Píše se sobota devatenáctého února 2022 a skupina investigativních novinářů v čele s redaktory německého deníku Süddeutsche Zeitung dokončuje práci na rok připravovaném a přísně utajovaném projektu.
Jen o pár hodin později zveřejňuje seznam více než třiceti tisíc klientů, kteří si ve švýcarské bance Credit Suisse otevřeli účty v hodnotě 100 miliard dolarů. Odhaluje tak řadu vlivných a pochybných jmen i obrovské objemy špinavých peněz, které dotyčným jedna z největších švýcarských bank pomáhala prát.
Mezi klienty banky patřili podle zjištění novinářů hlavy států a vlád, ale i oligarchové a diktátoři, včetně rodinných příslušníků dodnes vlivného kazašského exprezidenta Nursultana Nazarbajeva, jordánského krále Abdulláha II., dříve usvědčeného z korupce, či členové známého bulharského gangu.
Zpráva, navazující na mizerné finanční výsledky i řetězec předchozích kontroverzí okolo banky okamžitě otřásá světem finančnictví i médií. Zveřejněné dokumenty, přezdívané Suisse Secrets (v překladu Švýcarská tajemství), představují dosud největší únik bankovních údajů prominentní švýcarské banky.
Zjištění, podle kterého si mezi roky 1940 až 2010 v bance otevírali účty kontroverzní vládci, drogoví dealeři a další zločinci, vyplavuje na povrch řadu právních i morálních nuancí a nastoluje otázku, jak snadné je institucionalizované praní špinavých peněz – a jak často podobní finanční giganti napomáhají k nekalým praktikám mocných.
Na to, jak finanční instituce přicházejí ke kontroverzním klientům, jsme se zeptali Lubora Žalmana, bývalého ředitele české Raiffeisenbank. Někdejší bankéř dnes stojí v čele společnosti Encor Wealth Management, kterou po odchodu z banky založil se svým společníkem Janem Kubínem.
Jak je možné, že banka otevřela účty zločincům. Mohla je prostě opomenout zkontrolovat?
To možné není, přes to dneska nejede vlak. Nejen banky, ale i jiné finanční instituce mají ze zákona povinnost kontrolovat, odkud daný majetek pochází a zda při jeho přesunu nedochází například k legalizaci výnosů z trestné činnosti. Ta právní úprava se samozřejmě vyvíjí a je otázka, v jakém rozsahu se kontrola prováděla. Že by ji ale banka vůbec neudělala, to možné není.
Na druhou stranu my se na tyto případy díváme zpětně, kdy už jsou odkryté a říkáme si, že je to přece jasné. Úředník v bance, který žádosti posuzuje, má ale velmi omezené informace: zákon mu stanoví přesné parametry, na základě kterých se má rozhodovat. Je tedy naprosto možné, že některé údaje buď neměl, anebo nebyly relevantní. Jistě, některé ty případy byly do očí bijící, ale je velký rozdíl, jestli přijmete jako klienta kontroverzního politika anebo člena mafie.
V jakém smyslu?
Typicky v případě takzvané politicky exponované osoby musí banka provést opravdu důslednou kontrolu původu finančních prostředků, protože je zde zvýšené riziko korupce či praní špinavých peněz. Zatímco skutečnost, že je někdo takříkajíc kriminálník, nemá banka často jak zjistit a ani to pro ni není v mnoha případech relevantní.
Dá se tedy s trochou nadsázky říct, že vrahovi by banka mohla účet otevřít, i kdyby o jeho aktivitách věděla? V kruzích klientů Credit Suisse byly právě i osoby, usvědčené později i z těchto trestných činů…
Vlastně ano, i kdyby banka věděla o tom, že je někdo podezřelý z vraždy nebo podobných trestných činů tak jí to zřejmě nebrání otevřít takovému klientovi účet. To, co mají finanční instituce povinnost zkoumat, je praní špinavých peněz anebo daňové úniky.
Jedna věc je ale stránka právní, druhá ta etická. Většina finančních institucí si dnes nad rámec zákonné úpravy tvoří své etické kodexy, podle kterých se řídí. A troufám si říct, že například u nás by se toto žádné instituci reputačně nevyplatilo.
Někteří kontroverzní klienti banky u ní měli údajně otevřené účty už mnoho let.
Ano, tím se banka brání, například někteří klienti u ní údajně byli už od roku 1940. V té době dnešní mechanismy kontroly, které výrazně ovlivnila především evropská legislativa, samozřejmě nebyly. Vyvíjí se to. Moje zkušenost – profesní i osobní – je ale taková, že banky na tyto kontroly opravdu dbají.
Foto Michael Tomeš
Někdejší šéf tuzemské Raiffeisenbank Lubor Žalman
Před několika lety jsem například převáděl nějaké peníze a banka se mě tehdy jen zeptala, odkud pocházejí. Tehdy stačilo moje prohlášení, že jsou z prodeje podílu ve společnosti. Po pěti letech mi banka najednou zavolala, abych jí doložil kupní smlouvu na daný podíl.
Banky ale kontrolují původ peněz průběžně, nejen při založení účtu, je to tak?
Při každé transakci. Zároveň by v rámci průběžné kontroly měly zjišťovat, jestli jsou informace o klientovi pořád aktuální, zda se něco nezměnilo.
Jak přicházejí banky k velkým klientům?
Obdobně, jako k jakýmkoliv jiným. Každý musí standardně projít nějakým oddělením pro styk s klienty. Samozřejmě pokud jde o movitého klienta, většinou má lidi, kteří tyto formality vyřídí za něj. Není ani výjimkou, že si firemní klienti vytipují několik peněžních domů, které pak přizvou do výběrového řízení. Stejně jako jakýkoliv jiný klient ale musí doložit potřebné informace o své osobě a původu peněz, které chce v bance uložit.
Může mít jednotlivec vliv na to, jakého klienta banka přijme?
Neměl by mít, v jakémkoliv finanční styku platí takzvané pravidlo čtyř očí, všechny dokumenty tedy musí schválit alespoň dva úředníci.
Co se děje v případě, že tito úředníci mají o klientovi pochybnosti?
Vnitřní systémy se liší instituci od instituce. Obecně však mají povinnost hlásit jakékoliv podezření svým nadřízeným. V případě, že management banky vyhodnotí riziko nekalého jednání, má povinnost uvědomit Finanční analytický úřad.
Kdo nese odpovědnost v případě, že se tak nestane?
V naprosté většině případů management. Pouze kdyby jim o tom konkrétní podřízený vůbec neřekl, odpovídá také sám zaměstnanec, který neoznámením porušil svou povinnost. I proto jsou na bankéře na manažerských pozicích kladeny tak obrovské nároky. Stejně tak každý zaměstnanec, který přichází do styku s klienty, musí jednou ročně podstoupit test znalostí příslušných postupů.
Jak jste se jako bankéř s takovou zodpovědností vypořádal?
Je to samozřejmě těžké. Dodnes si pamatuji začátek devadesátých let, který byl v tomhle snad nejhorší: Česko se otevřelo Západu, na trh vstoupily velké finanční instituce a všichni se teprve snažili v tomto novém prostředí zorientovat. Já sám byl tehdy mladý bankéř s málem zkušeností. Tehdy byly naprosto běžné takzvané nigerijské dopisy, nejrůznější pokusy, kterými se podvodníci snažili z bankéřů vylákat peníze.
Prostě vám do banky přišla zpráva od domnělého klienta, například nějakého úředníka, který kdesi našel dědictví, které nikomu nepatří, a rád by se k němu přihlásil a uložil ho u vaší instituce. Poté, co jste si s ním několik týdnů dopisoval a vše vypadalo dobře, najednou nastal nějaký problém nebo zpoždění. Aby mu dědictví vydali, potřeboval vyřídit nějaké dokumenty, musel zaplatit drobný administrativní poplatek kupříkladu pět set euro. A samozřejmě ve chvíli, kdy byste mu je poslal, už se nikdy neozve.
To zní jako typický případ i dnes…
Když to takhle zpětně popisuji, tak ano. Dnes jsem samozřejmě zkušenější, a nejen já, obecně je těžší takto někoho obalamutit. Znovu se vracíme k tomu, že vy jako bankovní úředník máte jenom omezené množství informací. Proto ve chvíli, kdy potenciální velký klient potřebuje zapůjčit drobnou částku na administrativní poplatek si nejste jistý, jestli bance náhodou nezpůsobíte škodu, když ho odmítnete.
A co motivace samotného bankéře nechat se korumpovat?
U nás by mě to překvapilo. Většina bank u nás totiž působí prostřednictvím poboček zahraničních bank a nemá tak většinové české vlastníky, natož aby měl profit z nějakého kontroverzního klienta sám bankéř. Takže ta motivace získat velkého klienta za cenu toho, že by sám sebe inkriminoval, je mizivá. Pokuty v tomto segmentu jsou navíc obrovské, proto se to nikomu nevyplatí.
Když se tedy vrátíme ke Credit Suisse, proč tyto klienty podle vás přijímala?
Jedna věc je, že o tom možná opravdu nevěděla. Druhá, tady myslím naprosto zásadní, je mentalita Švýcarů. Z právního hlediska, ale i toho historického, je u nich bankovní tajemství považované skoro za svaté a bankéři jsou tam naučení osobní údaje klientů nikomu za žádných okolností nesdělovat.
