Postupující klimatické změny nutí západní civilizaci stále více vnímat dopady své činnosti na planetu. Firmy investují do alternativních zdrojů energie, snižují uhlíkovou stopu a celkově svou spotřebu, k čemuž je nově vede i energetická krize zaviněná ruskou agresí na Ukrajině.
Trend přijímaný dobrovolně i vynucený okolnostmi přichází také do Česka. Firmy se učí své okolí informovat, do jaké míry vyrábějí a obchodují v souladu s principy udržitelného rozvoje, i když prim zatím drží nadnárodní společnosti sledující svou globální politiku uhlíkové neutrality.
V zahraničí běžně platí, že pokud se firmy udržitelnosti aktivně nevěnují, je jejich chování a podnikání vnímáno jako riziko – a firmám zdraží přístup k financování, nebo může trpět jejich reputace, což společně snižuje jejich konkurenceschopnost.
Typickou firmou tohoto typu je olomoucká odnož výrobce ložisek Koyo Bearings, která nezapře japonskou DNA a partnerství s automobilkou Toyota. Právě propojení japonské kultury s českou přináší firmě ceny za odpovědné chování vůči životnímu prostředí a může tak sloužit jako příklad i pro ryze české společnosti.
K čemu je nepřinutí nová evropská směrnice platná od roku 2024 pro všechny velké firmy a pro malé a střední firmy obchodované na burze, to budou požadovat jejich investoři, banky či zahraniční zákazníci. Jakub Jeřábek, odborník na udržitelnost České spořitelny, potvrzuje, že finanční instituce při poskytování úvěrů čím dál více posuzují žadatele i podle dopadů jejich činnosti na životní prostředí.
„Investice splňující požadavky na udržitelnost mohou mít v budoucnu snazší přístup či výhodnější strukturu financování nebo například levnější funding,“ konstatuje Jeřábek.
Týkat se to bude i jednání se zahraničními obchodními partnery, kteří jsou také hodnoceni zelenými kritérii, jako je volba ekologicky zodpovědných dodavatelů. Zesílí přitom i tlak na malé firmy, kterých se chystaná evropská směrnice netýká.
„Zahraniční partneři budou stále více prověřovat své dodavatele, subdodavatale a obchodní partnery. Svá pravidla udržitelnosti budou požadovat i po nich,“ uvádí Marek Procházka, vedoucí partner právní kanceláře PRK Partners.
Pro některé firmy nová evropská pravidla přináší přílišnou administrativní zátěž a další finanční zatížení. Podle Petra Jonáka ze Svazu průmyslu a dopravy ČR, který se účastnil vyjednávání nových podmínek za Českou republiku, jsou pravidla příliš normativní a zatěžující.
„Přílišné oznamovací povinnosti odrazují od investic, včetně těch potřebných pro dosažení cílů udržitelnosti. Přitom firmy vyčerpané globálními krizemi a stále se zhoršujícím cash flow investice nutně potřebují,“ domnívá se Jonák.
Nefinanční reporting však nemusí být pouze nutné zlo evropské směrnice. Při výpočtu dopadů na životní prostředí může firma odhalit oblasti, v nichž se nechová optimálně – a nápravou ušetřit například náklady na energie.
Svou energetickou náročnost takto snižuje například výrobce zdravotních lůžek Linet. „Prostřednictvím vhodných materiálů zvyšujeme teploty klimatizovaných prostor a snižujeme teploty těch vytápěných, měníme technologie za méně energeticky náročné a nainstalovali jsme fotovoltaické panely,“ dává příklady člen vedení firmy Jaroslav Chvojka.
Další firmy zelenou politiku přijaly za svou a nedílně ji implementovaly do své výrobní a obchodní strategie. „Je to naše povinnost, nemůžeme tu pro další generace nechat spoušť,“ říká lakonicky vítkovický miliardář a průkopník vodíkových technologií Jan Světlík.
Snahu o společenskou odpovědnost nemají jen technologičtí inovátoři, ale i zástupci segmentu, který je veřejností tradičně vnímán jako jeden z největších znečišťovatelů životního prostředí.
Například ostravská Liberty Steel investuje do nových technologií přes osm miliard korun – jedná se o největší investici do ostravských hutí za několik desetiletí, s cílem do pěti let snížit emise oxidu uhličitého o víc než osmdesát procent. I sousední gigant Třinecké železárny plánuje do nových technologií investovat miliardy a reporting uhlíkové stopy realizuje již druhým rokem.
„Emisní intenzita oceli vyráběné u nás je na úrovni jedné a půl tuny oxidu uhličitého na tunu oceli, což je pro výrobu železa a oceli tradiční rudnou cestou podprůměrná hodnota,“ tvrdí dlouholetý generální ředitel společnosti Jan Czudek.
Odborné názory, zda zelená vlna bude v českém průmyslu pouze „na papíře“ nebo zda budou firmy reálně usilovat o co největší snížení svých negativních externalit, se zatím rozcházejí. Josef Kotrba, partner poradenské firmy Deloitte, věří v následování zahraničního trendu a snahu o společenskou odpovědnost i nad rámec legislativních povinností.
U některých firem dokonce i za cenu vyšších nákladů: „Stále více firem přijímá závazky uhlíkové neutrality a poptává zelenou energii i tehdy, je-li dražší než cena silové energie,“ dává naději Kotrba.
Naopak skeptický zůstává Jan Burian, partner mezinárodní poradenské firmy IDC vyjadřuje skepsi. „Většina firem bude především minimalizovat své náklady, to je stále ještě součástí české mentality,“ uzavírá.
