„Dej mi své peníze!“ vykřikne najednou během rozhovoru Emmanuel Villaume a dravou naléhavost příkazu zdůrazní tím, že se zapře o desku stolu a celý se nad ním nakloní. Agresivní výraz obličeje však vzápětí vymění francouzský šéfdirigent PKF-Prague Philharmonia za rozesmátý – samozřejmě žertuje.
Podstatné ale je, v jakém kontextu žertuje. Na peníze totiž Villaume skutečně musí myslet prakticky neustále. Pražská filharmonie je jen částečně financována z veřejných zdrojů, takže pro provoz potřebuje další ekonomické pilíře. Není v žádné pohodlné bavlnce, její existence do značné míry závisí na přízni sponzorů, donátorů a mecenášů.
A daří se jí to. Jak z dirigentových odpovědí vyplyne, není náhodou, že filharmonie proplula i těžkými pandemickými časy bez větších šrámů a právem si udržela kredit jednoho z neprestižnějších a v zahraničí vyhledávaných tuzemských hudebních těles.
Jisté je, že nejdůležitějším dorozumívacím prostředkem charismatického umělce jsou ruce, s nimiž při koncertech pražskou filharmonii řídí, přičemž pozorování jeho gest s taktovkou leckdy vyvolává až hypnotický účinek. Podmanivé je ovšem i to, když Emmanuel Villaume otevře ústa a vypravuje.
A to zdaleka nejen díky bonmotu, kterým šéfdirigent glosuje skutečnost, že v čele filharmonie sice stojí až od září 2015, avšak spolupracoval s ní v rámci různých projektů už dřív: „Upřímně, nabídka stálého angažmá mě nepřekvapila, protože vztah už několik let existoval. Ještě jsme sice nebyli manželé, ale v posteli už jsme spolu byli.“
Zvážníme-li nicméně, pak ve slovech šestapadesátiletého umělce můžeme podle všeho nalézt obecné principy, jak čelit krizi. Měla by proto patrně zajímat i ty, kterým je klasická hudba blízká asi jako eskymákovi Sahara.
Minulou středu jste s filharmonií odehráli v pražském Obecním domě velmi povedený inaugurační koncert k předsednictví Francie v Radě Evropské unie. Jaké další výzvy vás čekají?
Tou největší zatím stále zůstává boj s covidem. Fungování kulturních institucí se v posledních letech tak jako tak dramaticky mění, ovšem pandemie přinesla v tomto směru ještě o dost náročnější výzvy. Budoucnost bude patřit těm, kteří se dokážou adaptovat, přičemž Pražská filharmonie má v těchto nových okolnostech velmi silné postavení. I tím je unikátní.
V čem přesně?
Jednou z lekcí, které nám pandemie uštědřila, bylo, jak neocenitelná živá hudba je. Posluchači prahnou po úžasné hudbě, kterou orchestr hraje, a komunita těchto lidí se navzájem propojuje. Ten neopakovatelný dojem, to napětí, které můžete zažít jen během živého koncertu! Covid přinesl nutnost přesunout se do online, to se už podle mě nezmění, přesto zůstane pódium něčím zcela výjimečným.
Navíc se samozřejmě celosvětově proměňuje ekonomika a financování orchestrů, ty se kvůli tomu mnohdy nacházejí v tíživé a nebezpečné situaci. Orchestr, který závisí pouze na veřejném financování, nemusí přemýšlet byznysově a pak třeba nepochopí tendenci směřující k omezení jejich podpory. Pofiderní jistota plynoucí z veřejného financování může rovněž vést ke ztrátě potřeby zaujmout publikum, v tom spočívá další riziko.
Pražská filharmonie funguje na smíšeném modelu. Jsme financovaní z veřejných i soukromých peněz. Musíme být proto zodpovědní vůči publiku, nemůžeme si dovolit být průměrní. Každý koncert je pro nás extrémně důležitý, ale takto filharmonie funguje od počátku. Snaží se balancovat mezi uměním a financemi, aniž by obětovala umění.
Jak je to složité?
Musíme hledat patrony a sponzory, kteří se budou ztotožňovat s produktem tak výjimečným, že ho nemohou žádné jiné instituce nabídnout. Díky naší přítomnosti v online prostředí a nastavení byznysové strategie, která je zodpovědná vůči našim patronům a sponzorům, jsme připraveni na budoucnost. A víte, co je základem této připravenosti?
Povídejte…
Jsme nenapodobitelnou institucí, která je založena na excelentnosti a ryzí lásce k tomu, co děláme. Pražská filharmonie byla vždy inovativní, flexibilní a excelentní institucí. Naše hudebníky a publikum spojuje vášeň pro hudbu. Kvůli nedostatku veřejného financování jsme vždy o krok napřed v inovacích. Náš produkt musí nabízet něco, co nikde jinde nenajdete.
A nemyslím si, že by umění a finance byly v rozporu. Jdou naopak ruku v ruce. Abychom zaujali sponzory, musíme neustále přicházet s novými nápady. Příkladem může být Lobkowicz abonmá, tedy série koncertů v Lobkowiczkém paláci na Pražském hradě, která divákům poskytuje velmi úzké a osobní spojení s orchestrem a jednoznačně napomáhá k financování Pražské filharmonie.
Nemáte strach, že po přechodu na online platformy lidé zjistili, že mají kulturu zadarmo z pohodlí vlastního obýváku a do hledišť se už masivně nevrátí?
Neobávám se toho. Vůbec. Díky online prostředí můžeme naopak přilákat nové diváky, kterým se naše hudba může zalíbit natolik, že přijdou i na živé koncerty. A jak už jsem řekl, na živých koncertech je něco, co u obrazovek počítačů nemůžete zažít.
V klasické muzice probíhá revoluce a pandemie ji pouze akcelerovala. Týká se hlavně přehodnocení byznys modelů, na kterých kulturní instituce stojí, otázky relevance a redefinování základní mise institucí tak, aby vytvořila spolehlivý ekonomický systém, díky kterému bude prosperovat.
Kromě pozice šéfdirigenta Pražské filharmonie jste i hudebním ředitelem Opery v Dallasu a pravidelně se vracíte do Metropolitní opery v New Yorku. Jak se americký a evropský byznys model financování kultury liší?
Americké financování je velmi zajímavé. Ve Spojených státech jste více závislí na místní komunitě, ta vás financuje a na základě toho musíte dělat i rozhodnutí. Musíte být vůči této komunitě zodpovědní – když se jí nelíbíte, je s vámi konec. V Evropě jsou orchestry dotované ze státních a municipálních peněz, takže zodpovědnost vůči publiku není taková, což může vést k zanedbávání jak instituce, tak diváků.
Je podle vás tedy americký systém spravedlivější?
To je komplikované. Řada Evropanů míní, že soukromé financování není správné, protože orchestry by měly být hlavně nezávislé. Dle mého názoru může být americký systém stabilnější. Například v radě opery v Dallasu sedí padesát lidí a jejich rozhodnutí mohou být stabilnější než rozhodnutí úředníka, který nemusí pochopit danou instituci a nemusí se nutně rozhodovat racionálně.
Na druhou stranu, kritika amerického systému je samozřejmě
také někdy správná. Nemůžete být při výběru repertoáru
příliš riskantní, musíte hrát určité opery a kvůli
závislosti na sponzorech bývá program celkově konzervativnější.
I když my v Dallasu hrajeme moderní operu skoro každý rok a
diváci na ni chodí, podporují nás. Musíte je zapojit, mluvit k
nim, aby pochopili, že úspěch není samozřejmostí, ale že se
snažíte. Je to sice více práce, ale je to zajímavé a musíme to
dělat.
Pražská filharmonie kombinuje oba systémy financování, evropský i americký, což je podle mého velmi zdravý balanc.
Můžete to nejspíš dobře posoudit, když jste v čele PKF už od roku 2015…
Šest let je dlouhá doba, ale Pražská filharmonie je pro mě velmi drahou institucí. Vztah je tím správným vztahem, rozvíjíte-li se společně, a já myslím, že díky Pražské filharmonii jsem lepším hudebníkem než před šesti lety. A lepší než před šesti lety je i orchestr, jak alespoň doufám.
Pražská filharmonie má specifickou identitu – hraje komorní hudbu na zcela špičkové úrovni a je i virtuózním orchestrem. Hudebníci navíc hudbu milují, mají svobodu, volnost a neuvěřitelnou vášeň, která je spojena se smyslem pro styl a společnou tvorbu.
Orchestr byl založen dnes již zesnulým dirigentem Jiřím Bělohlávkem, který hledal nezávislou instituci s mladou energií. Základní repertoár orchestru je klasický v čele s Mozartem, Haydnem či Beethovenem, takový fundament vnáší do orchestru neuvěřitelnou disciplínu. Zároveň hrají hudebníci velmi svobodně, se smyslem pro frázování a zvukem, který zní absolutně jedinečně.
Každý člen orchestru je sólistou, který má možnost absolutně vyjádřit vlastní osobnost, ale také funguje v úzkém vztahu s orchestrem. Každý může vyjádřit sám sebe, z čehož těží celá skupina – jde o individuality tvořící homogenní celek.
Akcentuje Pražská filharmonie nebo přímo vy skutečnost, že se jedná o české hudební těleso?
V české hudbě najdeme rysy vycházející z vlastních tradic, škol nebo způsobů výuky. Hlavně co se týče smyčců. Je potěšení hrát český repertoár s orchestrem, který má pro český zvuk pochopení, které nenajdeme nikde jinde. Zároveň zde ale mluvíme o orchestru, který může hrát německou nebo francouzskou hudbu, ale i moderní klasickou hudbu z jakékoli další země, a to na té nejvyšší možné úrovni.