Evropa se musí připravit na úplné odstřižení od ruského plynu. Je třeba vytvořit plán pro přetlakování plynovodů v regionu střední Evropy, který by při náhlé absenci plynu z východu zamezil kolapsu plynárenské soustavy v celé Evropské unii.
„Není nic horšího než nahazovat znovu dodávky plynu. Jde o noční můru všech plynařů,“ vysvětluje v rozhovoru pro Forbes energetický expert Vratislav Ludvík, který patří k matadorům českého plynárenství.
V energetice se pohybuje od sedmdesátých let minulého století a za celou kariéru zastával řadu významných funkcí jak ve státní správě, tak evropských institucích. Po své kariéře ve veřejných službách radil z pozice soukromého konzultanta firmám jako Gaz de France, Unipetrol nebo RWE.
„Plynárenství bylo vždy v eminentním zájmu Ruska, myslím tím hlavně tranzitní plynovody. Kvůli tomu zde vždy byla největší koncentrace agentů KGB,“ vzpomíná Ludvík, který mimo jiné stál i u vzniku Energetického regulačního úřadu nebo privatizace českých plynáren.
Na začátku devadesátých let pak vyjednával z pozice náměstka tehdejšího ministra průmyslu a obchodu Vladimíra Dlouhého dodávky norského plynu do Česka, odkud tekly až čtyři miliardy kubíků plynu ročně – až polovina tuzemské roční spotřeby. Ty před deseti lety znenadání skončily.
„Nikdo veřejně nevěděl, že dodávky skončily. Nikdo se tím nepochlubil,“ říká Ludvík v rozhovoru, v kterém mimo jiné nastiňuje, co se stane a co musíme udělat, až plyn z Ruska do Evropy opravdu přestane proudit. „To, že jej do zimy vypnou, je jasné,“ dodává se vší vážností.
Pojďme se nejdříve vrátit o třicet let zpět. Jak to tu bylo s norským plynem? Vy jste u toho přímo byl.
Na začátku devadesátých let jsem kontaktoval Nory – myslím, že to byl konkrétně Statoil – o možnostech dovozu plynu tehdy ještě do Československa. Měli jsme spoustu jednání, dokonce sem i pravidelně jezdili a postupně se k jednáním přidalo téměř celé české plynárenství.
První oficiální jednání jsem s nimi měl v roce 1992 v hotelu Diplomat, kde byla delegace norského parlamentu, na kterém bylo cílem posoudit, na kolik jsou Česko i Slovensko způsobilé odebírat a platit za plyn. My jsme jejich plyn chtěli a poskytli jsme jim v tomto potřebné záruky.
Tři roky poté, když už jsem nebyl na ministerstvu, se s nimi podepsal kontrakt a začal sem plynovodem téct jejich plyn. Tenkrát šlo až o čtyři miliardy kubíků plynu ročně, což jsou dnes skoro dvě třetiny české spotřeby. Konec přišel relativně nedávno a v podstatě úplně natajno. Nikdo veřejně nevěděl, že dodávky skončily. Nikdo se tím „nepochlubil“.
A co za koncem dodávek z Norska podle vás stálo? Byla v tom politika?
Začalo to před patnácti lety, kdy se začal stavět plynovod Nord Stream 1. Němci v té době potřebovali takto přivedený ruský plyn dostat ze severu dále na jih Evropy. Tehdy byla v Evropě volnost ve stanovování tranzitních poplatků a německý provozovatel je začal u některých plynovodů šroubovat nahoru tak tvrdě, že se už nevyplatilo norský plyn dovážet. Přešli jsme na pro nás dostupnější ruský a uvolnili cestu plynu z Nord Streamu.
Myslíte, že Rusové plyn opravdu nadobro vypnou?
Vypnou. Je to jen otázka času, kdy k tomu přistoupí, ale vypnutí do zimy je jasné. Jeden problém si ale málokdo uvědomuje. Pořád se mluví o tom, že je nedostatek kapacit. Ale ve chvíli, kdy sem přestane proudit ruský plyn, tak v evropském potrubí bude volná kapacita pro 250 miliard kubíků plynu. Rusko sem dodávalo ročně nějakých 120 miliard kubíků.
Jednou věcí je kapacita, ale čím tuto kapacitu naplníme? Odkud ten plyn vezmeme?
Možností je hned několik. Kdyby v Rusku opravdu zavřeli kohout a došlo by k náhlému neplánovanému přerušení dodávek přes Nord Stream a Transgas vedoucí přes Slovensko, budeme muset okamžitě zredukovat místní spotřebu. A to zejména u nás, v Německu, na Slovensku a v Rakousku.
Konkrétně Slovensko vše vyřešilo tak, že si objednalo americký tanker a bere si plyn z jihu z terminálu v chorvatském Krku. Mají tam jeden zásobník. Do toho už před pár lety postavili nový plynovod do Polska pojmenovaný Zlatý zvar. Jsou tedy připraveni.
Polsko se už od ruského plynu úplně odstřihlo…
Polsko se stává na ruském plynu zcela nezávislé. Navýšilo kapacitu terminálu na 8,5 miliardy kubíků, připravuje přistavení dalšího tankeru s kapacitou 2,5 miliardy kubíků a letos na podzim bude dokončen plynovod z Norska, který bude i reverzní a dokážeme se na něj napojit i my.
V potrubí má navíc 35 miliard kubíků plynu, takže v případě potřeby dokáže teoreticky zásobovat země střední Evropy.
A když se podíváme konkrétně na Česko, které je stále z valné většiny na ruském plynu závislé?
Pro nás existují dvě možnosti. Hlavní spočívá v plynovodech, z nichž jeden je v provozu a druhý zatím ne, které představují prodloužení Nord Streamu 1 a Nord Streamu 2. Jde o plynovod Opal, který zde navazuje Gazelou, a plynovod Eugal, navazující Antilopou.
Oba plynovody mají kapacitu pro pokrytí spotřeby Česka, a pokud jimi nebude proudit ruský plyn, dá se do nich dostat například ten norský nebo k němu v Německu přistaví tanker a plyn z něj může proudit rovnou k nám. Jsem dokonce přesvědčený, že by u nás měla vzniknout nevýdělečná státní firma, která bude centrálně nakupovat plyn pro Českou republiku. Klidně jen jako dočasné krizové opatření.
V současné době je v rámci plánované údržby mimo provoz plynovod Nord Stream 1. Existují obavy, že Rusko po 21. červenci, kdy má odstávka skončit, skrze něj plyn do Evropy stejně nepustí…
Podle mě nás Rusové zase trochu potrápí a plyn sem nezačne proudit hned podle harmonogramu. Ale nakonec jej opět spustí, i když třeba se zpožděním pěti dnů. A během toho budou Němce tlačit na otevření Nord Streamu 2, který je připravený, natlakovaný, ale nemá potřebná povolení k zahájení provozu.
Rusko dnes ovšem nenaplní ani kapacitu Nord Streamu 1. Co s dalšími 55 miliardami kubíků, což je kapacita Nord Streamu 2?
Rusové dnes vedou politiku neustálého snižování dodávek. Evropa se snaží hnát plyn odjinud, ale není schopna okamžitě kompenzovat veškeré ruské dodávky. Rusko tímto snižováním sleduje jen jeden cíl: vytváří neustálý hlad po plynu. A to i když v Evropě dochází k pozvolnému snižování spotřeby a existují dodávky ze Spojených států, z Kataru, z Norska.
Rusko záměrně vytváří nerovnováhu a žene tím ceny plynu nahoru. Jenomže to není věc, která by se dala dělat donekonečna. Cena plynu nakonec bude taková, že bude neprodejný. A nejsme daleko od doby, kdy tato situace opravdu nastane.
Plynu se ale Evropa nemůže jen tak zbavit. Potřebujeme ho pro vytápění, pro výrobu elektřiny, pro průmyslové podniky. Jak bude po uzavření kohoutů v Rusku vypadat krizový scénář v Evropě?
Prvním krokem musí být vytvoření společného evropského nákupního subjektu. S ním vznikne i větší garance obchodníka, protože když tento centrální nákupčí bude významně velký, může tím dosáhnout významně nižších cen. Když si teď státy Unie zajišťují dodávky odjinud jednotlivě, jen po desítkách miliardách kubíků, je to pro ně cenově nevýhodnější.
Měl by být vypracován společný plán, zahrnující země jako Německo, Česko, Slovensko, určitě i Rakousko a klidně také Maďarsko. To je oblast vstupu a základního rozvodu ruského plynu po Evropě. Plán by říkal, co dělat s celou plynárenskou soustavou z provozního hlediska, tedy jaký kohoutek kde zavřít, a naopak otevřít.
Co jinak hrozí?
Ve chvíli, kdy se zastaví ruský plyn a neomezí se spotřeba, se v této oblasti plyn postupně spotřebuje, v potrubí se tím vytvoří podtlak a nastanou dvě věci. Zaprvé spadnou regulační stanice, protože jsou stavěny na určité limity, a když hodnoty klesnou, regulační síť se automaticky vypne.
Druhou věcí je, že takové vakuum by vycuclo plyn z celého evropského systému plynovodů – čili k poklesu tlaku by došlo nakonec všude. A tím by padly regulační stanice v celé Evropě.
Není nic horšího než nahazovat znovu dodávky plynu. Je to šíleně složité, kam se hrabe elektřina. Znovu natlakovat trubky je jednoduché, to je otázka hodin nebo pár dní. Ale otevřít kohoutky domácnostem, když musíte nejlépe osobně zkontrolovat v podstatě každé odběrné místo, je časově velmi náročné. Jde o noční můru všech plynařů.
Existuje nebo vzniká už takový plán?
Nevím o něm, podle mě ne. A vezměte si, že celý proces vlastně už probíhá, objem dodaného plynu z Ruska se snižuje a v tento moment by měl být plán vytvořený. Dalším krokem je připravit zbytek soustavy plynovodů tak, aby se začal přetlakovávat na systém z jihu a ze západu.
Na plný výkon musí jet terminály ve Francii nebo v Alžíru, aby dokázaly plyn z východu přetlačit a nakonec i vyplnit jeho výpadek, aby systém zůstal funkční. Tím by se vlastně vyřešila i hrozba šíření podtlaku, o které jsem mluvil před chvílí. V tu chvíli můžete začít regulovat spotřebu, což třeba znamená, že na určitý čas, klidně i jen na hodinu dvě, vypnete průmysl.
Podzemní zásobníky nám nedají určitý časový polštář? Podle ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkely jsou už naplněny z více než dvou třetin.
Jako apoštol se snažím šířit, že podzemní zásobníky si nemůžeme představovat jako barel s naftou. U podzemního zásobníku je problém, že je součástí provozu celé plynárenské soustavy.
Když to zjednoduším, Česko každý kvartál odebírá zhruba dvě miliardy kubíků plynu. Spotřeba se ale vyvíjí v sinusoidách – v zimě je vysoká, v létě nízká.
Když přijde teplotně přívětivé jaro, tak se nejdříve zastaví čerpání ze zásobníků, ten se musí fyzikálně stabilizovat, protože to není nádoba, ale plynová kapsle, a třeba spodní voda se musí také uklidnit. Až pak můžete plyn do zásobníku opět vtláčet.
Vtlačuje se zpravidla do podzimu, kdy je Česko schopno pojmout do zásobníků až 3,5 miliardy metrů krychlových plynu. Pak se opět musí zhruba dva týdny vše usadit, aby se z nich mohlo čerpat v době, kdy spotřeba bude vyšší než dodávky plynu.
Podzemní zásobník tedy nestojí stranou a nemůžete k němu ve chvíli potřeby přijít a jen otevřít kohoutek. Je to takový vyrovnávač a plnohodnotná součást celé plynárenské soustavy. Plné zásobníky proto nejsou spásným řešením.
