Bádá, jak zařídit, aby se neprobudily spící buňky, nejprve však musel být Stanislav Drápela sám probuzen. A to k vědeckým ambicím. Povedlo se, i proto jej platí prestižní institut Moffitt Cancer Center v americké Tampě. A proto byl také zařazen do letošního výběru 30 pod 30, v němž Forbes ukazuje na nejtalentovanější Čechy, kteří ještě nedovršili třicítku.
Drápelovi je devětadvacet a na Floridě se věnuje boji proti rakovině. V základním výzkumu usiluje o lepší pochopení dormantních čili spících nádorových buněk, jejichž diagnostika a terapeutické cílení v onkologii znamenalo ohromný skok kupředu. Právě dormantní buňky a jejich nepředvídatelné chovaní totiž velmi často stojí za úmrtími v souvislosti s rakovinou.
Laicky řečeno, nádory vznikají nekontrolovatelným dělením původně zdravých a následně geneticky porušených buněk. Primární nádory jsou ale v mnohých případech podchyceny a odstraněny. Větší nebezpečí představují spící buňky, které neodhaleně metastázují z primárního nádoru do dalších orgánů, unikají konvenční terapii a po probuzení tvoří sekundární ložiska, která lze velmi těžko odstranit, pokud vůbec. Perspektiva pacienta pak často není dobrá.
„Kdybychom přišli na to,
jak příčinu sekundárních nádorů zlikvidovat, tedy jak spící
buňky zabít nebo zabránit jejich probuzení, bylo by to velké
vítězství,“ popisuje Stanislav Drápela misi, k jejímuž
zdárnému konci se snaží přispět.
Nutno přiznat, že k takovému konci je relativně daleko. Práce, na které se český molekulární biolog podílí, spočívá v základním výzkumu, jehož posledním krokem jsou pokusy na myších. Jakési finále představuje publikování vědecké studie, a jestliže ta zaujme farmaceutické firmy, které pak do klinických testů nasypou miliony dolarů, lze mluvit o naději na pokrok v bitvě s rakovinou.
„Šance na úspěch je nejistá, přesto se vyplatí v ni doufat a je vzrušující za ní jít,“ vypravuje Drápela. „V základním výzkumu je to tak, že 99 procent práce končí zklamáním. Devětadevadesát dnů ze sta jdete spát zklamaní, ale ta euforie jediného dne, kdy je to naopak, vám bohatě vynahradí zbytek,“ líčí specifikum zvolené profese.
V naději na průlom navíc Stanislava Drápelu udržuje „dobře rozehraná partie“. Alespoň tedy na poměry základního výzkumu. Na institutu v Tampě, který je řazen mezi nejuznávanější ústavy tohoto druhu v USA a tím pádem i ve světě, výzkumník vede dva projekty.
Jedním je diagnostikování spících buněk, bez něhož nelze o jejich eliminaci uvažovat, druhým je pochopení samotného molekulárního mechanismu, který „přepne“ dělící se buňky do dormantních, udrží je v životaschopném stavu a pak je opětovně uvede ze spánku do zhoubného dělení.
„Pokud bychom tento
mechanismus dokázali odhalit a následně zacílit, buňky bychom
zabili a tím zabránili dalšímu bujení,“ vysvětluje Drápela a
v příští vteřině prozradí: „Jsme na dobré stopě. Dokud
není nic vědecky publikováno, nelze být konkrétní, ale obecně
mohu říct, že jsme identifikovali molekulu, která za spouštěním
mechanismu stojí.“
Drápela tak může vyhlížet jeden den ze sta dní, který vyváží frustraci těch ostatních. „Ale udržovat se ve stavu, aby mě tahle frustrace s odpuštěním nesejmula, jsem se nejdřív musel naučit,“ přiznává.
K tomu mu pomohl i jeho mentor, kterého vedle rodičů a manželky označuje za jednoho z nejdůležitějších lidí v životě. Nebýt doktora Karla Součka z Masarykovy univerzity v Brně, neocitl by se prý Stanislav Drápela v Americe na vrcholu vědy. „Pravděpodobně bych ani žádným vědcem nebyl,“ připouští.
„Jako kluka mě vůbec
nenapadlo, že bych se dal na vědeckou dráhu,“ vzpomíná mladý
muž na dětství v Jaroslavicích na Znojemsku. „Vyrůstal jsem na
vesnici, plnil povinnosti doma, byl zapálený pro každý sport,
škola byla na druhé koleji. Teprve po přijetí na Masarykovu
univerzitu jsem díky doktoru Součkovi objevil kouzlo biologie a
vědy. A cílevědomost i akceptaci možného neúspěchu jsem ze
sportu přesunul na vědu.“
Následně Drápela rychle
dodává: „Neznamená to však, že bych změnil svůj životní
styl a hodnoty. I když se vědě věnuji naplno, snažím se najít
čas na sport. Nikdy jsem nebyl a asi nikdy nebudu ten typ vědce,
jakého si laická komunita představuje.“
Už coby student brněnské
univerzity sbíral Drápela řadu ocenění, loni v létě se
přesunul za oceán. „Pohovory jsem kvůli covidu musel absolvovat
online a do Ameriky přiletěl v době, kdy ji pandemie pro cizince
prakticky zavřela. Vědecký sektor měl naštěstí výjimku.“
Stanislav Drápela se tak v USA na vlastní kůži přesvědčuje o známé pravdě, že za oceánem jsou pro vědu podmínky úplně jiné, než na jaké byl zvyklý v Česku. Amerika je v tomto ohledu na absolutní špičce, přesto hodlá vědec po pár letech zamířit do vlasti zpět – jeho ambicí je postavit a vést v Česku vlastní výzkumnou skupinu.
Motivaci pro návrat objasňuje Drápela tím, že cítí dluh vůči tomu, co do něj stát investoval, a chce mu to vrátit. Současně si povzdechne: „Návratem skončí věda na úrovni, jakou dělám teď. V Americe jsou velké peníze a funguje zde komunita odbourávající byrokracii a umožňující koncentraci pouze na vědu. Právě nevědecký faktor, který musíte v Česku podstupovat, výrazně brzdí kromě nesrovnatelně menšího množství peněz spoustu šikovných lidí.“
Sotva předchozí větu vysloví, její autor zdůrazňuje, že nejde o stěžování, ale o neutrální konstatování faktu. Sympatická upřímnost se hodí k jeho věku, a vůbec – Stanislavu Drápelovi je velmi snadné fandit. Z vlastního zájmu či s ohledem na budoucnost svých blízkých.
