Před dvaceti lety jsem se ptal George Sorose, co udělat pro to, aby se firmy v naší postkomunistické části světa chovaly odpovědněji, citlivěji, angažovaněji.
„Nezapomeňte, že prvním principem podnikání a byznysu je zisk, vy jste na začátku, bude to trvat, byznys je potřeba nejdříve vybudovat,“ odpověděl mi tehdy. Dodal, že se ale v podstatě všichni, počínaje rodinnou živností a konče velkými korporacemi, chceme cítit dobře, být vnímáni kladně a pomáhat tam, kde je to potřeba a kde si to umíme představit.
Právě představa toho, co je potřebné, užitečné a odpovědné, se během třiceti let svobody vyvíjela zásadně. Tak jako celá společnost snažící se dohnat obrovské zpoždění a narovnat vztahy, hodnoty, vnímání i kulturu ve společenském slova smyslu. Dlužno říci, že se nám to zatím povedlo jen částečně, komunistické období rozežralo naši společnost hlouběji, než jsme si dokázali představit.
Devadesátá léta, kdy si část schopných lidí vyložila absenci dostatečné regulace ekonomického prostředí tak, že všechno je dovoleno, pak ke vnímání podnikatelské sféry nepřispěla.
Solidarita firem, majitelů a manažerů se přitom objevila okamžitě, na samém začátku obnovy tržně fungujícího ekonomického prostředí. Byla spontánní, přímočará a svým způsobem omezená na zjevné velké potřeby nebo veskrze pozitivní témata a akce.
V prvních veřejných sbírkách na pomoc lidem ve válkách v bývalé Jugoslávii, kdy vznikl i brand SOS, spojený s humanitárními výzvami Člověka v tísni (SOS Sarajevo v roce 1993, SOS Morava letos), se objevovaly velké firemní dary, stejně jako desetitisíce drobných dárců.
