Začalo to na party. V sobě už měli kamarádi Kristopher Sullivan a Björn Hinrichsen několik piv a rozčilovali se, že se nikde nedá sehnat hezký starý nábytek. Právě takový se jim líbil, ale v inzerátech nacházeli jen kusy, které potřebovaly opravit.
Posílení
alkoholem si řekli, tak co, zkusíme to sami. K řemeslu a práci
rukama přitom do té doby měli oba dost daleko. Jeden z nich
studoval překladatelství a druhý mediální pedagogiku. Přesto si
koupili starý kus nábytku a dali se do práce.
Dneska je z toho úspěšná firma Nabyteque. V Lipsku vlastní showroom, dílnu a sklad, který je až po strop narvaný československým nábytkem hlavně ze 60. a 70. let. Právě na ten se totiž jen chvíli potom, co si na oné party plácli, začali soustředit.
„Líbí
se nám, je nápaditý, nadčasový a je to něco úplně jiného,
než jaká byla produkce tady ve východním Německu. Připomíná
nám Bauhaus, o kterém se tady hodně mluví,“ vysvětluje
Kristopher Sullivan.
Důležitější ovšem je, že v tomhle pohledu není dvojka
kamarádů, kteří kvůli rozjezdu svého podnikání sekli se
studiem na vysoké, sama.
Zájem o starý renovovaný nábytek z Česka je velký a na některé modely mají i čekací listinu. Největší, asi poloviční odbyt má Nabyteque ve svém domácím Lipsku, asi 40 procent zboží prodají do ostatních částí Německa a zbývajících deset procent pak míří ke kupcům dál za hranice. Mezi zákazníky, kteří stojí o český nábytek, už mají i lidi v USA.
Týdně prodají desítky kusů stolů, křesel, pohovek i skříní, měsíčně utrží firma, která vznikla před čtyřmi lety, tisíce eur a v týmu mají sedm lidí. Přitom původně ani jednoho z kamarádů nenapadlo, že by z hurá akce, ze které byl záhy fajn přivýdělek při vysoké, mohla být i fungující firma.
Že to půjde a půjde to dobře, bylo jasné asi půl roku po tom, co se pustili do první renovace. Poptávek měli tolik, že se po půl roce museli rozhodnout, jestli budou dál studovat, nebo ne. Vyhrálo podnikání.
Velkou
roli v rychlém začátku ale sehrálo i štěstí: vedle jejich
první dílny měl svou dílnu zkušený truhlář, od kterého se
všechno potřebné rychle naučili.
„Sledovali jsme i videa, četli jsme návody, postupovali jsme dost stylem pokus-omyl. Postupně jsme se do renovací nábytku dostali,“ říká Kristopher Sullivan, když zrovna ukazuje rozlehlou dílnu.
Nábytek
hledali a hledají na internetových bazarech, do schránek v Česku
rozdávají letáčky, ve kterých stojí, aby se jim lidé ozvali,
jestli chtějí prodat starý nábytek. A funguje to.
Každé úterý nasednou do velké bílé dodávky a vyrazí směr Česko. Když je auto plné, otočí to a jedou zpátky do Německa. Většinou jezdí po Čechách, ale když mají vyhlídnutý nějaký vzácný kus, jedou klidně i do Ostravy nebo Brna.
„Měli bychom se naučit trochu česky, teď umíme tak ,kolik to stojí‘, ,červotoč‘ a pár dalších slovíček,“ směje se Björn Hinrichsen. I tak ale domluva funguje dobře.
Největší poptávka je po starých pohovkách a křeslech s novým čalouněním, komodách, ale i skříních a peřiňácích. „To tady nikdo nezná, u nás to nebylo, ale lidi si z toho dělají třeba bary,“ říká Kristopher Sullivan.
Zatímco zkraje o renovovaný nábytek stáli hlavně studenti, dneska (i kvůli růstu cen) to jsou především lidi, kteří chtějí originální kusy, skvělou kvalitu a jsou ochotni za ni zaplatit. Například skříňka s vitrínou od Jitony ze 60. let vyjde na 600 eur, rozkládací gauč ze stejné doby na 1600 eur nebo zmíněný peřiňák se prodává za 300 eur.
„Někdo si myslí, že to jsou přehnané ceny, ale nevidí všechnu tu práci, která za tím je,“ říká Björn Hinrichsen a ukazuje na rozmontované části nábytku. Každý díl zvlášť se brousí, nově několikrát lakuje, montuje zpátky dohromady.
Navíc, jak se smíchem připomínají, téměř každý kus nábytku je unikát, má třeba trochu jinak zamykání, jiné poličky nebo vitríny – asi podle toho, co zrovna v daném podniku měli za materiál a kdo měl směnu.
Oba dva nadšenci do českého nábytku, kteří jím mají vybavené i své byty, teď mají v hlavě další projekt. Fotek a popisů nejrůznějších modelových řad a variant už mají tolik, že by chtěli dát dohromady archiv, třeba v podobě knížky. „O dánském nábytku něco takového snadno najdete, ale o tom z Československa nic uceleného není, a už vůbec ne třeba v angličtině. A to je velká škoda,“ nastiňuje nové plány Kristopher Sullivan.