„Vypadá to tu jako v Bosně,“ říká kdosi na začátku třídílného dokumentu Netflixu s názvem Když se všechno po*ere: Woodstock 99. Projíždí totiž ohořelým vojenským areálem, z něhož se line kouř i zápach z hor odpadků a lidských výkalů. Působí to skutečně jako válečná zóna, kde zuřila noční válka gangů. Kdo by ale bojoval proti komu na mírumilovném hudebním festivalu?
Woodstock v roce 1999 sice měl navázat na legendární třicet let starou akci, která se dodnes považuje za jeden z nejzásadnějších okamžiků populární hudby, kontrakultury a protiválečného vzepětí, nakonec se ale stal přesným opakem.
Podobně jako loňský dokument od HBO, tak i letošní hit na Netflixu zkoumá, kdo za to vlastně všechno může. Odpověď je komplikovanější, z dokumentu ale určitě nejhůře vycházejí promotéři, kteří házejí vinu na „pár idiotů v publiku“.
Dobové záběry i vzpomínky návštěvníků, účastníků, ale i samotných promotérů ukazují, jak postupně začala selhávat infrastruktura místa, které nebylo připravené na dvě stě tisíc lidí. Návštěvníci zaplatili tučné vstupné, pak si ale museli kupovat předraženou vodu, do toho na ně pražilo slunce, před nímž se neměli kam schovat, a také začalo selhávat hygienické zázemí. Mír a láska se tady staly kapitalistickou komoditou. Stál ale vůbec někdo o původní hodnoty originálního Woodstocku?
Někteří členové produkčního týmu patrně ano, i když v rozhovorech přiznávají, že byli naivní. Druhý den akce se například fotografka dojemně vydává mezi lidi s odpadkovými koši a chce je nabudit, že budou všichni společně uklízet. Samozřejmě se to nestane.
Problémy ale předznamenal i line-up, jehož headlineři byli největší rockové a metalové hvězdy tehdejší doby včetně Korn nebo Limp Bizkit. Ti samozřejmě lákají určitý typ fanoušků, které byste si s hipíky opravdu nespletli. A ačkoli byli první den festivalu všichni správně sjetí, postupně to v kotli vřelo stále intenzivněji, což muzikanti rozhodně neuklidňovali. V areálu nakonec vypukla anarchie, začalo v něm hořet a postupně se množily i zprávy o sexuálních útocích.
Dokument, který se celý srpen drží v desítce nejsledovanějších pořadů Netflixu, vlastně také pořád publikum hecuje, když nechává svoje respondenty neustále opakovat, jak „věděli, že se schyluje k něčemu strašlivému, stačilo jen zapálit sirku“. Je v tom trochu podceňování diváka.
Do narativu se také snaží povrchně a neobratně naroubovat dobový kontext se střelbami na školách a filmy jako Klub rváčů, nakonec ale díky množství respondentů, kteří si ve svých vzpomínkách zdravě odporují a navzájem o sobě nemluví dobře, působí „objektivně“, ačkoli chtít něco takového od dokumentu tvořeného subjektivními pohledy filmařů je běh do slepé uličky.
Nejzajímavější nakonec je, že někteří z účastníků v závěru dokumentu se svítícíma očima opakují, že stejně nic lepšího nezažili, a vzpomínají na Woodstock 99 celý život. Vlastně tak vzpomínají na komodifikovaný festival na Netflixu, který ho zaobalil jako další zboží pro miliony předplatitelů. Bylo to sice naprosto příšerné, ale aspoň máme o čem povídat. Nechceme to nakonec takhle všichni?
