Hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská se ve svém komentáři zamýšlí nad tím, jak vysoký bude účet za covid a co všechno za něj budeme muset zaplatit.
Na vystavení účtu za covid šok je stále brzy. Celkové ztráty ekonomiky na přidané hodnotě související přímo s pandemií činí za pět čtvrtletí předběžně 323 miliard korun (ve stálých cenách). Z toho na první čtvrtletí letošního roku připadá 27 miliard korun, tedy „jen“ o pět miliard více než v prvním čtvrtletí roku loňského.
Pokud vezmeme v potaz oblasti zdraví a zdravotnictví, vzdělání naší mladé generace či devastace podnikatelského podhoubí, celkový účet za covid-19 bude samozřejmě násobně vyšší.
Původně se ale ztráty ve výkonnosti ekonomiky odhadovaly až na půl bilionu korun. Každá další koronavirová vlna, přestože nabírala na rozměrech, měla na ekonomiku menší dopad – díky houževnatosti zaměstnavatelů a zaměstnanců.
Toto ale neplatí u státního rozpočtu. V něm se dál neutěšeně prohluboval kráter, který se za pět čtvrtletí přiblížil na dosah půl bilionu (492 miliard korun). A býval by se tam přiblížit nemusel.
Stačilo hospodárněji nakládat se svěřenými prostředky a neprosadit jednorázový příspěvek důchodcům (rouškovné), odložit zrušení superhrubé mzdy a hlavně nesnižovat sazbu daně z příjmu fyzických osob.
Co jsme si tím o půl bilionu vyšším dluhem „koupili“? Antivirus, pětadvacítka a další programy vyplacených kompenzací přišly státní kasu na zhruba dvě stovky miliard. Tyto takzvané transfery zmírnily propad ekonomiky.
O další skoro dvě desítky miliard za první čtyři měsíce letošního roku, zevlující společně s neutracenými prostředky a odklady splátek na bankovních účtech, protože utrácet se začnou až s otevřením ekonomiky a turistických destinací, se stát připravil předvánoční daňovou rošádou. Necelých třicet miliard stát odložil firmám na daních.
Pak jsou tu předražené zakázky například na pořízení ochranných – a ne vždy funkčních – pomůcek. Seznam s koronavirem souvisejících výpadků příjmů a zvýšených výdajů tím pomalu končí.
Jenže: když započítáme nižší výběr daní čistě z důvodu ekonomického poklesu k půlbilionovému schodku i dluhu, stále se nedopočítáme! Navíc štědrá Evropská unie nám na osmdesát procent výdajů spojených s nejdražším covidovým programem Antivirus poskytla výhodný úvěr.
Co jsme si za ten současný dluh vlastně koupili? Zaprvé, o něco nižší propad ekonomiky. Zadruhé, výrazně mírnější nárůst nezaměstnanosti. Během první koronavirové vlny jsme se obávali nárůstu míry nezaměstnanosti na dvojnásobnou úroveň okolo šesti procent, což by znamenalo ztrátu více než 200 tisíc pracovních míst.
Ve skutečnosti covid zatím (!) připravil o práci zhruba sedmdesát tisíc osob dle čísel úřadů práce. Za výrazně nižším, konkrétně třetinovým, nárůstem nezaměstnanosti stojí nejen obdivuhodná odolnost byznysu, ale také vládní program ochrany pracovních míst – již zmiňovaný Antivirus.
Jedno zatím zachráněné pracovní místo nás daňové poplatníky přišlo na 180 tisíc korun. Jestli bude opravdu zachráněno, ukáže až čas.
Nesmíme opomenout ani třetí „dáreček“: inflaci. Zdražuje se, zboží a služby, které průměrný český občan nejčastěji nakupuje, jsou v průměru o více než tři procenta dražší než loni. A zdražování je opět o něco rychlejší, než by si strážce cenové stability – Česká národní banka – přál.
Být motoristou, kuřákem a k tomu pravidelným konzumentem nejednoho piva vyjde aktuálně hodně draze. Ceny pohonných hmot, cigaret a alkoholu jsou o desetinu až dvě dražší, a to se teprve otevírají tak dlouho zavřené provozovny kadeřnických a kosmetických salonů, restaurací nebo hotelů.
Rozjíždí se „jen“ postšoková inflace, nebo jsme se ocitli na začátku proinflační dluhové spirály? Dubnová inflace poskočila z březnových 2,3 procenta na 3,1 procenta – ještě před otevřením obchodů a služeb.
Zatímco znovu otevřené obchody s běžným spotřebním zbožím včetně oděvů a obuvi přivítaly zákazníky slevami, u služeb se čeká pravý opak: zdražení. Postkoronavirové ceníky nás mohou zaskočit, ale nenechme se v následujících měsících vyděsit inflací nad třemi procenty.
Po odeznění postcovidové nákupní horečky by svižně posilující koruna, zklidnění růstu cen čipů, materiálů, polotovarů ve výrobě a koneckonců i vyšší srovnávací základna měly inflaci aspoň trochu zkrotit. Pod dvě procenta se jen tak nepodívá, ale strašit nad pětiprocentní hranicí by ani nás, ani centrální banku neměla.
Nezapomínejme, že index spotřebitelských cen je v postkomunistických zemích pořád ještě z téměř třetiny tvořen potravinami. Služby, kterých se zdražování bude týkat především, mají v našem průměrném koši stále nízkou váhu. Je ale víc než pravděpodobné, že vaše individuální či pocitová inflace bude vyšší. Navíc s inflací porostou i náklady na dluh nás všech.
Předchozí pandemie neměly trvalý a výrazný vliv na inflaci v postižených zemích. Platí, že jednou to „poprvé“ muselo přijít. Obavám z vysoké inflace tentokrát nahrávají problémy s dodávkami materiálů a vstupů po celém světě a jejich prudké zdražování. To by ale s postupným otevíráním ekonomik mělo odeznít.
Obavy mám však z rozpočtových orgií a z tahání předvolebních zajíců z klobouku. Při omezené nabídce a zavřených obchodech a provozovnách podporuje zrušení superhrubé mzdy a zároveň snížení sazby daně z příjmu tlak na růst cen.
Nejenže nám po této zcela nevhodně načasované daňové změně zbyl každoroční stomiliardový kráter v rozpočtu – může se stát i katalyzátorem probuzeného inflačního strašáka.
Nejen inflace běžného spotřebního zboží a služeb, ale také cen nemovitostí, drahých kovů, uměleckých předmětů, archivních vín… Čehokoli, kam budou domácnosti, kterým letos vzrostly čisté příjmy, ukládat své volné peněžní prostředky ve výrazně větším než obvyklém rozsahu. Je téměř jisté, že inflace finančních aktiv bude ještě větším bubákem než inflace spotřebitelská.
Rozpočtové orgie tak zaplatíme hned třikrát. Jednou ve zvýšených nákladech na obsluhu státního dluhu. Podruhé v budoucích vyšších daních, které budou látat nadělané krátery v rozpočtu. A potřetí ve vyšších cenách spotřebního zboží, v ještě méně dostupném bydlení a ztrátách kupní síly úspor a konzervativních investic.
