Z Oceánie do Ameriky se můžete vydat krásnou, leč vizuálně poněkud monotónní trasou nad nekonečnou modří Tichého oceánu. A pak je tu druhá možnost. „Díkybohu prodáváme od Nového Zélandu po Ameriku na té kratší cestě,“ usmívá se při pohledu na mapu světa Jarmil Vlček, CEO firmy Cominfo.
V malebně pojmenované zlínské čtvrti Prštné totiž na mapu „prší“ vlajky jednotlivých zemí. Je jich už osm desítek, od Kanady a Spojených států přes většinu Evropy, Blízký východ, Thajsko, Singapur, Austrálii. A všude s větou: Račte vstoupit!
Cominfo totiž vyrábí turnikety a další vstupní zařízení jako chytré čtečky a biometrické terminály. Ne ledajaké. Například do centra Kuala Lumpuru, kde stojí ohromující stavba Petronas Towers, dvě věže spojené fanfarónským můstkem, svého času nejvyšší budovy světa.
„Znáte ji určitě z Mission Impossible,“ dodává Vlček nápovědu. „Pár měsíců zpátky jsme tam nahradili německou konkurenci. Naše jiná velmi oblíbená realizace je ředitelství EY v Sydney kousek od opery, s turnikety obloženými italským pískovcem. Pro Metu jsme výhradním dodavatelem turniketů pro venkovní prostředí – ať sněží, prší, nebo pálí slunce, splní to veškeré požadavky. No a třeba u Vodafonu začnu v Praze a skončím v Tasmánii.“
Pro pražské Národní divadlo vyráběli turnikety s imitací zlata. Když Katar před startem fotbalového šampionátu stavěl a stavěl, Cominfo turnikety osazovalo tamní byznysová a administrativní centra.
„Pořád jezdíme na mezinárodní veletrhy a potkáváme hlavní světovou konkurenci, na kterou jsme se nejdřív dívali jako na velmi vysoký level. Ale pracovali jsme tvrdě a postupně se nám je technologicky podařilo přeskočit. Jedním z důvodů úspěchu je, že to děláme jinak,“ říká Vlček s hrdostí v hlase.
Což je pochopitelná emoce. U řeky Dřevnice založily firmu hned po pádu komunismu dvě party zlínských známých a kamarádů. První zastupovali strojaři ze ZPS, Závodů přesného strojírenství. Druhou pak vývojáři a obchodníci z JZD ve Slušovicích, zvláštního ostrova kapitalismu v socialistickém bezčasí.
Když to konečně vyvanulo, z Gottwaldova se stal zase Zlín – a vrátil se drajv, bez něhož by toto město zůstalo vesnicí, kam je to daleko už z Prahy, natož z metropolí Ameriky, Asie a Oceánie.
„Baťovský duch je v regionu pořád přítomný, věřím tomu. Dokladem je i historie Cominfa,“ dodává CEO firmy. „Baťa dokázal v regionu na pomezí Moravy a Slovenska z nuly vybudovat krok po kroku nadnárodní společnost, která působí po celém světě. Prošlapal cestu a ukázal možnosti: když budete tvrdě a dlouhodobě pracovat a mít správnou vizi, výsledek se dostaví. Na lidi to působí, jdou v jeho šlépějích a vidí, že mají otevřený horizont.“
Aktuálně má firma roční obrat zhruba 370 milionů korun – s tím, že EBITDA je vždy dvouciferná a hrubý zisk je naplánován nad čtyřicet procent. Je to příběh nejen o baťovské píli a ambicích, ale také o nutnosti měnit se, reagovat, vystupovat z byznysové komfortní zóny.
Původně totiž Cominfo distribuovalo počítače. „Po revoluci po nich byl hlad a oni k nim měli přístup,“ říká Vlček, jenž v Cominfu pracuje od devadesátých let, za firemní zakladatele. „Časem ale zjistili, že takových společností je hodně a bude jich čím dál víc, že prvotní výhoda vždycky opadne. A přemýšleli, co dál.“
Začali u docházkových a identifikačních systémů. Ve vhodný čas, magnetické vstupní karty tehdy už byly vytlačovány čipovými technologiemi. Vida, kudy občas kráčejí dějiny: „Bylo to vidět i v bankovnictví, Češi tohle zeširoka aplikovali jako jedni z prvních a nebyli tak závislí na magnetickém pásku jako západní Evropa či Spojené státy.“
A tím v Cominfu přešli k systémům vstupním. Dnes je najdete na letištích mnoha kontinentů, v budovách projektovaných hvězdami oboru typu Normana Fostera či Zahy Hadid. Dostali se k nim následováním Baťovy cesty.
„Když nám po roce 2000 byla republika malá, zpětně viděno jsme se v nejvhodnějším okamžiku rozhodli naše výrobky překonstruovat a implementovat modernější technologie, než mají ostatní. Začali jsme exportovat,“ ohlíží se zpět Vlček. Už při krizi let 2008 a 2009 jim rozkročení nad mapou světa pomohlo. „Viděli jsme, že na to máme, že jsou tu chytří lidé. Tak proč potenciál nevyužít?“
Opravdový test svých schopností totiž zažijete vždy až za hranicemi a oni zájemce mají čím lákat. Stávající turnikety, jejichž nejpokročilejším typům se říká speed gates, jsou stroje řízené mikroprocesory a napojené na další sofistikované systémy. Cominfo si vyvíjí i vlastní elektronické řídicí desky, programuje si aplikace pro zpracovávání dat. Ve Zlíně vzniká jejich software i hardware.
„Outsorcujeme jen základní výrobu, ale i tu v rámci udržitelnosti většinou máme v Česku. Z deseti největších dodavatelů je osm z republiky a z toho čtyři ze Zlínského kraje,“ dodává Vlček. „Jsme úspěšní nejen kvůli designu, vlastnostem, ale i pro kvalitu. Finální montáž a otestování proto probíhají celé tady. Co odchází od nás, to je stoprocentně garantované.“
A garantovaná je nadále i sama značka Cominfo. Navzdory tomu, že původní majitelé, nyní už na hraně důchodu či rovnou v penzi, v roce 2019 prodali firmu švédskému gigantu Gunnebo, světové jedničce v oboru. Jelikož jsme v Baťově kraji a snům se meze nekladou, vzali si v Prštném za model rovnou Škodovku.
„Zásadní podmínkou prodeje bylo, že naše značka zůstane dál na trhu a že vše zůstane ve Zlíně, nic se nebude stěhovat na východ, do Číny. A majitelé drží slovo. Jako model posloužilo spojení Škody a Volkswagenu, tedy dát zákazníkům možnost volby z různých brandů. Je zcela utopické si myslet, že lidé na celém světě budou kupovat jen jednu značku.“
Ta zlínská je už příliš úspěšná na to, aby byla začleněna do globálního obra a zmizela. Navíc má svébytnou, roky prověřenou strategii. Zatímco v Česku a na Slovensku prodává napřímo, v zahraničí tak činí přes distributory. „Outsorcuje“ tak své obchodníky, i díky tomu obsáhne oněch osmdesát zemí světa.
Strategie nastavená se švédskými vlastníky počítá s ročním růstem dvanáct až patnáct procent, sílí jejich pozice v severní Africe či jihovýchodní Asii. Podle Vlčka z několika důvodů.
„Máme vlastní vývoj, což je strašně důležité. Historicky jsme byli přinuceni si řadu věcí udělat sami. Buď byl subdovatel nespolehlivý, nebo se kvalita komponentů ukázala tak špatná, že nás to stálo nezměrné úsilí a investice neustále instalace předělávat – a chyba jde vždy za námi,“ říká Vlček.
Z nouze se postupně stala nejen ctnost, nýbrž zásadní výhoda. „Kolikrát naši vlastní vývojáři přišli: Proč si tohle radši neuděláme sami? Budeme všechno schopní líp integrovat do systému, na základě analýz sledovat, co funguje, včas dopředu hlásit potřebu výměny a další věci… Dříve jsme je trendy sledovali, teď jsme najednou schopní je definovat.“
A také, což je jiná výhoda dravějších společností proti mezinárodním obrům, pozorněji poslouchali. Řekněte, co byste chtěli, my to na klíč uděláme.
„Vyjdeme ze standardních komponentů, z nichž jsme si za cenu velkého úsilí a investic řadu sami vyvinuli, a dokonce je máme patentované, zbytek jsme schopní uzpůsobit zákazníkovi,“ vysvětluje Vlček.
A tak jsou turnikety z Cominfa klidně do oblouku, kulaté nebo v diagonále, třeba i kvůli tomu, aby tím reflektovaly strukturu podlahy: „Tento jiný přístup nám otevřel dveře hlavně do světoznámých studií typu Foster and Partners či Zaha Hadid Architecs. Když už navrhují administrativní budovy, takoví architekti si stavějí památník, otisk svého ducha a ruky. A nejde jen o budovu zvenku, i zevnitř. Recepce je první dojem, to musí být wow.“
Přizpůsobit se je podstatné. Dokonce i tomu, že jste jako firma najednou napřed – jakkoli to zní až absurdně, zrovna toto Cominfo postihlo v časech, kdy svět čipově hladoví. Následky pandemické krize jsou pořád znát.
„Díky technologiím a vývoji jsme naše výrobky postavili na nejchytřejších mikroprocesorech, jenže u některých komponent cena vzrostla až stonásobně, a ještě vám nepotvrdí dodací termín. No a pak začala válka na Ukrajině a několik měsíců byla zcela nedostupná nerez, kterou také hodně používáme,“ vypočítává Vlček.
Kouzlo zní v pojmu re-engineering. Zkrátka nakupují to, co jim trh nabídne, na skladě mají komponenty na dostatečně dlouhou dobu dopředu – a vývojáři Cominfa se vracejí k postupům nedávné minulosti.
„Je to pro nás výzva, ale víme, co dělat. Procházíme stěžejní produkty jeden po druhém a nacházíme řadu možností pro úspory,“ dává jako příklad nákupy dalších a dalších 3D tiskáren: „Některé komponenty, dříve vyráběné z plechu, železa či nerezi, si najednou vytiskneme za mnohem kratší čas a zlomek původní ceny, přitom z hlediska funkčnosti a užitné hodnoty je to totéž.“
Ceny energií by jim měl zase vykompenzovat chystaný solární park, kapacitně navržený tak, aby ve Zlíně pokryl spotřebu firmy téměř kompletně. A kdyby zrovna slunce na chvíli zašlo v Baťově městě, stačí se pro klid podívat na mapu světa. Jelikož prodávají od Ameriky po Nový Zéland, aspoň nad částí jejich obchodní sítě bude svítit vždycky.
