O vlakovou dopravu je zájem a odpovídat by tomu měla i podoba významných nádraží. Postupně se rekonstruují nádražní budovy v Praze, Brno by mělo mít hlavní nádraží kompletně nové a elegantnější podoba čeká i plzeňské hlavní nádraží.
Jeho rekonstrukce má vrátit nádražní budově architektonickou kvalitu a také život do nevyužívaných prostor. Změní se pohyb cestujících, přibude obchodní pasáž a barevnost se vrátí k původním umírněnějším barvám.
Podoby úprav památkově chráněné nádražní budovy z roku 1907 se ujal architektonický ateliér A8000. „Zásadní pro nás bylo především zpřehlednění celé budovy,“ říká architekt Pavel Kvintus. Rekonstrukce architektonické dominanty Plzně vyjde na 667 milionů korun a hotová má být zhruba za rok.
Co je na té budově z architektonického hlediska cenného?
My nádraží děláme už asi čtyři roky a donedávna jsem vůbec nevěděl, že je to snad jediná nádražní budova u nás s takzvaným ostrovním systémem. Tedy že je výpravní budova uprostřed kolejiště. To je cenné a od roku 2002 i památkově chráněné. Je to skutečně rarita.
Sloh je novorenesančně secesní, na tom není nic převratného, v té době se takhle stavělo běžně. Ale budova je to krásná, řekl bych, že dóm je hezčí i než na pražském hlavním nádraží. A má úžasnou historii. Pan architekt Rudolf Štech se na konci stavby zabil, zainvestoval do toho své peníze a zadlužil se. Dům se otevíral v roce 1907 a v lednu 1908 se oběsil. Protože nevěděl, jak se z toho dostat.
To je docela nešťastný příběh…
U velkých staveb to není zas tak ojedinělé. Občas je to takový tlak, že to lidé neustojí. Především u projektantů jsou takové kolapsy běžné. A u stavbyvedoucích nejvíc.
Jak jsou na tom architekti?
Tak špatně ne. Často jsem ale viděl kolabovat třeba statiky. To je obor, kde když se něco stane a dům vám spadne, je to vaše odpovědnost. Když udělá chybu architekt, tak o život nejde.
Vraťme se k plzeňskému nádraží. Jak se architektovi pracuje na něčem, co má přísnou památkovou ochranu? Nesvazuje to příliš ruce? Nebo je to naopak výzva?
Rozhodně to ruce svazuje. Ať už jde o památku, nebo nějaké skutečně významné zadání. Když třeba navrhujete kostel, tak člověk pořád přemýšlí, aby to bylo lepší a lepší a často to vede k tomu, že to skoro přežene, moc si na tom dává záležet a ztratí se lehkost.
Proto raději pracujeme ve větších týmech, a když vidíme, že se někdo zacyklí, korigujeme to. Dělba rolí je důležitá. A rekonstrukce samotných památek můžeme rozdělit na dvě části. Buď je to artefakt typu katedrála svatého Víta. Tam nechcete nic měnit. Anebo, jako nádraží v Plzni, je to sice památka, ale má svoji funkci, kterou pořád plní.
Pokud má budova zůstat živá, musíte ji přizpůsobit aktuálním podmínkám. Potom není na výběr a měníte dispozice, dlažby a podobně. V případě nádraží byly nejprve jen vlaky, lidé přijeli, vystoupili a šli pěšky. Pak postupně přibývaly autobusy, auta a teď jsou nádraží spíš dopravními huby. Vyjdu z domu, pojedu na kole nebo autobusem, přestoupím na vlak, z vlaku potom třeba na tramvaj. Je to kombinace.
Co nového tedy plzeňskému nádraží přinášíte?
Nově přinášíme starou barevnost. Po padesáti letech budově vracíme staré barvy. Bude to kombinace šedé, bílé a krémové, tak jak to původně pravděpodobně bylo. Na nádraží se navíc postupně nabaluje taková nepřehlednost. Nejprve máte dvě kasy, pak jsou potřeba další, vše narůstá a znepřehledňuje se provoz. Po nějakém čase je potřeba to očistit. Klíčové tedy bude zpřehlednění.
Vstoupíte do budovy a musíte se orientovat. Nově máme třeba jedno místo pro všechny dopravce a jasnou cestu na perony. A týká se to i bezpečnosti. Často lidé zmiňují problematiku lidí bez domova, kteří se na nádraží zdržují. Zpřehlednění a vyčištění prostředí i to, že je to nové, nebude pro negativní jevy tak lákavé. Bezdomovectví je fenomén, který nevyřešíte nikdy, ale jde to nějak ošetřovat.
Vzniknout má v rámci budovy také nová obchodní pasáž. Jaká bude?
V horní hale, kde doteď nic nebylo, přibude nově asi sto padesát metrů obchodních ploch. Což zase navazuje na přehlednost a bezpečnost. Pokud je budova zaplněná a využívaná, tak je pobyt v ní příjemnější, je tam sociální kontrola. Je rozdíl, pokud čekáte na vlak a kolem lidé nakupují nebo sedí v kavárně, anebo jste sám v prázdné hale.
Platí to obecně pro všechny takové budovy? Co vlastně nádraží nebo jakýkoli dopravní uzel potřebuje, aby dobře fungoval a člověk se tam dobře cítil?
V podstatě hledáte nejkratší cestu na perony, cestou musíte dobře vidět, kudy na toalety, a i když pospícháte, musíte mít možnost si pohodlně cestou něco koupit. To je definice nádraží. Kdysi měly větší význam čekárny, teď si vše zařídíte přes mobil a celé to zvládnete daleko rychleji. Přehlednost je proto naprosto klíčová.
Měli jste v Plzni šanci promluvit i do veřejného prostoru kolem nádraží?
Je to stabilizovaná zóna, takže to byl v podstatě úklid veřejných prostor. Neděláme zásadnější urbanistické změny.
Sám jste zmiňoval, že se nádražním budovám věnujete. Pracovali jste mimo jiné na návrhu brněnského hlavního nádraží, na kterém jste byli v týmu s dánským ateliérem Bjarke Ingels Group (BIG). To je asi o dost jiná práce než rekonstruovat historickou budovu. Jak jste k tomu přistupovali?
My jsme jednak soutěžili v týmu s Bjarkem, kdy jsme skončili v soutěži čtvrtí a byli jsme v roli lokálního architekta. Ale teď jsme podepsali smlouvu s nizozemským Benthem Crouwel Architects, který soutěž na nové nádraží vyhrál, a děláme lokálního architekta jim. Takže u brněnského nádraží jsme zůstali. Akorát jsme vyměnili hlavního tahouna. U návrhu, který vznikal s Bjarkem, jsme byli a ta práce je nádherná. S takovou architektonickou hvězdou je to jízda.
Teď začíná být pravidlo, že u významných soutěží musí být týmy komplexní, a pokud soutěží zahraniční architekt, tak většinou organizátoři požadují, aby měli nějakou podporu z Česka. Aby ho provedl procesem specifickým pro naše prostředí. My dlouhodobě spolupracujeme s BIG, ale dělali jsme i s Jeanem Nouvelem, to je asi nejslavnější ateliér, s nímž jsme pracovali. Pokud víte, jak si hlídat ego, tak je ta práce zábavná.
Teď jste tedy také v roli podpory pro nizozemské studio?
Ano. Připojili jsme se po soutěži jako lokální partner. Protože máme zkušenosti se Správou železnic jako investorem, soutěž jsme si prošli, tak nás oslovili.
Bjarke Ingels je teď v Česku známý hlavně díky vítěznému návrhu nové Vltavské filharmonie. Co vy si o tom projektu myslíte?
Pro mě je to naprosto přelomová soutěž a událost. Já jako architekt vnímám situaci tak, že po krachu soutěže na Národní knihovnu, která skončila spouští, nastal na dlouhou dobu útlum. Měl jsem pocit, že společnost nechtěla stavět, byla zklamaná. Ve volbách vyhrávali politici, kteří odmítali jakoukoli výstavbu. Vltavská filharmonie pro mě teď symbolizuje, že se nastavení asi změnilo.
Že už se nebojíme něco takového risknout a že si společnost dokáže říct, že se do takového projektu pustí. To mě na tom fascinuje. Pozitivní je, že hlasování městské rady bylo u tohoto projektu skoro vždycky jednomyslné, podporovala to i opozice, nikdo se proti tomu nevymezoval. Naplňuje mě to nadějí, že jsme se možná dostali z toho strašného období, kdy jsme stavět nechtěli a jen spotřebovávali historické budovy.
A samotná budova se vám jako člověku z branže líbí?
Nebyl tam ani jeden špatný návrh. Myslím si, že všechny týmy, včetně těch českých nebo kombinovaných, odvedly skvělou práci. A když se veliký ateliér, jako je BIG, do něčeho skutečně opře, tak je to poznat a v tomto případě bylo vidět, že o to skutečně stáli, že se do toho obuli naplno. To, že vyhráli, mě vůbec nepřekvapuje. Mně osobně se filharmonie líbí, je to elegantní a krásný návrh.
Bál jsem se nějakých konzervativních a sterilních nápadů, ale z tohoto návrhu cítím člověka, cítím, že o něčem přemýšlel, snil o tom, jak tam ti lidé budou chodit po rampách až na střechu, budou tam pít víno. Ta budova je krásná. A popravdě jsem se ještě nesetkal s někým, komu by se to vyloženě nelíbilo. Ani v komentářích na internetu, a ty jsou přitom většinou stoka. Proto mi přijde, že asi všichni cítíme, že je to symbolické a že takovou věc chceme.
Máte pocit, že se někam posouváme, i co se týče třeba bytové výstavby? Přijde mi, že i developeři se teď o něco častěji snaží zapojit architekty, aby ty domy aspoň trochu vypadaly. Máte stejný pocit?
Pokud si toho všímáte vy jako laik, tak je to skvělý signál. Já si to totiž myslím také. Kvalita jde hodně nahoru. Je to samozřejmě dané cenou za metr čtvereční. Při současných rozpočtech se peníze na lepší fasádu najdou. A společnost skutečně dozrála, chce něco lepšího.
