebe učíme, jak dobře darovat a vybírat projekty, které mají co největší výsledky. Je to jako u investic. Představte si, že se sejde skupina zkušených investorů – dárců – a vzájemně spolupracují na tom, co podpořit. Když byste chtěli vymýtit bezdomovectví, tak doporučíme organizace, které se této otázce dlouhodobě věnují a mají nejlepší výsledky. My dávání vidíme jako investici, která by měla přinést měřitelnou změnu.
Valdemar: Jednou za rok organizujeme třídenní setkání, EGCC Prague Summit, kde navzájem sdílíme zkušenosti. Na posledním summitu se sešlo kolem stovky dárců z Evropy i z USA.
Adam: Mluvíme o tom, co kdo podporuje, ukazujeme příběhy dárců, proč si vybrali zrovna ten obor. Máme taky panelové diskuse, jak rozdělit majetek, kolik dát na dobročinnost a kolik nechat dětem.
Valdemar: Jak dlouho ještě budovat firmu, abych mohl rozdávat více, a kdy začít dávat. Probíráme dilemata, která dárci řeší.
Adam: Součástí téhle sítě je třeba i britský miliardář Robert Edmiston, sedí ve Sněmovně Lordů. Mezi dárci je i David Gardner, bývalý ředitel Atari, který teď má venture kapitálový fond v Londýně, nebo Tom Hall, globální ředitel pro filantropii v londýnské UBS Bank. To je úplně unikátní komunita, kde můžete sdílet zkušenosti. Kromě toho děláme ještě Marketplace, jednodenní setkání, naposledy bylo v Londýně, kde se prezentuje třeba deset zajímavých filantropických projektů.
Jak to funguje?
Adam: Představte si to jako start-upový pitch pro investory, jen jde o dobročinnost a jde o zavedené projekty, kterým už jsme udělali due diligence. Proklepli jsme si je a dárci dostanou naservírovanou analýzu toho, jak se projektům daří a jaký mají dopad. Dárci se scházejí osobně, ale příjemci daru prezentují online. Zajištujeme tak dárcům bezpečné prostředí, ne všichni chtějí být vidět. Aby si nepřipadali jako lovná zvěř. Chceme budovat prostředí, které bude lidi motivovat k tomu, aby byli dobročinní. A to není úkol na příští rok nebo pět, to je běh na dlouhou trať.
Vaše nadace a tohle fórum má být něco, co po vás světu zůstane?
Adam: To budu hrozně rád, když tohle bude to, podle čeho si nás lidi budou pamatovat. Co tu po Wałaších zůstane. Ale ono není potřeba hned budovat nadace. Víte, co se píše v Bibli? Buďte věrní v malém. A právě v malých a každodenních věcech se buduje ten váš odkaz, to „legacy“. Moje děti si mě nebudou pamatovat podle toho, že jsem s bratry vybudoval Walmark nebo že jsme peníze z firmy dali do téhle nadace. Moje děti si mě budou pamatovat proto, že jsem si s nimi každý večer četl knížky, že jsem jim dal lásku a že když chtěli, abych šel hrát fotbal, tak jsem šel. To je to důležité. To hlavně chci, aby po mně zůstalo.
