V podhůří Jizerských hor se rozpínají táhlé lány levandule. Stovky motýlů obletují fialové květy a vzduch naplňuje omamná vůně. Adéla Heindorferová se zhluboka nadechne a na chvíli se v duchu přenese do Francie, kde poprvé objevila krásu fialových polí.
Ta ji uhranula natolik, že si o mnoho let později a o tisíc kilometrů dál založila vlastní levandulovou farmu. V Levandulovně podniká v duchu cirkulární ekonomiky a zaměstnává tady lidi znevýhodněné na trhu práce.
Do Francie se poprvé vydala v polovině devadesátých let. V maturitním ročníku na obchodní akademii se rozhodla, že školu nedokončí a místo toho se vypraví za dobrodružstvím. Rodiče byli nejdřív zděšení, ale nakonec ji podpořili.
„Nic jiného jim ani nezbylo, měla jsem divokou pubertu a šla bych tak jako tak. V přístavním městě Cassis na jihu Francie jsem hlídala děti rodině, jejíž dům stál na útesu a byl z něj krásný výhled na celé městečko, vinice a v dáli i na levandulové pole,“ vypráví podnikatelka.
Podruhé se do země galského kohouta přestěhovala o deset let později. Odjela do Lyonu se svým tehdejším mužem a otcem své prvorozené dcerky. „Bylo to náročné období života. Můj muž byl jiné národnosti a víry a nesešli jsme se v názorech. V levandulových polích jsem čerpala sílu a energii v těžkých chvílích, které skončily útěkem s tříletou dcerkou zpátky do Česka,“ líčí zakladatelka Levandulovny.
Po návratu musela začít znovu od nuly. Neměla dokončené vzdělání, práci ani bydlení a do toho řešila dluhy po manželovi. Rozhodla se dálkově studovat střední školu, ale protože měla vysvědčení starší než deset let, musela si zopakovat celé čtyři roky. Vytrvala a posléze začala ve 35 letech studovat sociální práci na vysoké škole, kterou ve čtyřiceti letech zdárně ukončila.
V mezičase střídala různé práce i bydliště, až zakotvila v Liberci. Ve chvíli, kdy se zdálo, že se její život konečně dává znovu do pořádku, přišla další rána. „Zemřel mi tatínek. Bylo to těžké období, které mi pomohlo překonat setkání s mým současným mužem. Narodila se nám druhá dcerka a my začali přemýšlet, jak se z města odstěhovat do Jizerských hor,“ vzpomíná Heindorferová.
V trampské hospodě se úplnou náhodou dozvěděli o prodeji starého domu ze 16. století. Statek v Raspenavě jim učaroval a rozhodli se ho pojmout za svůj nový domov.
„První zmínka o něm je z roku 1580 a my jsme teprve pátí majitelé. Koupili jsme ho v ne příliš dobrém stavu. A než jsme statek opravili, tak jsme půl roku žili na půdě bez elektřiny, vařili na plynovém hořáku, topili v pokojích na uhlí a chodili na suchý záchod na dvůr,“ líčí divoké začátky podnikatelka.
V
té době pracovala jako lektorka ve středisku ekologické výchovy
a její manžel jako sociální pracovník. Uvědomovali si ale, že
obhospodařovat statek a do toho chodit na osm hodin do práce jinam,
je složitý úkol. Začali proto přemýšlet o podnikání přímo
doma.
„Rok a půl jsem zvažovala, co bychom mohli dělat. Zjišťovala jsem, jaké je tu podnebí, a pozorovala, kudy jde slunce a vítr. Až jsem si vzpomněla na své milované levandule. Jsme 330 metrů nad mořem, ale vane sem teplý žitavský proud od Baltu a máme tu písčitou půdu, kterou má levandule ráda,“ popisuje Adéla Heindorferová.
Začala
s malým zkušebním políčkem a následně přikoupila hektar půdy,
který ke statku už v minulosti patřil. Shodou okolností se v té
době potkala se zakladatelkou Institutu cirkulární ekonomiky Soňou
Jonášovou a Markétou Vinkelhoferovou z organizace TESSEA zaměřené
na sociální podnikání.
Ty ji popíchly k založení sociálního a environmentálního podniku, na jehož rozjezd se jí podařilo získat dotace. I díky své vlastní životní zkušenosti se rozhodla zaměstnávat lidi znevýhodněné na trhu práce, ať už matky s dětmi, ženy ve věku nad 55 let nebo osoby s handicapem. Ostatně sama má sestru na vozíku s mentálním postižením.
„Měli jsme tu maminku samoživitelku, paní s chronickou nemocí nebo babičku, která měla vnučku v pěstounské péči,“ líčí zakladatelka Levandulovny. Její manžel měl přitom na starosti sociální práci od terapeutických sezení přes zajišťování bydlení až po dluhovou poradnu. I po skončení dvouletého dotačního projektu ale pokračují v zaměstnávání matek samoživitelek a dlouhodobě nezaměstnaných na vlastní pěst.
Zároveň pěstují levanduli v rámci ekologického zemědělství. „Nepoužíváme nic, co by ohrožovalo půdu. Mezi lány sazenic máme zatravněné pásy, které zadržují vodu v krajině. Se spásáním plevele nám pomáhají tři miniovečky ouessantské, které se používají na levandulových polích ve Francii,“ popisuje pěstitelka.
Na statku v Raspenavě z levandule destilují dva certifikované kosmetické produkty: květovou vodu a esenciální olej. Zároveň z ní vaří sirup, který se dá přidávat do studených, teplých i alkoholických nápojů.
Vyrábí z ní také sušenky nebo želé. „S tím jsem se setkala ve Francii. Podává se k masu, sýrům, ale i nasladko,“ přibližuje Heindorferová. V nabídce nechybí ani voňavé polštářky, sojové svíčky, mýdla nebo keramika s levandulovými květy. V duchu cirkulární ekonomiky také připravuje projekt na výrobu vonných briket z odpadu, který vzniká při zpracování levandule.
Přes léto má Levandulovna největší odbyt přímo v prodejně na statku v Raspenavě, od září do Vánoc na e-shopu a od ledna do května online a u restaurací v Liberci. Nově také spolupracuje s internetovým obchodem Košík.cz a některými firmami, pro které připravuje vánoční dárky, odpočinkové programy nebo workshopy.
Zatím ale nejde o žádný velký byznys. Uživí svou zakladatelku, několik zaměstnanců a brigádníků. A byť setrvale roste, chvíli to vypadalo, že celé tohle snažení Adéla Heindorferová vzdá.
Podnikat začala krátce před pandemií, a jak přiznává, období koronavirové krize bylo pro její byznys náročné. „Letos na jaře to na mě všechno dolehlo. Covid, válka na Ukrajině, ekonomická situace. Prošla jsem si vyhořením a nemohla jsem skoro dva měsíce vstát z postele.“
Bolely ji klouby a svaly, prožívala slabost a apatii. A v tom, co dělá, najednou neviděla budoucnost. „Prohlásila jsem, že zaorám levandule a odstěhuji se ze statku pryč. Můj manžel mi později řekl, že je strašně rád, že jsem nebyla schopná vstát a udělat to,“ líčí zakladatelka Levandulovny.
Dva měsíce odpočinku udělaly své a vyhořelá podnikatelka se začala znovu stavět na nohy. Teď když sedí pod starou jabloní, je opět nabitá energií a spřádá další plány.
„Ráda bych tady vybudovala levandulovou kavárnu a posezení u levandulového pole. Plánuji také přidat další sazenice a časem tady třeba postavit maringotku na přespání,“ přemýšlí nahlas žena, která neměla vždy na levandulích ustláno. Teď ale pevně věří, že jí fialové zlato konečně přinese kýžený klid a pohodu.
