Daniel Perner o své mouce říká, že se vymyká ostatním – kvalitou, strukturou, designem. Avšak i on sám se od jiných podnikatelů liší, ať už svou muskulaturou, ranními rituály, četností funkcí, nebo jedinečným mlýnem. Seznamte se s jeho rodinným byznysem, jehož historie zdaleka není tak hladká jako miliardová Pernerka, na níž je postaven.
Žádná bílá plátěná bekovka, žádná olejnička, žádná fajfka. Jestliže dosud měl čtenář z pohádek zažité představy, jak by měl vypadat „správný mlynář“, nechť promine; následující řádky mu je dozajista zboří.
Rodinnému mlýnu ve Svijanech, jehož si při cestě z Prahy do Liberce nelze nevšimnout, neboť zastiňuje i známější pivovar, už čtvrt století vládne nabušený chlápek s bicepsem o velikosti kilového sáčku mouky a permanentně vyzvánějícím mobilem.
„Kdo mě zná, tak ví, že nejvíc času trávím s telefonem v ruce,“ přiznává podnikatel, zatímco svírá červenou tlačítkovou nokii. Jmenuje se Daniel Perner a navzdory této netypické „zálibě“ – nebo možná díky ní – se mu spolu s rodinou podařilo z ruiny vybudovat jednoho z největších tuzemských výrobců mouky. Mlýn, jenž nese jeho jméno – Mlýn Perner.
Ročně se v jeho areálu na břehu řeky Jizery semele na 150 tisíc tun mouky, kterou dodává producentům pečiva a cukrovinek, jako jsou například Mondelēz International (Opavia, BeBe Dobré ráno, Kolonáda),
Dr. Oetker či výrobce mrazeného pečiva La Lorraine. Více této sypké bílé hmoty u nás vyprodukuje jen Penam, spadající do zemědělského koncernu Agrofert expremiéra Andreje Babiše.
Mlýn s šest set let trvající historií, který nepoložila nelidskost nacistů ani komunistů a ve vlastnictví rodiny je po tři generace, převzal Daniel Perner v polovině devadesátých let po svém otci. Od té doby v něm proinvestoval kolem tří set milionů korun a učinil z něj vůbec nejmodernější stavení svého druhu v republice.
Unikátní je zejména technologie umožňující mletí celozrnných mouk dohladka, což v Česku nikdo jiný neumí. Jejich zavedení před pěti lety firmu nejen postrčilo na vyšší úroveň, ale zároveň jí i otevřelo dveře na maloobchodní trh.
Pod značkou Pernerka devětačtyřicetiletý podnikatel momentálně nabízí třináct druhů mouk, mimo jiné třeba špaldovou, pohankovou nebo rýžovou, které jsou k dostání téměř ve všech obchodních řetězcích. Každý měsíc se jich prodá přibližně milion kilogramových sáčků, z nichž s lehkou nadsázkou peče celá země, a to i díky přítomnosti Pernerky ve stejnojmenném cukrářském pořadu České televize,
„Jít do malospotřebitelského balení byla skvělá věc,“ pochvaluje si zpětně Perner, jenž rodinný mlýn vlastní ze šedesáti procent. Zbylou část kontrolují rovným dílem jeho rodiče. „Není to jen o tom, že vyděláte víc na kilogramu mouky. Když máte svou značku v obchodě, kde ji denně mají na očích miliony lidí, je to obrovská reklama. Více tím proniká i do povědomí pekařů a dalších velkoodběratelů, kteří si, když ji v regále vidí, říkají: Ten Perner má asi vážně dobrou mouku,“ je přesvědčen.
Pakliže roční obrat firmy přesahuje 800 milionů korun, maloobchod z něj představuje zhruba pětinu. Letos dokonce Perner očekává, že by společnost mohla své tržby až zdvojnásobit na zhruba 1,5 miliardy, přičemž podíl kilových mouk na celkových číslech by se měl nadále zvyšovat. „Zůstává ovšem otázkou, co s tím udělají rostoucí ceny, válka a její důsledky, protože doteď byla kupní síla relativně velká,“ podotýká.
Zdražovali jste v poslední době?
Zdražovali. Docela hodně, někde i na dvojnásobek ceny. Je to nepopulární krok, ale také musíme z něčeho žít. I když jsme ale zvyšovali ceny a zákazníkům se to nelíbilo, myslím, že si spousta z nich uvědomuje, že máme kvalitnější mouku, za kterou náhrada na trhu není, a tak jí dají přednost, přestože si za ni mají připlatit.
Proč zrovna mouka a pečivo zdražily meziročně ze všech potravin nejvíce?
Protože výrazně podražilo všechno, co se pojí s jejich výrobou. Cena obilí vylezla na dvojnásobek, nafta se zdražila skoro dvakrát, energie třikrát. Když vám vstupy vyletí nahoru o sto procent, nemůžete to při maržích v jednotkách procent, které máme, přežít. Nemůžeme vyrábět se ztrátou, ani nechceme. Musí se tak zdražit až ke koncovému zákazníkovi.
Není možné, aby deset let stál rohlík v obchodě dvě koruny. Za tu dobu veškeré náklady vzrostly – od lidí po energie. Pekaři přitom ještě na začátku letošního roku dostávali za rohlík korunu, korunu deset bez DPH, jako před deseti lety. To má pak spoustu důsledků…
Jakých?
Pekárny jsou zničené, v oboru pracují vesměs agenturní zaměstnanci, skončila učňovská střediska, protože se pekařině nikdo nechtěl věnovat, když se v ní špatně platilo. Musíte mít přiměřený zisk, abyste mohli přilákat mladé, zajímavé lidi s potenciálem, abyste mohli dělat marketing, vyvíjet nové produkty, protože lidé nechtějí jíst desítky let to stejné, mohli postupně investovat do výrobních technologií, udržovat je, a ne je nechat zničit a pak zjistit, že nemáte na nové, neboť nákup takových zařízení je drahá záležitost.
