Vyprodaná největší hala v Česku, globální hvězdy s kontrakty v hodnotě stamilionů korun: až se přesně za týden v pražské O2 areně rozehraje skupina basketbalového mistrovství Evropy, bude to pro místní sportovní byznys jeden z vrcholů. A nebude u něj chybět jeden z nejsilnějších a také čím dál viditelnějších hráčů.
„Před dvaceti lety jsem měl sen být opravdu silnou agenturou.
Myslím, že jsme se do toho dostali,“ říká David Trávníček
ze Sport Investu.
Se společníky Viktorem Kolářem a Robertem Spálenkou, přičemž každý z nich ovládá jednu ze tří divizí firmy (fotbal, hokej, marketing), vybudovali na místní poměry kolos. Sport Invest zastupuje sportovní esa včetně tváře poslední obálky Forbesu Tomáše Hertla, Petra Čecha, Martiny Sáblíkové, nově Adama Ondry a dalších fotbalových a hokejových členů našeho žebříčku nejlépe vydělávajících domácích sportovců.
To je ale jen začátek. Zároveň Sport Invest čím dál víc orchestruje dění v tuzemském sportovním marketingu, pořádá eventy, roste jeho vliv v médiích, kupuje vlastní sportovní projekty. Organizoval Světový pohár v alpském lyžování žen ve Špindlerově Mlýně 2019 a příští rok ho čeká repete, spolupořádá veslařské mistrovství světa a hlavně teď s národní federací marketingově a mediálně řídí Eurobasket.
„To je fenomén, jedna z největších věcí, jaké lze v Česku uspořádat,“ říká Trávníček ve velkém rozhovoru. Stejně velký je v podání Sport Investu i byznys. Jak šéf firmy líčí, pro její chod potřebují vydělat řády vyšších desítek milionů korun a jelikož jsou základním zdrojem jejich příjmů provize, celkový obrat obchodů kolem Sport Investu je logicky o řád vyšší.
„Sport je obecně hrozně sexy prostředí, jsou v něm hvězdy,
spousta peněz, slávy i mediální pozornosti,“ říká Trávníček.
„Ale také jsem slyšel, že je historicky možná ještě horší
než politika. Lidé často vidí jen lesk a slávu, pot a dřina
tolik vidět nejsou.“
Jak se v takovém prostředí podniká?
Když jsem ve Sport Investu začínal, bylo prostředí velmi dobré, plné pozitivních příběhů individuálních sportovců i týmů. Aleš Valenta, Katka Neumannová, Roman Šebrle, fotbalová reprezentace, hokej… Skýtalo to spoustu příležitostí a možností. Zároveň jde o prostředí vysoce konkurenční, spousta sportovců se nechá ovlivnit lidmi, kteří to ne vždy myslí dobře. A obecně i těžké na byznys.
Spíš těžší než dříve?
Na začátku tisíciletí byly obrovské marketingové rozpočty na akce a média, od té doby jdou dolů a dolů. Také se za tu dobu stalo spoustu negativních reputačních věcí, od mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci přes věci ve fotbale – to všechno ovlivňuje názor veřejnosti a médií. Obchodní politika firem začíná velet: čím méně peněz máme, tím důkladněji řešíme, na co je dáme. A chtějí výkon.
To dříve neplatilo?
Dřív bylo spoustu volných peněz třeba i na krásu, umění, image. Ty, co zbývají teď, jsou skoro všechny vázány na výkony a je náročné je doručit. Korporace jsou nesmírně tvrdé v tom, aby ukázaly, že to, co vám platí, je hrozně velké množství peněz.
Na čem vyděláváte vy?
Měl jsem sen být velkou agenturou, která má nejen sportovce, ale dělá eventy, sportovní akce, nakupuje mediální prostor, je vidět a slyšet, získává hospitality na velkých akcích a jako silná může ovlivňovat prostředí. Ten byznys jsme si museli odmakat od základů. Z jednoduchého zastupování individuálních sportovců jsme se dostali k dalším věcem a rozložili jsme si aktivity na tolik dílků mozaiky, že se nám vede relativně dobře.
Než přejdeme na jednotlivé položky, co znamená relativně dobře?
Co platí dnes, to nemusí být zítra. Sportovní prostředí trpělo dva roky covidem a letos je to ještě těžší konfliktem na Ukrajině, roztočenou inflační spirálou a tak dále, jsou tu větší problémy. Tohle dopadne na sport naprosto devastačně. Mám seriózní obavu, že sport je pro náš stát celospolečensky velmi nízká priorita. Není vnímán jako důležitá součást našeho života a prostředí je hodně rozbité, nejednotné.
Pomáhá vám v nejistých časech to, že jste v minulosti tolik diverzifikovali?
Můžete fungovat tak, že máte jednoho dva hráče a fungujete v podstatě z domova, z hotelové lobby. Ale naše ambice byla výrazně větší. První divizí byl fotbalový agent, druhou hokejový, třetí divize, kterou vedu já, byla marketingová, práce s osobnostními právy sportovců. Jak se člověk po cestě učí, nabírá zkušenosti a cestuje, příležitosti přicházejí.
Tak pojďme probrat vaše byznysové portfolio.
Logickým krokem bylo jezdit se podívat na námi zastupované sportovce, mít VIP vstupenky, lóži, zažít atmosféru, potkat se s nimi. Kolem toho vznikne něco jako cestovní kancelář, což je relativně jednoduchý produkt, o který má zájem spousta firem. Další logický krok: jelikož úspěšní mohou být jen sportovci, kteří jsou výrazní, mají názor a dokážou ovlivnit davy lidí, musíte pracovat s médií a PR. I tam vidíte komerční příležitosti. Koupit reklamní prostor pro partnera, zobchodovat to kolem obsahu, který také začal růst na významu, dělat exkluzivní rozhovory, videa.
A to otevřelo další dveře?
Najednou pronikáte do více oblastí a pokud máte obchodního ducha a přesah, cítíte, že je můžete zobchodovat. Pamatuju si, jak bylo naším snem vyprodat jednou O2 arénu a vyinkasovat podíl ze vstupného. Což je právě případ Eurobasketu: udělali jsme dohodu s Českou basketbalovou federací, která znamená, že jsme zainteresovaní na vyprodanosti haly i přesto, že jsme souhlasili s garancí relativně významné finanční částky.
To je v mých očích
určitý vrchol toho, že se nám podařilo mít jméno, kvalitu
práce i sílu slova. Ten turnaj patří mezi top příležitosti v
Česku, je to pro mě naplnění snu, že marketingem, mediálně a v
PR jsme u akce, o které budou vědět všichni.
Ale?
Zažívám míru euforie z toho, že děláme věci, které jsem vždycky chtěl dělat a myslím, že se nám to daří. Zároveň vím, že budoucnost nemáme jen ve svých rukou. Já potřebuju komerční subjekty i stát, aby nám v tom prostředí umožňoval podnikat. Nepříjemné je, že covid pořád hraje nějakou roli, konflikt na Ukrajině zase mění nákupní, spotřební i cestovní chování lidí. Získat v dnešní době peníze není úplně jednoduchá práce.
Čím se vracíme k tomu, že se hodí nemít všechna vajíčka v jednom košíku.
Podařilo se nám rozkročit v profesionálním sportu, ale také jsme několik let zpátky zavnímali, že množství profesionálních sportovců spíše klesá a je to setrvalý trend. Takže by bylo dobré reagovat na to, že spousta amatérů a hobbysportovců našla čas a finance, aby se věnovala sama sobě.
A tak jste koupili projekt Kolo pro život.
Předtím jsem se ho sám zúčastnil a byl jsem z toho nadšený – funguje celoplošně a celoročně, od dětí po důchodce, skvělý marketingový produkt. Vstoupili jsme do něj, vznikly další odnože, díky téhle věci jsme se dostali k L’Etape.
Pro neznalé: v Česku už dva roky pořádáte etapu pod záštitou Tour de France.
Silniční cyklistika je fenomén a Tour de France fenomén absolutní, podařilo se nám zaujmout ASO (pořádající agenturu Tour) natolik, abychom je přesvědčili, že jsme pro Česko vhodní. Byl tam risk, musíte podepsat smlouvu na čtyři roky.
A covid tehdy nikdy nečekal.
Přesně tak, ale zafungovalo to – kdo se se bojí, nesmí do lesa. Už máme tolik zkušeností, že se s problémy popereme efektivněji a jednodušeji. Zažili jsme spoustu situací, byli jsme na dně i v euforii. Dá se říct, že vás toho moc nepřekvapí. I tak musíte zůstat ve střehu. Často říkám: Přemýšlejme o tři kroky dopředu, ne o jeden. Musíme se nachystat na budoucnost. Sice jsme soukromá firma, ale ani v té nejde změnit věci od zítřka. Než něco identifikujeme, zhmotníme a prodáme, bude to nějakou chvíli trvat.
Co jsou další možné směry?
Nikdy jsme neměli ambici být klasickou reklamní agenturou, ale máme několik klientů, kteří nás oslovují – protože máme zkušenosti i sportovce, jsme u eventů, dokážeme přicházet s relevantními a funkčními nápady, umíme je zrealizovat za přijatelnou cenu v poměru k výkonu. S oblibou říkám, že si to můžeme pokazit jenom sami. Chci práci dělat tak, abych zítra byl lepší než dnes a pozítří lepší než zítra. Snažím se na nás tlačit: Neuspokojíme se s tím, co máme. Za týden to nemusí stačit.
Je e-sport vlak, do kterého musíte naskočit?
Ano. Jsme na několika nádražích těchto projektů. Sport má v něm velkého konkurenta, v e-sportu se hráči rekrutují vlastně sami, protože všichni mají přístup k zařízením, která e-sport umožňují. Nejsou tam vůbec potřeba státní peníze, jsou tam peníze soukromé, investiční. Ten byznys na rozdíl od tradičního sportu kvete.
Proč v něm tedy už nejste?
Byl tam základní filozofický problém v tom, že se věnujeme tradičnímu sportu a tohle je něco úplně jiného. Patří tam Sport Invest? Patří tam naši sportovci? Ale slyšel jsem použít slovní spojení „paralelní svět“ a když se na to podíváte takhle a zachováte si tradiční tvář, nastoupit můžete.
Ještě nejsme úplně
v rychlíku, který by měl jasný směr a zastávky, ale v řádu
měsíců si toho prostředí všimne. Projekty na stole máme. Pořád
je to minoritní zaměření, ale je naprosto kritické, aby nám
tento vlak neujel. Příležitosti pro vstup do tohoto byznysu jsou
naprosto jednoduché a výkon a výsledek naprosto enormní. A
nemyslím jen finance, ale i zásah a důležitost, pokud e-sport
bude na olympiádě. Musíme nastoupit. To, že dospíváme a
zrajeme, znamená, že umíme změnit názor.
Je někdo, koho postrádáte ve vašem portfoliu sportovců? Tenistky?
Může nám chybět úplně všechno, co aktuálně nemáme. Ale musíme to posuzovat i v kontextu byznysu: jak levné, či naopak nákladné je vstoupit do prostředí, aby to něco přinášelo. Ano, historicky jsme se pokoušeli o tenis, ale nemáme to zázemí. Byla tu diskuse o vlastním fotbalovém klubu, ale to je taková porce práce, kterou bychom zřejmě nezvládli.
Sázíte nyní hodně na lezce Adama Ondru?
Řeknu to trochu jinak. Rychlobruslení se mohlo před lety zdát nezajímavé a je z něj sportovní fenomén včetně Martiny Sáblíkové. Teď je tu Adam Ondra – další fenomén. Poznali jsme, že kolem nás je spousta příležitostí a nemusí to být jen masový a úspěšný sport jako tenis. Proto jsem spokojený s tím, co máme. Nesmíme se taky pobláznit a vydat se jedním směrem, vyndat se z finančních rezerv – doba je velmi nejistá, volím dost pragmatický přístup.
Bude vám chybět Ester Ledecká, která od vás po letech odešla?
Každý sportovec tohoto jména vám bude samozřejmě chybět. Ale i v době, kdy jsme nebyli zdaleka tak velcí a silní a přišli jsme o Romana Šebrleho, jsme to přežili. To znamená, že to přežijeme a zvládneme i teď. Musíme si najít jiné příležitosti, které nám pomohou vydělat peníze. Ano, je to citelná ztráta, nicméně ne fatální, ze které bychom museli zavírat. Je na nás najít nové příběhy, nové příležitosti. V kontextu mého úkroku na svaz se s Ester budeme potkávat.
Proč jste se vůbec rozhodl stát šéfem Svazu lyžařů?
Vývoj a moje zkušenost mě vedla k tomu, že jsem se rozhodl, že by mohlo být užitečné kandidovat. Bývalý prezident mi oznámil, že má ambici skončit – já jsem nechtěl riskovat a ohrozit prostředí. Měli jsme Ester, čeká nás Světový pohár ve Špindlerově Mlýně.
Leckoho jste i tak překvapil.
Zažili jsme situaci, kdy jsme byli velmi rozhádaní se svazem, nejen za zavřenými dveřmi, i mediálně. Ale pánům, s nimiž jsme se krátce předtím významně dohadovali, jsem řekl, že jsem připravený pomoci. Trefilo se to do doby, kdy jsem začal víc a víc vnímat, co bude se sportem v České republice. Vznikla NSA (Národní sportovní agentura), byl tu covidový let do Tokia a tak dále.
Let, na němž se i vaši sportovci nakazili. Je v tom tedy pragmatismus? Chráníte si svůj byznys?
Věřím, že máme jméno, zná nás prostředí, široká i mediální veřejnost, politická sféra. Cítím odpovědnost vůči sportu, že má smysl a je čas udělat něco pro prostředí. Může to dopadnout dobře, může to dopadnou zle, ale cítím se při silách, tak věřím v to pozitivní.
Ano, z pozice šéfa
svazu mám otevřené i nějaké jiné dveře, ovšem mojí ambicí
je pomoci českému sportu, pokusit se zachránit, co zbývá,
adresovat problémy, které jsou. Věřím, že jsem tu příležitost
měl vzít a že dokážu díky zkušenostem posledních dvaceti let
oddělit komerční a svazový život.
Máte ambici jít ještě výš? Jsou tu Český olympijský výbor, NSA rozdělující obrovské sumy…
Rád vidím výsledky své práce a ideálně zítra. Už u lyžarského svazu je to významně dlouhodobější záležitost a spolkový systém fungování českého sportu není úplně jednoduchý, je tam velká setrvačnost. Moje další sny proto nejsou ve strukturách českého sportu. Budím se a usínám s tím, že mám odpovědnost za firmu. Přemýšlím nad tím, abychom přežili.
Co chcete v českém sportu měnit?
Před Světovým pohárem ve Špindlerově Mlýně v roce 2019 jsme zažili velice nepraktickou věc: až týden před akcí jsme se dozvěděli, kolik od státu dostaneme. Můj názor je, že významné akce nemůžou být financovány bez jistoty státních peněz. Stát by se na nich podílet měl, je to výkladní skříň, vzory pro děti, reprezentace do zahraničí – příležitostí, kdy se Česko může pozitivně ukázat, není bohužel moc.
Ale i sport chátrá, ne?
Na začátku tisíciletí jsme měli spoustu úspěšných jmen, teď je nemáme. Pokud se nezmění systém výchovy a celého sportu, ani je dlouho mít nebudeme. Nemáme ani na údržbu infrastruktury, natož abychom budovali novou. Nemáme pomalu peníze ani na sportovní akce, programy pro děti, vybavení pro ně… Aktuálně se sport nenachází v dobré kondici, nicméně my Češi jsme šikovní, čas od času se pořád objevují hezké příběhy.
Zrovna Adam Ondra, další a další tenistky, teď fotbalová Plzeň v Lize mistrů…
Díky šikovnosti, zarputilosti i štěstí se nám daří pořád vyčnívat a prezentovat se těmito úspěšnými příběhy v Evropě a ve světě. To vám vyloudí úsměv na tváři. Ten pocit je nenahraditelný, v mých očích je sport o pravdivých emocích, ať radostných, nebo smutných – moc jiných oblastí tohle nenabízí. Sport je super prostředí, ale aktuálně velmi těžké, tvrdé, nekompromisní.
A pokud máte ambici dělat velké věci a dělat je pořádně, je to jako sport samotný: stojí to enormní úsilí a finance, potřebujete silný, schopný tým – a ještě mít štěstí. Že vás nepřejede vyšší moc, záležitosti typu třeba covidu. S tím nikdo nebyl zvyklý pracovat, učíte se za pochodu a musíte dělat rozhodnutí, u kterých nevíte, jestli to skončí dobře, nebo špatně, protože výsledek uvidíte až za nějaký čas.
Co se musí se sportem řešit na celospolečenské úrovni?
Neví se, co se bude dít s energiemi, jak to ovlivní sportovní prostředí; může to znamenat, že ještě víc rodin nebude dávat děti na sport. Problémů je hodně. Společně můžeme být ve sportu silnější – jenže vím, že se to jednoduše řekne, ale realizovat je to velmi složité. Máme tady spoustu velkých eg, co si myslí, že jejich názor je nejlepší a sami jsou nejsilnější. Já si nemyslím, že to je správný přístup, jen je otázka, kdy si to všichni uvědomíme. A změníme přístup ke sportu, který je fenoménem našich životů.
Až skončí Eurobasket, na co cílíte dál?
Pořád se dá posouvat výš. Ambicí basketbalové federace by mohla být základní skupina mistrovství světa: zaplatit celou akci je nereálné, proto je běžné, že šampionát sdílejí dvě i více zemí, je to efektivnější a celoevropská ekonomická situace tomu bude nasvědčovat.
Dále tu jsou sportovci, svazy a oblasti, kde se za nás zatím nic neodehrálo a já věřím, že by se do budoucna odehrát mohlo. A pak velké události. V Česku bývá relativně pravidelně hokejové mistrovství světa i NHL. I ve sportovním prostředí dochází k určité generační výměně, my teď nahrazujeme některé dominantní subjekty doby minulé, sedím u stolu s lidmi, s nimiž jsem dřív nikdy neseděl. Budoucnost bude taková, jakou ji budeme chtít my.
Fantazii se meze nekladou?
Žiju misí, vizí a příležitostmi Svazu lyžařů, Eurobasketem, Světovým pohárem v alpském lyžování. Do toho přicházejí do Česka nadnárodní firmy, které se chtějí ve sportu etablovat. Nemusíte nic vlastnit, stačí mít odbornost, která vás pouští ke stolu s lidmi, kteří sem chtějí vstoupit a investovat velké peníze. Musíme zůstat flexibilní, mít kapacitu na nové příležitosti.
Jaké třeba?
Za poslední měsíce za mnou přišlo několik lidí, jestli nemáme zájem koupit nějaké projekty. Chutí a hladem jsme pořád mladí – ve výhledu tří pěti let, kdy se snad ekonomika globálně vrátí do normálního fungování, třeba nebudeme působit jen v Česku, ale budeme něco dělat ve Švýcarsku, v Anglii. Troufáme si na úroveň globálně silných sportovních agentur typu Infront nebo IMG. Jen musíme být trochu trpěliví.
