Pokud by u něj tehdy zaklepali na vrata Messi nebo Ronaldo, musel by se otřást hrůzou: Takoví nuzáci! Gaius Appuleius Diocles by jim možná ze soucitu hodil pár mincí na cestu, aby tolik netrpěli. Kam se hrabou dnešní fotbalové nebo basketbalové hvězdy, tohle je příběh opravdu nejlépe vydělávajícího sportovce historie.
Srpnový Forbes
přinese žebříček nejlépe placených sportovců Česka, americký
Forbes jako každý rok spočítal ty světové. Jejich majetek ale
bledne vedle vzpomínek na muže, jemuž se klaněla římská
smetánka.
Diocles si jen na prize money vyjezdil přesně 35 863 120 sesterciů, což byla na antiku ohromující částka – pro srovnání, římská legie platila 900 sesterciů na rok, malá farma stála 100 tisíc sesterciů a pompézní vila v Neapoli, dobrá možná i pro císaře, tři miliony sesterciů.
Ještě více ale
čelist klesá při přepočtu na dnešní reálie, o což se v roce
2010 pokusil profesor Peter T. Struck z University of Pennsylvania. A
šel na to chytře: Diocles podle dobových zpráv disponoval
majetkem, který by utáhl výdaje celé imperiální armády po dobu
dvou a půl měsíce. Jedinou supervelmocí začátku 21. století
byla Amerika, a tak Struck prošel účetní knihy US Army a podíval
se na náklady za stejnou dobu.
Dospěl k částce
15 miliard dolarů!
To opravdu z fotbalistů, golfisty Tigera Woodse i třeba z legendy Michaela Jordana činí jen tiše přihlížející. U nich navíc máme přehled o sponzorských příjmech, které v soudobé formě inkasoval i Diocles, jenže tyto částky už se nedochovaly.
Dioclova socha od Santiniho | Wikipedie
Než odvyprávíme
jeho příběh, sluší se nastínit, proč vyniká zrovna vozataj.
Řím tento drsný a často krutý sport miloval a netřeba se
pohoršovat, vždyť současnost zase nadšeně tleská ve chvílích,
kdy jeden bojovník MMA druhého knokautuje loktem.
„Circus Maximus obsadilo každý týden při závodech až čtvrt milionu lidí,“ píše Struck. „Lidé často dorazili o den dříve, aby si zajistili nejlepší místa. Při závodech pili a jedli ve velkém a běžné byly rvačky pod vlivem furor circensis, jak Římané říkali masové hysterii propukající mezi diváky.“
Ach, ta podoba se současností… Sportovně-byznysový konzum bujel, jen u názvů vozatajských týmů se tehdy ještě drželi zkrátka. Byly prosté, jako z Tarantinových Gaunerů: Červení, Modří, Bílí a Zelení.
Diocles se narodil v roce 104 ve městě Lamecum, dnešním Lamegu v Portugalsku. Nebyl to chudák, rodina si na poměry žila dobře, otec byl aktuálním jazykem živnostník, ale on neměl náladu na obchody, nýbrž na závody. Talent mu nechyběl, první start absolvoval v 18 letech v Katalánsku. Všechny cesty vedou do Říma; pro vozataje to tehdy platilo doslovně.
Tento sport patřil už od 7. století před našim letopočtem na antickou olympiádu a Řím z něj učinil něco na způsob dnešní formule 1, jen s využitím reálné koňské síly. Jakmile císař upustil kapesník, začala divoká strkanice v rychlosti, pravidelně se zraněnými, občas s mrtvými.
Takto vypadaly závody. | Wikipedie
Diocles čekal na první výhru dva roky, pak ale vycizeloval výsledky i styl. Římané šíleli nadšením, když soupeře se svým čtyřspřežím předjížděl v cílové rovince; takto se prý zrodila až třetina jeho triumfů.
Ti nejbohatší včetně vládce impéria dělili svoji vášeň mezi Zelené a Modré. Diocles zahájil kariéru za Bílé a přestoupil k Zeleným – jako bychom se bavili o fotbalistovi z 21. století. Načež odsouhlasil nezvyklý trejd, když kývnul na nabídku Červených, týmu s menší popularitou. Diocles se tím stal nezpochybnitelnou jedničkou stáje, což obnášelo zisk i slávu.
„A doslova se hnal za penězi,“ napsal o něm jiný historik, profesor Robert B. Kebrick z University of Louisville. Vybíral si závody jednotlivců, v nichž šlo o větší částky. Ze 4 257 startů vyhrál 1 462, v dalších 1 438 skončil na pomyslných stupních vítězů, většinou druhý. Měl skvělé oko na koně, ty nejlepší si hýčkal roky. I zvířata si žila královsky, uměla-li závodit.
Podle Kebricka se našli tací, co celkově triumfovali ještě víckrát. Premiérový start v 18 letech bledne vedle jistého Crescense, jenž poprvé vyhrál už jako třináctiletý. Nikdo však neměl tak vysokou úspěšnost jako Diocles. A ještě jedna věc prý závodníka odlišovala od ostatních – byl to velký fanfaron: „Žil proto, aby si vychutnával bohatství a slávu.“
Jako by se tím vracela ozvěna debat dneška: copak ti zhýčkaní fotbalisté už nemají dost na deset životů? Proč to vlastně celé dělají? Z vášně, z radosti, protože nic jiného tak dobře neumí. A také proto, že povaha člověka se nemění. „Lidé odjakživa touží po sociálním kapitálu, po respektu druhých a po penězích. Čím víc všeho bude, tím lépe,“ napsal profesor Struck.
Diocles si užil vrchovatou měrou a oproti řadě dnešních hvězd měl další dvě výhody. Prožil dlouhou kariéru, až do svých 42 let. A věděl, kdy se má končit – na vrcholu. Poté se antická superstar za potlesku fanoušků i konkurentů odstěhovala na své pozemky v dnešní italské Palestrině, jen pár desítek kilometrů od Říma. Tam přesedlal na klidný rodinný styl. Jako šampion šampionů.
A sportovní boháč,
jemuž od té doby nebylo rovno.
