Šlechta
tam chodila, Šlechta ji vlastnil. A kromě aristokracie vítal i
všechny další, výletníky, měšťany. Aktuálně sice Šlechtova
restaurace v pražské Stromovce nenaplňuje vlastní název,
poněvadž v novogotickém letohrádku žádná restaurace není, ale
to by se mělo v dohledné době změnit.
Rekonstrukce hlavního sálu skončila tento týden, teď je na
řadě gastronomické zázemí. Provoz kdysi slavného podniku s
působivou architekturou na působivém místě by se měl poté
rozjet naplno.
Rozjede se provoz podniku, s nímž zacloumaly historické
události tak, že nechybělo mnoho a z výstavní budovy se staly
bezútěšné ruiny. Sutiny ze Šlechtovy restaurace se málem ocitly
na smetišti dějin.
Zkáza však byla odvrácena a na přervanou historii bude navázána současnost. V opraveném sále se již nyní mohou konat svatby, promoce, menší koncerty a podobně a pražská radní Hana Třeštíková doufá, že gastroprovoz se rozběhne v létě příštího roku.
V nákladech 290 milionů korun, které jdou z prostředků města,
je počítáno i s obnovou kaštanové aleje a vznikem zahradní
restaurace; dějiny často přináší chaos a katastrofy, ale někdy
překvapivě hezky zavoní a osvěží, zahřejí jako polévka o
půlnoci.
Právě půlnoční polévka ze „Šlechtovky“ byla na přelomu
60. a 70 let minulého století vyhlášená, hosté na ni cíleně
chodili, když se vraceli z koncertů nebo třeba vrávorali
uprostřed flámů. Jenže zatímco půlnočními polévkami se dal
přivítat nový den, pro samotnou restauraci už žádný zítřek
nenadcházel.
Chátrající objekt musel být kvůli havarijnímu stavu uzavřen
a zdálo se, že definitivní ránu mu zasadily požáry z let 1978 a
1980.
Dobová fotografie z 80. let, kdy z zámečku zbyly pouze ruiny.
Plameny ničivě objaly původně raně barokní stavbu dokončenou roku 1692 a umístěnou do areálu královské obory. Z divokého hvozdu určeného k panským kratochvílím se stal postupem času kultivovaný prostor; zpustošila jej sice třicetiletá válka, avšak tato devastace byla koncem 17. století napravována.
Pomohl k tomu i letohrádek, o němž pojednává tento text. Stal
se z něj první komerční objekt v parku, ale to předbíháme čas
neurvaleji a s mnohem větší razancí, než když běžci v dnešní
Stromovce míjí procházejícího se důchodce s hůlkou.
Letohrádek nejprve vznikl coby protipól Trojského zámečku na
druhé straně řeky. Obě díla patrně projektoval stejný muž,
francouzské eso barokní architektury Jean
Baptiste Mathey, přičemž
stavba
ve
Stromovce bylo určena
pro habsburského panovníka Leopolda I., který
vládl říši
a tedy i českým zemím 47 let.
Leopold
v
Čechách potlačil rebelii sedláků, ale
také jim v důsledku povstání ulevil v robotních povinnostech, to
je v
těchto končinách největší
stopa jeho vládnutí. Ta
menší, zato o dost půvabnější byla otisknuta ve Stromovce.
Bohatá
štuková
výzdoba s výjevy ze
života antických Bohů, grotta čili umělá jeskyně s fontánou,
jejíž součástí byla bronzová socha Poseidona. To vše bylo pro
Habsburky připraveno (a nyní to bylo v rámci renovace částečně
obnoveno),
ale právě jen pro ně: když v budově nepobývali, bylo v ní
uskladněno seno a obilí, které bylo před příjezdem císařského
dvora
vysmýčeno.
Aktuální fotografie zrekonstruovaného sálu.
Na
popud nejvyššího purkrabího, hraběte Jana Rudolfa Chotka, byla
roku 1804 otevřena královská obora pro veřejnost a záhy se stalo
oblíbeným výletním místem Pražanů. Bylo nasnadě, že společně
se Stromovkou se
otevřel
i prostor ke
gastro podnikání.
První se příležitosti chopil Wenzel Steinitz, který už měl v centru Prahy zavedenou kavárnu, do níž podle legendy chodil i sám Mozart. Steinitz roku 1807 navrhl radním, že „Leopoldův zámeček“ – z něhož byla vlastně sýpka, takže to tam smrdělo a interiérem se proháněly myši – dá za vlastní a na tu dobu značný kapitál 10 tisíc zlatých do pořádku, pokud mu bude objekt bezplatně pronajat.
„Kafesídr vybudoval by zde kavárenský podnik, určený pro pohodlí a k obveselení jak domácích lidí, tak cizinců, sloužící neméně k okrase městského okolí. Gubernium jistě uzná, že podnikateli tane na mysli odvážný záměr, zakotvený jedině v naději na podporu veřejnosti; přesto je Steinitz ochoten investovat značný kapitál, bude-li mu lusthaus za příznivých podmínek svěřen,“ popsal půvabně kavárníkův „byznysplán“ tehdejší publicista Antonín Novotný.
„Lusthaus“
byl Steinitzovi skutečně za jím stanovených podmínek poskytnutý,
ale podnikateli se ani přes velké zkušenosti v oboru ve Stromovce
nedařilo. Ani další nájemci neudělali terno – jako
by restaurace
čekala
až
na
muže, podle které se jí říká dnes.
Václav Šlechta.
Václav Šlechta, do té doby provozovatel hotelu v Terezíně, ji převzal roku 1833, přestavěl její budovu do novogotického stylu a rozkvět započal. Restaurace se stala magnetem pro davy, k čemuž výrazně přispělo i to, když byla oblast definitivně pohlcena vnitřní Prahou a začala do ní jezdit linka tramvaje.
Sedmdesátiny
ve Šlechtovce slavil František Palacký, hostem v ní byl i T. G.
Masaryk. Rodinná tradice Šlechtů ve Stromovce pokračovala
až
do roku 1948, v
ten čas ji
táhl Antonín
Šlechta.
Jenže na scéně byl už i Antonín s příjmením Zápotocký a všichni ostatní „kluci“, co se do Moskvy učili jezdit, jak svobodě zakroutit krkem. Nutno uznat, že to byli šikovní „studenti“, rovnou na rudý – pardon, červený – diplom.
Po
únorovém puči 1948
se komunisté samozřejmě
rozhodli podnik
znárodnit, což je v jejich slovníku maskující výraz pro
„ukrást“, a
jejich počínání bylo
údajně příčinou smrtícího infarktu dosavadního provozovatele
Antonína
Šlechty
–
čest
vaší práci, soudruzi!
A
pak? Chátrání, uzavření,
oheň a po ohni
voda, která v roce 2002 protekla objektem při pražských
povodních. Následně
hrozily sesuvy půdy, ale právě opatření proti nim nesměle
odstartovalo
rekonstrukci, z níž se na některých místech stala kompletní
obnova.
Kdekdo už nedoufal, ale neuvěřitelné se stalo skutkem, na poslední chvíli přišla záchrana. Na péči rodiny Šlechtů míní navázat gastronomická skupina Together, jež vyhrála magistrátem vypsané výběrové řízení a už dnes provozuje – jako malý závdavek – u letohrádku stánek s občerstvením.
„Šlechtovka
má samozřejmě silné historické konsekvence,“ uvědomuje
si David
Petřík, spolumajitel Together. „Stane se z ní multifunkční
objekt a gastronomická koncepce půjde stejným směrem, kromě
fastfoodu tam bude také cukrárna a
klasická
kavárna.“
Na
místě postaveném pro císaře by
se měli v
dohledné době cítit královsky
všichni
hosté.
