Ten, který měl být němý, promluvil. Ti, kteří do té doby mluvili, oněměli. Ztratili řeč a nevěřili vlastním uším, přitom se jim do nich linul vzkaz: „Wait a minute, wait a minute, you ain’t heard nothin’ yet!“ Aneb: „Počkejte, počkejte, ještě jste nic neslyšeli!“
Právě popsaná scéna nespadá do výčtu Ježíšových zázraků a neodehrála se před dvěma tisíci lety. Vzbudila však bezmála stejně velký úžas jako biblické skutky a stejně jako ony proměnila dobu: od časů, kdy film poprvé promluvil, se jeho dějiny začaly odvíjet cestou, po níž došly až k dnešku.
Citovaná přímá řeč z úvodu byla historicky první, která z plátna zazněla, i když jisté pokusy proběhly před ní. Ač věta padla na začátku filmu Jazzový zpěvák, od jehož premiéry uplyne ve čtvrtek 95 let, je vlastně zároveň pointou. Předznamenáním všech příštích dějů, na jejichž počátku bylo – stejně jako v Bibli – slovo. V tomto případě mluvené.
Filmový průmysl, kde se točí stovky miliard, dostal příchodem zvuku úplně jiný „drive“. Ne že by nevydělával i v němé éře, když ale herec Al Jolson v roli židovského mladíka, který se přes nesouhlas otce snaží o hudební kariéru, pronesl premiérová slova, diváky v newyorském divadelním sále přibilo k sedačkám ohromení.
Jakmile pominulo, začali muži i ženy nadšeně tleskat a potlesk se opakoval po každém pěveckém čísle. Po jediné delší mluvené pasáži ve filmu, v níž Jolsonova postava hovoří s matkou, propukla v kině euforie hraničící se šílenstvím.
I dnes jsou samozřejmě skvělé Chaplinovy grotesky, které se obejdou bez zvuku. A naopak, kupříkladu při sledování některých současných filmů si člověk přeje, aby se k nim žádný zvuk nedostal. Nicméně trend je už pětadevadesát let daný – obraz synchronizovaný se zvukem.
Ze zpětného pohledu se zdá být Jazzový zpěvák jasným milníkem, ve skutečnosti to ale bylo spíše jakési nenápadné svítání. Na prvním udílení cen Filmové akademie byl dokonce snímek označen za nezpůsobilý k tomu, aby se jej týkala některá z hlavních cen, použití zvuku bylo vůči němým filmům označeno za nekalou soutěž.
Nenápadné svítání však poměrně rychle přešlo v nový den, v novou éru: v polovině roku 1929 už Hollywood produkoval téměř výhradně mluvené filmy a koncem následujícího roku platilo totéž i pro většinu filmových studií v Evropě.
Málokterý průkopnický čin to však mívá ihned snadné a Jazzový zpěvák mezi tyto šťastné výjimky nepatřil. Za výrobou stálo studio Warner Bros. založené v roce 1923 čtyřmi bratry Warnerovými a nová technologie si žádala zvýšené investice. Konkrétně 422 tisíc dolarů, takřka 5,5 milionu těch dnešních, přičemž za standardní film utratilo studio zřídkakdy víc než 250 tisíc.
Studio navíc zrovna procházelo velmi tísnivou finanční situací, balancovalo nad propastí krachu, takže aby byl projekt vůbec dokončen, vzdal se Harry Warner platu, dal do zástavy manželčiny šperky a rodinu přestěhoval do menšího bytu.
Ani po natočení nebylo vyhráno. Devětaosmdesát minut trvající film kladl značné nároky na obsluhu, která musela ručně sladit obrazovou i zvukovou stopu. Stačila malá nešikovnost nebo škobrtnutí a mezi oběma složkami vznikl nesoulad.
To by znamenalo devastaci pověsti studia a možná jeho fatální finanční ztrátu. Není divu, že v den světové premiéry, 6. října 1927, panovala mezi zainteresovanými napjatá atmosféra.
Ti, kteří měli na existenci Jazzového zpěváka zásadní podíl, se ovšem jeho slavnostního uvedení nakonec nezúčastnili: den před ním umřel Sam Warner, největší zastánce technologie, jež dala filmu hlas, a zbylí tři bratři odjeli z New Yorku zpět do Kalifornie na pohřeb. Vizionář se tak nedožil triumfu, který byl následně i vyčíslen – film vydělal tři miliony dolarů, studio bylo zachráněno.
A vytyčilo trasu, po níž se všichni museli dát. Kvůli kasovnímu úspěchu Jazzového zpěváka a dalších raných zvukových děl se divadla narychlo vybavovala potřebnou technologií, šmahem ji měnila za živé muzikanty, kteří doprovázeli němé filmy. Ze stejného důvodu se muselo přijít na způsob, jak tlumit dosud hlučné natáčecí zařízení, aby se z plátna nelinuly nepatřičné zvuky.
„V hrozné finanční tísni vsadilo studio Warner vše na systém, v němž byl zvuk synchronizován s filmem. Když Jolson pronesl nesmrtelnou větu, publikum vyskočilo a jásalo, což byla podstata velké populistické formy filmů. Ostatně, kdo se kdy postavil na nohy při čtení Tolstého?“ shrnul po mnoha desetiletích uznávaný filmový kritik Jack Kroll.
Jazzový zpěvák je nyní i předmětem kritiky, poněvadž hlavní hrdina se coby židovský mladík v jeden moment převleče za černocha, což je dnes nazíráno problematicky. Napodobme raději v tomto případě epochu, která revolučnímu snímku předcházela, „vypněme zvuk“ a nedávejme k tomu žádný komentář.
Snad jen v tom smyslu, že na tehdejší nadšení lidí nemohou mít dnešní kontroverze žádný vliv. Nelze – díkybohu! – zpětně upravovat emoce. Film samotný zato zcela jistě ovlivnil dnešek. To, jak film vypadá, jak jej vnímáme. Právem je nejen v Hollywoodu považován za jeden z ikonických.
Tento statut byl mimo jiné stvrzen tím nejpádnějším způsobem – odkaz na snímek obsahuje jeden díl seriálu Simpsonovi. Rabínský otec Šáši Krustyho láteří nad synovou volbou stát se klaunem následujícím způsobem: „Udělal jsi hanbu celé rodině. Ještě bych ti odpustil, kdybys byl hudebník nebo jazzový zpěvák!“
