Minulý týden vstoupil na plátna českých kin již druhý film nadaného polského dokumentaristy a režiséra Jana Matuszyńského. Se svým debutem Poslední rodina podle mnoha filmových kritiků nastavil svou vlastní režisérskou laťku velmi vysoko. To ostatně potvrdilo i získání čtyř Orlů, které jsou polskou obdobou tuzemských Lvů.
Ačkoli na letošním orlím ročníku historické drama Nezanechat stopy ostrouhalo pouze s nominacemi, stejně jako při udělování Zlatých lvů za nejlepší film na festivalu v Benátkách, náročnějšího diváka toto syrové dílo rozhodně osloví.
Společnost sevřená a trpící za železnou oponou se v posledních letech stává pro spisovatele i režiséry střední Evropy čím dál oblíbenější inspirací. Šedá a ponurá města obestřená totalitní bídou se jevištěm stávají stále častěji. I když by se mohlo zdát, že se témata, která nabízejí kulisy komunistického východního bloku, blíží vyčerpání, film Nezanechat stopy diváka přesvědčuje o opaku.
Vypořádat se se zkaženou minulostí vlastní země, odvyprávět skutečné, dosud málo známé příběhy, osvětlit mladším generacím a možná i západnímu publiku hrůzy totality, to všechno jsou v Matuszyńského filmu čitelné motivy. Film je sdílí i s tuzemskými biografickými díly, jako je Havel režiséra Slávka Horáka nebo Milada režiséra Davida Mrnky – ani jeden ze snímků kritici nepřijali s nadšením.
Právě od těchto ne úplně zdařilých vzpomínek na významné osobnosti české minulosti se Matuszyńského dvě a půl hodiny trvající epos o nespravedlnosti a zoufalství liší dokonalejší řemeslnou filmařinou a hlavně – uvěřitelností.
Syrová a ponurá atmosféra Varšavy osmdesátých let protkaná cigaretovým kouřem je zde zachycena výjimečně dobrou kamerou Kacpera Fertacze, který se jako kameraman podepsal i pod již zmiňovaný Matuszyńského debut. Často vynalézavá kompozice spolu s neotřepanými detaily dávají vyniknout nejen hereckým výkonům, ale nechávají diváka scénu dlouze procítit a nabízejí prostor pro hlubší zamyšlení.
V Nezanechat stopy je to právě promyšlené propojení obsahu s formou, které film činí nezapomenutelným. Příběh o bezpráví začínající tragickou a násilnou smrtí devatenáctiletého chlapce je účelně rozvláčným vyprávěním, které tu a tam popožene k temné gradaci několik klavírních basových tónů.
Hlavní protagonisté nejsou ploší a karikaturní, ale ani výrazně charismatičtí, což je činí o to opravdovějšími. Po prvních osudných scénách pokračuje expozice, která je sice dlouhá, ale na filmu vlastně tou nejzajímavější částí.
Seznamování se s postavami i prostředím zasahuje až do poloviny filmu, kde snímek chytá rychlejší spád a s ním bohužel i jemné náznaky televizní kriminálky z justičního prostředí, kterých se ale díky minimalistické hudbě a temné originální atmosféře znovu zdařile zbavuje.
Děj má několik zlomových bodů, které zřetelně mění dynamiku vztahů mezi postavami. Ty nejsou vždy černobílé, což ovšem typicky neplatí u záporných postav. U těch scénář v tomto ohledu trochu pokulhává, kvůli čemuž na svou autentičnost film v některých chvílích trochu zapomíná.
Režisér Jan Matuszyński nenatočil další národně sebelítostný film kýčovitě vykreslující temné stránky socialismu. Nezanechat stopy je film světového formátu. Jde o věrné zachycení tragické události, která zacloumala chatrným režimem stojícím na lži a prospěchářství.
Matuszyński si zvolil boj za svobodu a spravedlnost jako hlavní motiv a zručně jej udržel dál od mantinelů kýče. Nezanechat stopy nepřináší mnoho nového, ale jedná se o silný, divácky náročný snímek. V nelehké době, v níž přichází do kin, připomíná s vybroušenou uvěřitelností evropskému obecenstvu děsivou realitu všedních dní starou jen čtyřicet let.
Aparátčíci polské komunistické strany pracovali v roce 1983 na kýženém mediálním obrazu případu zavražděného Grzegorze Przemyka stejně úporným způsobem, jakým dnešní Ruská federace popírá své válečné zločiny na Ukrajině. Nejen tato paralela, byť možná režisérem nezamýšlená, činí z Nezanechat stopy film, který by bylo škoda nechat si ujít.
