Eduard Chudajnatov je jedním z nejzáhadnějších ruských oligarchů. Jednašedesátiletý bývalý generální ředitel ruské státní ropné společnosti Rosněfť a dlouholetý spolupracovník Igora Sečina, tedy současného šéfa Rosněfti a Putinovy pravé ruky, byl až do minulého měsíce mimo svou vlast téměř neznámý.
A také jeho společnost Independent Petroleum Company, známá pod zkratkou ruského názvu NNK, byla poměrně malým hráčem v ruském ropném průmyslu, alespoň než v prosinci 2020 uzavřela s Chudajnatovovým bývalým zaměstnavatelem, společností Rosněft, velkolepou dohodu.
O svou relativní anonymitu však Chudajnatov definitivně přišel v květnu, kdy ho americké úřady identifikovaly jako zástupného vlastníka dvou luxusních megajachet – 140 metrů dlouhé Šeherezády, která je spojována s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, a více než stometrové Amadey, kterou podle zjištění amerického ministerstva spravedlnosti ve skutečnosti vlastní další sankcionovaný ruský magnát Sulejman Kerimov.
Loď Amadea americké úřady zabavily 7. června na Fidži po měsíc trvající právní bitvě. Fidžijský právník zastupující společnost se sídlem na Britských Panenských ostrovech, která Amadeu formálně vlastní, totiž zpochybnil, že by Chudajnatov jachtu vlastnil Kerimovovým jménem.
Podle amerického ministerstva spravedlnosti však jednal Chudajnatov jako „čistý, nesankcionovaný nastrčený vlastník“, který se na papíře a před úřady tvářil, že lodě vlastní, zatímco skutečné vlastníky – Putina a Kerimova – skrýval.
Z vyšetřování organizace OCCRP (Projekt na sledování korupce a organizovaného zločinu) a jejích partnerů vyplynulo, že Chudajnatov je také nastrčeným vlastníkem 136 metrů dlouhé lodi Crescent, kterou ve skutečnosti vlastní šéf Rosněfti Sečin, byť Rosněfť Sečinovo vlastnictví Crescentu popírá.
Tyto tři plovoucí paláce, kterým Chudajnatov zřejmě propůjčuje své jméno, mají podle odborníků na oceňování jachet VesselsValue dohromady hodnotu 1,2 miliardy dolarů.
Jeho dny jakožto zástupného vlastníka jachet jsou však pravděpodobně sečteny, Evropská unie totiž 3. června uvalila sankce i na něj. A ačkoli se na něj upírá pozornost zejména kvůli jachtám jeho přátel, Chudajnatov sám je vlastníkem nemalého majetku. Na základě výročních zpráv zveřejněných jeho holdingovými společnostmi na Kypru, v Lucembursku, na Maltě a v Rusku časopis Forbes odhaduje, že má Chudajnatov díky svému stoprocentnímu podílu ve společnosti NNK a luxusním nemovitostem v Itálii a Rusku majetek v hodnotě nejméně dvou miliard dolarů.
Jeho nemovitosti zahrnují přímořské sídlo na italské riviéře, ve kterém údajně straší, nebo třeba dům o rozloze 295 akrů na luxusním moskevském předměstí Rubljovka. Vlastní také firmu Coalstar, která má v Rusku rozsáhlá uhelná aktiva. Chudajnatovův mluvčí na žádost o komentář nereagoval.
Eduard Chudajnatov je zástupným majitelem Amadey (vlevo), kterou v červnu zabavily americké úřady, a Šeherezády (vpravo), která je spojována s Vladimirem Putinem a kterou v květnu zmrazila italská policie. | Foto OSMAN URAS/ANADOLU AGENCY VIA GETTY IMAGES; OSMAN URAS/ANADOLU AGENCY VIA GETTY IMAGES
Původ jeho bohatství lze hledat v desítky let trvajícím vztahu s Putinem a Sečinem. Chudajnatov pracoval už na Putinově první prezidentské kampani v roce 2000 a poté jako jeho prezidentský vyslanec v odlehlém regionu za polárním kruhem.
V roce 2010, po dvou letech ve funkci viceprezidenta Rosněfti, byl povýšen na generálního ředitele – údajně na Sečinův příkaz. Podle vyšetřování ruského média Projekt jsou jejich rodiny také sousedy, Chudajnatovův syn Alexej vlastní dům v Rubljovce v sousedství nemovitostí, které vlastní Sečin a jeho dcera Inga. A v červenci 2013, když Chudajnatov opustil Rosněfť, se údajně setkal s Putinem a získal jeho souhlas se založením vlastní ropné společnosti NNK.
V odpovědi na písemné otázky Forbesu týkající se Sečinových vazeb na Chudajnatova, uvedl zástupce Rosněfti, že „žádost obsahuje soubor nepodložených výmyslů založených na pomlouvačných důkazech z anonymních a vědomě zaujatých zdrojů“. Na následnou otázku časopisu Forbes, které body jsou „nepodloženými výmysly“, společnost Rosněfť neodpověděla.
„Zahříval Sečinovi v Rosněfti místo a přesvědčil ho, že je nesmírně loajální,“ říká Vladimir Milov, ruský opoziční politik a ekonom, který v roce 2002 působil jako náměstek ruského ministra energetiky. „A vidíme, že v mnoha oblastech pokračují ve spolupráci.“
Roky spolupráce se završily v prosinci 2020, kdy Chudajnatovova NNK prodala Rosněfti obrovská ropná pole na sibiřském poloostrově Tajmyr za jedenáct miliard dolarů, díky čemuž se NNK stala v roce 2021 sedmým největším producentem ropy v Rusku. Prodej přinesl Chudajnatovovi okamžitý zisk, který mu umožnil splatit téměř čtyřmiliardový dluh, datující se do roku 2014, kdy NNK koupila ropnou společnost Alliance.
I pro Rosněfť to byl velmi výhodný obchod, nově zakoupená ropná pole byla chybějícím článkem ve Vostok Oi – Sečinově „dítěti“, projektu za 85 miliard, který by měl po dokončení v roce 2030 produkovat až dvě miliony barelů ropy denně.
„Rosněfť se k Chudajnatovovi chová jinak, má tam speciální zacházení,“ říká analytik ropného a plynárenského průmyslu, který více než deset let pracoval v Rusku. „Získal některý jejich majetek a produkce NNK pak dost významně stoupla. A očekával bych, že to bude znamenat i víc peněz pro něj osobně.“
Ruský prezident Vladimir Putin (vlevo) a CEO společnosti Rosněfť Igor Sečin (vpravo) na státní návštěvě v Turecku v roce 2018. | Foto GETTY IMAGES
Chudajnatov se narodil v roce 1960 v Šymkentu v Kazachstánu, který byl tou dobou ještě součástí Sovětského svazu. Po absolvování místní střední školy v roce 1976 pracoval na státním statku nedaleko ukrajinské Oděsy a poté sloužil tři roky v pohraničních jednotkách sovětské armády.
Jeho prvním zaměstnáním v ropném a plynárenském průmyslu byla instalace vrtných souprav pro ropnou společnost Juganskněftěgaz v odlehlém sibiřském městě Něftějugansk. Poté strávil čtyři roky na sovětském ministerstvu pro ropu a plyn v nedalekém Surgutu a v roce 1989 se vrátil do Něftějugansku, kde vedl vepřín.
Do energetického sektoru se vrátil v roce 1993, když nastoupil na místo viceprezidenta ropné společnosti Evikhon se sídlem v Něftějugansku. V Něftějugansku zůstal až do roku 2000, mezitím pracoval jako prezident jiné místní firmy a čtyři roky zastával také funkci starosty blízkého města Pojkovskij. V roce 1996 získal titul v oboru obchodu na Mezinárodní podnikatelské akademii v Moskvě a následující rok byl jmenován poslancem regionálního parlamentu v Ťumeni na Sibiři.
Klíčový zlom pro Chudajnatova nastal v roce 2000. Vedl Putinovu prezidentskou kampaň v Něftějugansku a získal právnický titul na Ťumeňské státní univerzitě. V roce 2003 byl po náhodném setkání v letadle s Alexandrem Rjazanovem, tehdejším místopředsedou státního plynárenského gigantu Gazprom, jmenován generálním ředitelem dceřiné společnosti Gazpromu, která působila v Ťumeňské oblasti.
Město Něftějugansk na západní Sibiři, kde Chudajnatov na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století začínal v ropném a plynárenském průmyslu. | Foto Getty
Chudajnatov byl workoholik a tím si získával sympatie významných mužů Ruska. „Je to člověk, kterého odvezete s lopatou na Měsíc, za půl roku se vrátíte a najdete tam zahradu,“ řekl Rjazanov jednou časopisu Forbes Russia.
V roce 2004, když ještě působil v Gazpromu, se spojil se svým bratrem Žanem a Rjazanovem a společně převzali společnost Severněfť, která má na Sibiři ložiska ropy a plynu. Švýcarská společnost Krini Holding, ve které měl Chudajnatov jednatelské pravomoci, Severněfť koupila za peníze z úvěru ve výši 40,3 milionu dolarů od lotyšské banky Parex, přičemž jako zástavu poskytla vlastní kapitál Severněfti. O rok později byla půjčka navýšena na 52,4 milionu dolarů. Chudajnatov jakékoli spojení se společností Severněfť nebo firmami s ní spojenými popřel.
Věci však dále nešly podle plánu. Chudajnatov a Rjazanov plánovali, že budou vyvážet plyn ze Severněfti prostřednictvím plynovodů Gazpromu, ale nepodařilo se jim uzavřít dohodu.
Rjazanov opustil Gazprom v roce 2006, tedy ve stejném roce, kdy bylo deset procent Severněfti převedeno na síť společností ve Velké Británii a na Kypru, které vlastnil Chudainatovův syn Alexej (zbývajících devadesát procent držel Krini Holding). Za jednu půjčku poskytnutou v listopadu 2006 se podle dokumentů, které viděl Forbes i vyšetřovatelé z OCCRP, osobně zaručil Chudajnatov.
Alexandr Rjazanov byl v letech 2001–2006 místopředsedou ruského státního plynárenského gigantu Gazprom. Během svého působení přijal Chudajnatova na pozici generálního ředitele dceřiné společnosti Gazpromu Severněftěgazprom. | Foto BLOOMBERG NEWS
Banka Parex se pod tíhou finanční krize zhroutila a v roce 2008 jí převzala lotyšská vláda. V témže roce Chudajnatov opustil Gazprom a nastoupil do Rosněfti jako viceprezident, přičemž si stále držel svůj podíl v Severněfti a působil také v představenstvu strojírenské firmy Strojtransgaz, kterou vlastní oligarcha a Putinův spojenec Gennadij Timčenko. Díky svým blízkým vztahům se Sečinem se v Rosněfti rychle vypracoval a v roce 2010 stanul v čele celé společnosti.
„Byli jsme na hokejovém zápase, Sečin přijel ve svém Mercedesu třídy S a za ním vystoupil Chudajnatov z policejního SUV Mercedesu. Dva chlapi na předním sedadle byli příslušníci speciálních jednotek se samopaly,“ říká analytik ropného a plynárenského průmyslu. „Musíte být někdo, aby se vám dostalo takového zacházení.“
V srpnu 2011 převedla společnost Severněfť svůj majetek na novou společnost a poté byla zlikvidována, přičemž stále dlužila peníze společnosti Parex. O pět měsíců později koupil novou společnost výrobce hnojiv EuroChem za 403 milionů dolarů. Nástupnická banka společnosti Parex, Reverta, podala žalobu na vrácení 78 milionů dolarů z nesplacených úvěrů, ale ta nikam nevedla.
Cesta vzhůru
Když se Sečin v květnu 2012 vrátil do Rosněfti po skončení svého mandátu na pozici Putinova vicepremiéra, Chudajnatov ho přijal na pozici viceprezidenta. I on si však chtěl vyzkoušet podnikání na vlastní pěst. V červenci 2013 opustil Rosněfť a poté, co dostal údajný souhlas od Putina, se vydal za svým novým dobrodružstvím a založil NNK.
První obchod uskutečnila NNK o měsíc později, kdy zaplatila pět set milionů dolarů za dvě firmy včetně společnosti OJSC Payakha, která vlastnila rozsáhlé ropné pole na poloostrově Tajmyr s nevyužitými zásobami. V roce 2014 pak Chudajnatov zamířil podstatně výš a začal jednání s firmou Alliance Oil, vlastněnou bohatou ruskou rodinou Bažajevových.
V dubnu téhož roku se NNK a Alliance dohodly na spojení obou podniků, ve výsledné společnosti měla Alliance vlastnit šedesát procent a NNK zbylých čtyřicet. Chudajnatov se tedy opět zadlužil a NNK si vzala úvěr ve výši 3,9 miliardy dolarů od státní banky VTB, jak vyplývá z výročních zpráv Chudajnatovových holdingových společností na Kypru.
Část této půjčky – 1,3 miliardy dolarů – si vzala jiná kyperská firma vlastněná Ivanem Michajlovem Kolarovem, který je v dokumentech uveden jako Chudajnatovův obchodní partner a který ji získal od VTB pro NNK. Všechna aktiva NNK, držená prostřednictvím holdingové společnosti na Kypru, byla dána do zástavy jako záruka za půjčky.
Vadimir Putin spolu s Chudajnatovem (vpravo) na slavnostním podpisu smlouvy s generálním ředitelem společnosti Statoil (vlevo) v Moskvě v roce 2012. | Foto AP
V září 2014 společnost NNK vyplatila rodinu Bažajevových a celou společnost Alliance převzala. K financování údajně použila prostředky od VTB.
Prostřednictvím Alliance se stal Chudajnatov také partnerem několika západních ropných společností – Alliance měla joint venture se společností Royal Dutch Shell, která provozuje síť čerpacích stanic na Ukrajině, a také partnerství se španělskou ropnou společností Repsol. Ve stejné době koupila NNK v aukci za 61 milionů dolarů ještě jednu společnost s dosud nezpřístupněnými zásobami ropy Kondaněft.
„Bylo to opravdu divné,“ říká zdroj, který Chudajnatova zná. „NNK měla hromadu aktiv na zelené louce s pravděpodobnými zásobami ropy. Ale nikdo nevěděl, kolik ropy a plynu tam vlastně je.“
Nezřízené zadlužování Chudajnatova brzy dostalo do problémů, když se v roce 2015 propadly ceny ropy a dceřiná společnost NNK Alliance byla nucena restrukturalizovat 350 milionů dolarů v dolarových dluhopisech.
Produkce NNK byla malá a kvůli vysoké zadluženosti neměla možnost investovat vysoké částky potřebné k rozvoji ropných polí, která v nedávných akvizicích získala. Chudajnatov požádal v dubnu 2015 ruský Fond národního bohatství, tedy státní investiční fond, o 1,4 miliardy dolarů na rozvoj ropného pole Payakha, ale peníze nedostal.
„NNK byla z hlediska produkce okrajovým hráčem,“ říká analytik ropného a plynárenského sektoru. „A to, že nebyla schopna ropné pole Payakha rozvíjet, představovalo velký problém.“
Chudajnatov se tedy obrátil na svého bývalého šéfa Sečina a v dubnu 2017 prodal Kodaněft Rosněftu za 700 milionů dolarů. Zdálo se, že to pomůže stabilizovat finanční situaci, nicméně o pouhé dva měsíce později se objevil další problém: USA uvalily na NNK sankce za to, že údajně „odeslala ropné produkty v hodnotě více než milion dolarů do Severní Koreje“. Chudajnatov tehdy obvinění popřel a ruské státní tiskové agentuře TASS řekl, že je sankcemi „zcela šokován“.
V prosinci 2017 prodala dceřiná společnost NNK podíl ve společnosti Jugtorsan, největším terminálu pro přepravu a skladování ropy na Krymu, za směšně nízkou cenu 170 dolarů Stěpanu Pjatnickému, řediteli a členu představenstva dvou dceřiných společností NNK v Rusku. Stalo se tak poté, co společnost Jugtorsan musela „výrazně omezit svou činnost a omezit své podnikání“ po ruské okupaci Krymu v březnu 2014.
Finanční problémy pokračovaly i v následujícím roce, kdy v prosinci 2018 kyperský holding NNK převedl svůj úvěr od VTB na syndikát bank.
Zatímco NNK sídlí v Rusku, Chudajnatov vlastní firmu a její aktiva prostřednictvím dlouhého řetězce offshorových společností na Kypru, přičemž některá klíčová aktiva – Alliance, pole Payakha a joint ventures se společnostmi Shell a Repsol – vlastní prostřednictvím společností na Bermudách, v Lucembursku, na Maltě a v Nizozemsku.
USA nakonec v březnu 2020 sankce vůči NNK zrušily a Chudajnatov se mohl vrátit k obchodování. V prosinci téhož roku NNK prodala Tajmyr Něftegaz, svou dceřinou společnost, která vlastnila ropné pole Payakha, společnosti Rosněfť za jedenáct miliard dolarů v hotovosti a starší ropná pole.
Podle výročních zpráv byly peníze vyplaceny lucemburské firmě, která Tajmyr Něftegaz vlastnila, a poté byly převedeny na holdingové společnosti NNK na Kypru, které část hotovosti použily na splacení dluhu NNK ve výši 3,9 miliardy dolarů (plus úroky) u syndikátu bank a rovněž vyplatily dividendu ve výši tří miliard dolarů. NNK rámci dohody obdržela dalších 1,5 miliardy dolarů, které měly být vyplaceny v září 2021.
„Byl to jeden z největších obchodů v Rusku,“ říká analytik ropného a plynárenského sektoru. „Všechna ta aktiva získal pravděpodobně za pár haléřů. A produkce NNK se pak výrazně zvýšila.“
Vysoké částky v transakcích zakrývají skutečnost, že jak Rosněfť, tak NNK možná za získaná aktiva zaplatily nedostatečně. Podle zprávy polského think tanku Warsaw Institute byla hodnota Tajmyr Něftěgazu na základě jeho rezerv stanovena na třicet až čtyřicet miliard dolarů. Zpráva rovněž uvádí, že uvedená hodnota aktiv 1,4 miliardy dolarů, která NNK v rámci transakce obdržela, je podstatně podhodnocená. Odhadovaná hodnota pouze dvou z nich je údajně čtyři miliardy dolarů.
Monstrózní obchod byl oboustranně výhodný jak pro Sečina, tak pro Chudajnatova. Chudajnatov splatil dluhy NNK a získal aktiva, díky nimž se z NNK stal sedmý největší producent ropy v Rusku. Sečin pak získal ropná pole Payakha, chybějící část svého projektu Vostok Oil, na který vsadil budoucnost Rosněfti.
Od té doby Chudajnatov své impérium dále rozšiřuje. V dubnu loňského roku NNK odkoupila 49procentní podíl společnosti Repsol v jejich joint venture za 132 milionů dolarů. O dva měsíce později jeho uhelná firma Coalstar vyhrála aukci na koupi uhelného dolu Bogatyr na jižní Sibiři za 44 milionů dolarů. A přestože je nyní Chudajnatov pod sankcemi a připojil se k řadě oligarchů, kteří nemají přístup ke svým luxusním domům na Západě, je pravděpodobně také bohatší než kdykoli předtím.
