Jaké budou skutečné ekonomické dopady pandemie a souvisejících opatření? Nad současným výhledem i budoucím vývojem se zamýšlí zkušený investor Jiří Hlavenka. S jeho svolením publikujeme redigovaný komentář, který v původní formě uveřejnil na svém facebookovém profilu.
S mírným optimismem předpokládejme, že jsme z dlouhého pandemického tunelu definitivně vyjeli a můžeme se zase začít rozhlížet kolem sebe. Do jakého stavu se probouzíme, co nás čeká?
První vlna covidu přinesla razantní ekonomický propad, kdy se některé segmenty ekonomiky zcela zastavily a zamrzly jak na straně nabídky (zastavená výroba a logistika), tak poptávky (lidé přestali kupovat a i firmy hodily na nákupy stopku). Hovořilo se o rozvrácení a devastaci ekonomiky, o hlubší krizi, než jsme kdykoli zažili, o dekádu dlouhé obnově.
Po roce – přestože nové vlny covidu udeřily tvrději než ta první – je ale obrázek hodně jiný a je to překvapivé. Nálada podnikatelů, sloužící jako osvědčený indikátor nadcházející krize nebo naopak boomu, je nečekaně dobrá.
Téměř jednohlasý chór z průmyslu říká: máme zakázky tak dopředu jako nikdy, nestíháme vyrábět, jestli nám něco chybí, nejsou to zakázky a zákazníci, ale spíše pracovníci nebo suroviny a komponenty pro výrobu.
Podobně je na tom ale i spotřebitelský trh, což bylo vidět také v loňské pandemii: zamrznutí trvalo jen chvilku a nákupy se, tam kde to bylo možné, opět rozjely. Nezabránily jim ani zavřené obchody – klienti se silně přesunuli k e-shopům, které zaznamenávaly nejrychlejší nárůsty tržeb v historii.
Samozřejmě platí, že některé segmenty dostaly těžkou ránu: nejvíce cestování (byznysové i volnočasové), hotelový, restaurační a lázeňský průmysl, a segmenty postavené na akcích s hromadnou návštěvností (kultura a sport).
Helikoptérové peníze se vyplatily
Opravdu? Až nyní dokážeme zřetelněji vidět efekt „helikoptérových peněz“, kterými vlády po celém světě zaplavovaly svoje ekonomiky. Nenechejme se příliš zmást deklarovanou cíleností, v důsledku šlo o plošné (nebo „poloplošné“) nalití bezprecedentních objemů peněz shůry do ekonomiky.
Peněz daleko větších než v krizi po roce 2008. Vlády a ekonomové ji mají samozřejmě v živé paměti: na začátku vypadala téměř nevinně (zkrachovala investiční banka) a nakonec vyústila v dominový efekt a obrovský propad, ze kterého se řada zemí dodnes plně nevzpamatovala.
Důsledkem bylo nejen zchudnutí, ale i pokles důvěry v systém a demokracii a nárůst populistických sil, které v některých případech dokonce dokázaly převzít moc v zemi (Trump v USA, Babiš u nás). Musím ale dodat, že k tomu došlo vlastně „po zásluze“, protože vnímání krize z roku 2008 jako důsledku obrovského selhání bohorovných elit stálo na reálném základě.
Vlády ekonomicky silných zemí se rozhodly, že rok 2008 se nebude opakovat – za žádnou cenu. Příliv vládních peněz je tak masivní, že přebil devastační účinky pandemie, dokonce i s rezervou.
Údaje ze světových ekonomik (z ČR většinově data chybí) nám v první řadě ukazují, že rekordním tempem rostou úspory obyvatelstva. Jedná se o důsledek helikoptérových peněz, ale i toho, že během pandemie byly přece jen ztížené možnosti utrácet: zcela například zmizela pravidelná útrata za dovolenou.
Dále vidíme, že podnikatelé hledají zaměstnance neztenčeným tempem (často marně, lidé nejsou), vzniká nejvíce nových firem v historii (ovšem i krachy firem jsou na vysokých číslech) a stále prudce rostou akciové trhy (indikátor důvěry) i ceny nemovitostí (totéž). Povaha pandemické krize je tak zcela jiná než u krizí předchozích.
Dřívější ekonomické „vlnky a vlny“ měly finanční příčiny, zatímco covidová krize měla spíš charakter přírodní katastrofy nebo malé války. A jak víme z historie, poválečné nebo post-katastrofické roky jsou obvykle ve znamení prudkého růstu, neboť se obnovuje to, co bylo rozbořeno.
Ekonomové očekávají nejen velmi rychlou nápravu pandemického „zubu“, ale následně růst rychlejší než předtím. Důsledky pandemie tak budou podle odhadů napraveny a „zapomenuty“ za méně než dva roky.
Je zaplavení ekonomiky vládními penězi způsob, jak se budoucích krizí vyvarovat? To rozhodně ne. Za prvé je zde rostoucí zadlužení vlád, které nemůže jít donekonečna. Nebo může?
Za druhé to neplatí u finančních krizí, tedy vlastně krizí důvěry a zbržděného financování i utrácení, což byl příklad roku 2008. A je otázkou, zda je vůbec po krizích „přírodního“ charakteru masivní lití peněz do ekonomiky nutné: obnova a růst přichází totiž i bez ní.
Jistě je to urychlující faktor, viz Marshallův plán po druhé světové válce, nicméně očekávám, že příští měsíce se povedou zásadní diskuse, zda nebyl pandemický (polo)plošný ekonomický stimul až příliš silný.
Proč chybí tolik surovin a komponent?
Zeptejte se kterého výrobce i obchodníka chcete – potvrdí vám, že trpí nedostatkem na vstupu: obchodníci mají poptávky, ale nikoli zboží. Výrobcům by obchodníci „utrhali ruce“, ale chybí jim suroviny nebo komponenty. Problém je přitom plošný a nemá jedinou příčinu, například zhavarovanou fabriku na čipy.
I toto je zcela nový fenomén, který ukazuje na zranitelnost globalizovaného světa. Tolik vychválená výroba „just in time“ znamená, že nikdo nemá rezervy a nikdo nemá zásoby (protože obojí zvyšuje náklady). Svoje slabiny ukazuje v době, kdy se i na pár měsíců přeruší na pár místech těžba nebo výroba komponenty – a najednou na konci řetězce nevyrobíte auto, ledničku nebo elektrokolo.
Jak předvedly poslední měsíce, tento výpadek je velice obtížné dohnat právě proto, že heslem je mít kapacitu „tak akorát“. Je dobře, že se problém začíná akcentovat: heslo dnešního dne je „resilience“, čili odolnost, oproti globalizované křehkosti. A tedy například důležitost návratu výroby z asijských fabrik zpět do Evropy.
Ukazuje se mimochodem, že globalizace v tomto směru přinesla pravý opak deklarovaného a chváleného. Řadu let ekonomové tvrdili, že propojenost světa a existence globálního obchodu vede k odolnosti právě tím, že jsou k dispozici globální, planetární zdroje – jeden vypadne, druhý ho nahradí.
Jak jsme viděli, není to vůbec pravda. V souvislosti s předchozím odstavcem stojí v kontrastech drobné a lokální podnikání. To se totiž v této krizi (ale platí to obecně) ukazuje jako nejodolnější. Drobní podnikatelé, obvykle rodinné firmy či i jednotliví živnostníci jsou v době krize nejhouževnatější.
Jsou schopni si sáhnout do rezerv, na čas případně i své firmy hibernovat, pružně mění nabídku svých služeb, jednají rychle, nemají setrvačnost. Dovolím si prognózovat, že se to projeví i v těžce postižené gastronomii: vstanou z popela. Zaniknou, ale opět vzniknou.
Pozor, to neznamená že neutrpěli. Mnoho drobných podnikatelů přišlo o úspory a deset let schraňované rezervy, leckdo zkrachoval bez možnosti nového startu. I tento segment zchudl a vrátil se o pár let dozadu. Ale ožije.
Berme to prosím jako důležité svědectví ve sporu „co je důležitější: korporace s tisíci zaměstnanci, nebo drobné podnikání“. Často preferujeme korporace, protože jsou to přece ti největší zaměstnavatelé, kteří dávají práci tisícům. Odolnou páteří ekonomiky ale je malé a střední lokální podnikání.
To u našich západních sousedů vědí sto let a patřičně se o tento segment starají, zatímco my se klaníme každé další otevřené montovně nějakého světového korporátu.
Co s rostoucím zadlužováním států?
Česká republika jede naplno zadlužovací jízdu. Vláda vyrobila strukturálně deficitní rozpočet, tedy zhruba třísetmiliardovou sekeru, rok co rok i v době růstu a prosperity. Navykla stát na drogu – a víme, jak těžké je nastoupit odvykací kúru.
Zvýšit daně? To je rudý hadr na býka. Šetřit? Ale kde, když infrastruktura je ve skutečnosti podfinancovaná a největším žroutem rozpočtu jsou důchody? Nebo „roztočit kola ekonomiky“ směrem k vysoké přidané hodnotě… Jasně, to by bylo fajn, ale zrovna tuto zásadní proměnu státu současná vláda naprosto zanedbala.
Sekeru do rozpočtů zaťaly i jiné státy kolem nás, ale opět platí, že když dva dělají totéž, není to totéž. Sousední Německo se soustředilo na dorovnání ztrát a nevyrobilo strukturální deficit. Jakmile tamní dorovnávání skončí, vrátí se ekonomika do stavu mírných rozpočtových přebytků.
Jenomže my jsme si naplánovali něco úplně jiného: i po skončení krize jeden obří schodek za druhým. Jsme opravdu v ekonomickém průšvihu, na rozdíl od jiných zemí na západ od nás. A pokud jsem zatím prezentoval ekonomickou obnovu po covidu jako krajinu zalitou sluncem (pravda, až na rostoucí deficit státu), tak do toho musím zanést trochu chmur.
Makroekonomická data totiž opomíjejí detail: že to v „makru“ vypadá hezky, neznamená, že je to dobré všude a u všech. Pandemie totiž dopadla velmi nestejnoměrně a jsou skupiny, na které dopadla velmi tíživě. Mnoho se o nich nemluví, tak je aspoň bodově vypočítám.
Lidé z šedé ekonomiky
I oni pracují, přesto na ně žádné „covidy“ a „antiviry“ neplatí, nepočítají s nimi. Nedostali nic. Přišli o práci jako první, byli první, kterých se jejich (kvazi)zaměstnavatelé zbavili. Mnoho z nich jelo na hraně holé existence, velmi mnoho z nich má exekuce – proto také pracují mimo regulérní pracovní trh.
Problém se týká několika stovek tisíc lidí a nevšiml jsem si, že by na ně stát jakkoli myslel. Zůstávají ale i stranou pozornosti médií, včetně těch citlivějších.
Samoživitelky, rodiče malých dětí
Fabriky se sice nezavřely, ale pokud máte doma děti školou povinné, někdo s nimi musí být, pokud je škola zavřená. Opět neřešitelný problém pro desítky tisíc lidí. Dítě dostane samozřejmě přednost, ale domácnost ekonomicky trpí. Státní příspěvek zde byl, ale nepokryl ztrátu.
Příhraniční „pendlerské“ oblasti
V enklávách poblíž rakouských a německých rodin jsou standardně až desítky procent osob, které živí práce v bohatší sousední zemi. Ta byla víceméně zaseknuta, opět bez náhrad. Jedná se navíc o oblasti, které patří k nejchudším v zemi („Sudety“, též ale třeba Znojemsko).
Ani zde jsem si nepovšiml, že by vláda cíleně adresovala situaci. V cíleném adresování problémů tato sestava jaksi nevyniká (vybavuji si však výrok premiéra Babiše, když říkal, že s tím Karlovarskem jsou pořád nějaké problémy).
Zahraniční pracovníci, zejména v manuálních profesích
Představují v mnoha ohledech nechráněnou skupinu hostujících pracovníků a jejich počty jdou též do statisíců.
Specifické podnikatelské skupiny, profese a povolání
Typicky lidé z oblasti kultury, kterým se dokonce dostalo odsudku z míst nejvyšších, že je správné, že umělec je chudý, protože pak nejlíp tvoří – zatímco ono místo nejvyšší si požádalo (a dostalo!) o 200 milionů navíc, „protože covid“.
Opomíjení slabých a zranitelných je vůbec poznávacím znakem Babišovy vlády. Jsou to pro něj nedůležití lidé, protože mu jednak jeho markeťáci řekli, že nechodí k volbám, jednak nemají žádnou lobby a žádný silný, jednotný hlas, což je druhá věc ze dvou, na kterou premiér slyší.
Amorálnost tohoto způsobu vládnutí je z mého pohledu ještě horší než skutečnost, že nestydatě kradou. Ale ono je vlastně logické, že tyhle věci jdou ruku v ruce.
