Mluvili o tom, jak změnit stát, a než rozhovor vyšel, změnil se celý svět. O to větší váhu však slova dvou těžkých vah českého byznysu – bankéře Tomáše Salomona a podnikatele Martina Vohánky – mají. Neboť v nejisté době je tím spíš potřeba, aby tu bylo silné, sebevědomé a prosperující Česko.
Buď se naše děti budou mít líp, nebo hůř. Kdyby měla jedna věta shrnout, o co usiluje nedávno vzniklá výzva, mezi jejíž přední signatáře patří šéf České spořitelny Tomáš Salomon a zakladatel společnosti Eurowag Martin Vohánka, musela by to být ta předchozí.
Zazněla v rozhovoru na téma druhá ekonomická transformace, což je lehce neatraktivní název iniciativy, jejímž cílem je udělat z Česka velmi atraktivní zemi. Podnět podepsalo okolo šedesáti vlivných osobností tuzemského byznysu a bankéř Salomon s miliardářem Vohánkou si našli čas, aby objasnili, proč je podle nich druhá transformace klíčová.
Kvůli vytíženosti obou mužů bylo nalezení společného času celkem obtížnou disciplínou, avšak čas nakonec zacvičil s tímto interview mnohem razantněji, než mohl kdokoli předpokládat. Jeho původní verze vznikla v mírové době, takže se svým způsobem podobala povídání o – už tak poměrně složité – stavbě domu za relativního bezvětří.
Poté ale dolehly na krajinu následky nedaleké válečné vichřice, takže plány na kontury budovy musely být zčásti přehodnoceny. Proto musel být tento rozhovor pořizován nadvakrát – jeho prvotní kostra byla doplněna pod vlivem katastrofy.
„Vojenská agrese Putinova režimu a z ní vyplývající nutnost minimalizace energetické závislosti na Rusku jen podtrhuje životní důležitost ekonomické transformace. Budoucnost české demokracie je pupeční šňůrou spojena s naší ekonomickou prosperitou,“ říká Tomáš Salomon.
„Agrese nám připomněla, že vedle virtuálního světa, ve kterém mnozí žijí, je zde i svět reálný, ve kterém existují skutečná nebezpečí. Na mých názorech o nezbytnosti transformace české společnosti a ekonomiky válka nic nezměnila, právě naopak,“ podotýká Martin Vohánka. „Vše, co budeme dělat, musí směřovat ke dvěma cílům: větší odolnosti společnosti jako celku i jednotlivce a větší schopnosti spolupracovat doma i s našimi spojenci.“
„Také je důležité definovat priority a těm se věnovat. Mít směr a nenechat se rozptylovat dílčími záležitostmi. Ponaučením, které bychom si měli vzít z tragického ruského rozhodnutí válčit, je ukázka bezradnosti, když jakákoli společnost opírá svůj důvod existence o mýty minulosti, místo aby řešila budoucnost,“ doplňuje.
Proto je podle vás druhá ekonomická transformace nutná?
S.: Je to jednoduché: budoucí prosperita stojí na tom, co si odpracujeme dnes. Potenciál první transformace, která proběhla po sametové revoluci, se vyčerpal. Tato transformace přitom splnila účel: zajistila příliv zahraničního kapitálu a díky privatizaci – ať k ní můžeme mít jakékoli výhrady – konverguje česká ekonomika se západní Evropou, jih jsme podle mnohých kritérií již předběhli.
Abychom se ale dostali na úroveň dejme tomu severu a uspěli v globálním měřítku, je třeba se posunout dál a vymanit se z pozice subdodavatelské ekonomiky, která do značné míry visí na zahraničním kapitálu. Ve výzvě definujeme tři pilíře: česká značka, udržitelnost, otevřenost. Ty by nám měly pomoci nakopnout prosperitu Česka v následujících dekádách správným směrem. Nejde o politickou deklaraci, ale o výzvu, abychom všichni přiložili ruku k dílu.
V.: Pohled na čísla HDP moc velkou naději na dohnání severu Evropy nedává. Vypadá to na stagnaci, což jen potvrzuje, že se stávající ekonomický model vyčerpal. Jestliže se chceme skokově posunout, musíme udělat strategické změny, které se netýkají jen firem, ale i vzdělávání, infrastruktury, vědy či výzkumu.
Kdyby se transformace podařila, jak by mělo Česko vypadat? Nikoli jako montovna, ale jako mozkovna?
S.: Osobně si například představuji větší množství firem, které sebevědomě nainvestovaly a úspěšně prodávají produkty a služby do celého světa. Představuji si otevřenou společnost vítající pracovité lidi zvenku a schopnou je uplatnit na trhu. Proto je tak důležité vnímat příchod ukrajinských uprchlíků i jako příležitost pro snížení napětí na trhu práce.
Nesouhlasím s černobílým viděním, že na uprchlících vydělají jen firmy, jimž nyní chybějí lidé, zatímco zaměstnanci prodělají, protože se zpomalí růst platů. Pokud nebudeme uprchlíky vnímat pouze jako levnou pracovní sílu, ale firmy i stát využijí přirozené motivace řady z nich rekvalifikovat se a získat vyšší mzdu, bude to win-win pro celou společnost.
V.: Souhlasím. Platí zároveň, že když jsme v něčem dobří, nebylo by šťastné to zahodit. Pojďme tedy stavět na tom, že umíme vyrábět, ale doplňme to o další vrstvy. Pojďme digitalizovat, automatizovat, víc prodávat pod českou značkou, buďme odvážnější, aktivnější na světovém trhu.
Takže evoluce, ne revoluce.
S.: Výzvu neiniciujeme s tím, že chceme problém hodit na někoho jiného. Víme naopak, že firmy a lidé pohybující se v byznysu a ekonomice jsou primárním hybatelem změn, a pouze chceme, aby šel stát těmto lidem naproti. Příklad: jsme jednou z nejlepších zemí z hlediska e-commerce a jednou z nejhorších v oblasti e-governmentu. Tyhle dvě věci se přitom musí nutně protnout.
V.: Stát vytváří podmínky, prostor a podniky se v tomhle prostoru pohybují a vytvářejí skutečnou hodnotu, zisky, dávají lidem práci, platí daně a tak dál. Mezi podniky a státem má být symbióza, dialog, to je to, po čem voláme. Ve výzvě je patnáct zcela konkrétních opatření.
