Hovořil o válce ve své zemi, o mrtvých vojácích, o Putinově agresi. Problémem ale je, že tohle všechno Volodymyr Zelenskyj říkal dávno před 24. únorem 2022. Právě to je nejnaléhavější vzkaz knihy nazvané Poselství z Ukrajiny, kterou vydalo Argo.
Ve smršti knižních novinek s jeho portrétem na přebalu je pouze toto dílo oficiálně autorizováno samotným prezidentem Ukrajiny. Útlý počin malého formátu, přesto v mnoha pasážích velmi silný.
Celkem osmnáct projevů Zelenského se vešlo do úzkého časového rozpětí mezi květnem 2019 a říjnem 2022, od jeho inaugurace až do momentu, kdy na Ukrajině zuřila válka. Nejhorší konflikt v Evropě v 21. století, v mnoha ohledech nejstrašlivější i od konce druhé světové války.
„Pokud Vladimir Putin tuto válku vyvolal, Zelenskyj ji vyprávěl,“ dodává autor předmluvy Arkady Ostrovsky, britský spisovatel, novinář a expert uznávaného magazínu The Economist na Rusko a východní Evropu. S trefným postřehem, že mezi slovy „historie“ a „příběh“ není v ukrajinštině ani v ruštině rozdíl.
Právě předmluva patří mezi nejzajímavější části knihy. A to díky Ostrovského analytickým schopnostem i jeho osobní zkušenosti.
Svůj první rozhovor s prezidentem vedl v opulentním kyjevském paláci, kde se čerstvě zvolený Zelenskyj očividně necítil dobře a na Ostrovského nepůsobil dojmem člověka, který by v případné válce mohl ustát tíži úřadu.
Jenže přišla změna. Radikální, totální. V březnu 2022 už Ostrovsky spolu se šéfredaktorkou The Economist mířili do Kyjeva vlakem a za okny se střídaly výjevy jako z filmů o druhé světové válce. Tmavá nádraží s občasným mihotáním tlumených světel, „ženy příliš vyčerpané, aby dokázaly mluvit, děti příliš vyčerpané na to, aby dokázaly plakat“.
Pak potkali Zelenského, jakého zná svět. Lídra. Muže, jenž neopustil svoji vlast napadenou Ruskem, ale slavně Američanům vzkázal, že místo odvozu potřebuje munici. A hlavně – jak Ostrovsky skvěle pointuje – se mezitím stal globálním vypravěčem války.
Projevů Zelenskyj od svého nástupu do funkce pronesl přes tisíc, od začátku invaze promlouvá pravidelně k Ukrajincům a velmi často k mezinárodnímu společenství. Na knize ale překvapí hlavně to, jak zacpané uši (nejen) Západ měl předtím, než válka začala.
Mrazivým je proto inaugurační projev z roku 2019. Zelenskyj kromě humorných pasáží, jež jsou mu vlastní a jimiž dokáže odlehčovat jinak až nesnesitelnou tíhu bytí, už tehdy jasně mluví o obětech na východě Ukrajiny, o uprchlících ze země, o tom, že „každý z nás je prezident a každý z nás zemřel na Donbasu“.
Také zmiňuje evropanství jako stav mysli, jako věc dosažitelnou, o niž bude Ukrajina za každou cenu usilovat – a čemuž Rusko chce za každou cenu zabránit, jak už bohužel chápeme.
Hovoří také o 65 milionech Ukrajinců, tedy včetně diaspory roztroušené po všech kontinentech, a vyzývá je, aby se už nevraceli jen na dovolenou, ale natrvalo, aby pozvedli zemi svými znalostmi a zkušenostmi, aby vlast společně vystavěli znovu.
Podobná představa je v kulisách války, kdy je část Ukrajiny nepředstavitelně zničená a část obsazená Rusy, najednou ohromně vzdálená jeho optimistickému apelu z roku 2019.
Některé pasáže pochopitelně stárnou, jako třeba vzpomínka na islandské fotbalisty, kteří na mistrovství Evropy 2018 nadchli fanoušky svoji soudržností a Zelenskyj je používá za vzor outsiderů, již násobně předčili očekávání – totéž si přeje od Ukrajiny jako takové.
Jiná slova naopak zůstávají zcela platná i ve zcela jiných podmínkách. „Nevzdám se jedině našeho území. My jsme tuto válku nezačali. Ale musíme ji dovést do konce,“ dodává.
V OSN zase dávno před vpádem ruských vojsk připomíná Vasyla Slipaka, sólistu Pařížské národní opery, zabitého na Donbase střelou z ruského kulometu.
„Mělo to být století příležitostí, jenže dnes máte spíš šanci, že vás zabijí, než vyslechnou,“ sarkasticky dodává Zelenskyj, který ještě vystupoval jako „prezident odkudsi z Východu“, nikoli jako jeden z nejznámějších politiků planety.
Válka na Donbase tehdy nebyla globální zprávou číslo jedna.
Zelenskyj tím spíš burcoval, že by řečnické pulty na podobných místech neměly sloužit jen k nakašírovaným projevům, že tohle celé přece není divadelní hra, nýbrž život každého z nás, každého z miliard lidí, kteří by měli zabránit tomu, aby někdo jiný někde jinde přišel o svoji svobodu. Natož dokonce zbytečně zemřel jako Slipak.
Zelenskyj – pochopitelně s pomocí svého týmu – je přesvědčivý vypravěč. V Muzeu holokaustu ve Washingtonu připomíná, že je vnukem jediného ze čtyř bratrů, kteří na Ukrajině unikli nacistickému pogromu, čímž dávno před válkou popírá probleskující ruská obvinění, zhmotněná později v kolektivním bludu pod zkratkou „denacifikace Ukrajiny“.
V posledním z „předválečných“ projevů pak ještě 19. února 2022 kárá svět za to, že jen dokola opakuje své věty z let 2019, 2020 a 2021.
Mluví o tom, že to pořád nebyl Frankfurt, kde zničili letiště, ani Montmartre, kam dopadají bomby, že žádný evropský státník nezná pocit z toho, když hovoří s přeživšími po vojácích. Burcuje, ať se mezinárodní společenství nezabývá počtem Rusů shromážděných na hranici, ale počtem Ukrajinců připravených se bránit. A poskytuje jim podporu.
Pak Rusové hranici překročili. Vpádem okupantů začala nová fronta války – komunikační.
Zelenskyj se drží dvou základních manter: požaduje větší vojenskou pomoc pro Ukrajinu a těžší sankce směrem k Rusku. To nemění, obsah ano, myslí na posluchače. V Londýně proto cituje Churchilla, ve Washingtonu Luthera Kinga a jeho „I Have a Dream“, před Bundestagem vyzývá ke stržení zdi, míněno zdi tyčící se mezi Evropou a Ukrajinou.
A v Knesetu připomíná kyjevskou rodačku a někdejší izraelskou premiérku Goldu Meierovou.
„My hodláme zůstat naživu. Naši sousedé nás chtějí zabít. V téhle věci není moc velký prostor pro kompromis,“ cituje Meiereovou, což je další moment, kdy si při čtení nelze neuvědomit, že mnohými vzývaný kompromis není věcí k diskusi, alespoň ne teď.
Podle autora předmluvy tento Zelenskyj, jehož známe, oproti nastupujícímu prezidentovi zestárl nejméně o deset let. A do role velkého lídra dospěl mimo jiné dvěma způsoby.
Nemotal se do práce povolanějším, tedy na mikroúrovni třeba starostům a už vůbec ne svým generálům. „Každý na Ukrajině dělal to, co umí nejlépe, a Zelenskyj nebyl výjimka: komunikoval s Ukrajinci a lobboval u vlád a podniků za dodávky zbraní,“ píše Ostrovsky.
I v tom využil své minulosti komika a osobnosti televizní zábavy. Především schopností vycítit, co lidé chtějí a potřebují slyšet.
„Věděl, jak se stát odrazem svého publika, a voliči se v jeho podobě poznávali. Na Ukrajince nejen mluvil, on jim přímo odezíral ze rtů a formuloval jejich pocity,“ vzpomíná Ostrovsky na Zelenského kampaně.
Připomíná, že se třeba neúčastnil Majdanu, právě kvůli citu pro své publikum: „To bylo lehce cynické, samostatné, konformní, ale také hluboce ukotvené. Během revoluce zůstala velká část tohoto publika doma a dívala se na Zelenského sitcomy.“
To platilo roku 2014. O pět let později se Zelenskyj stal prezidentem. „Místo dabingu medvídka Paddingtona nyní propůjčil svůj hlas ukrajinskému lidu. Nezrcadlil Ukrajinu jako nějakou romantickou představu, ale jako realitu: někdy nedokonalou a na facku, ale také laskavou a osobitou.“
Po 24. únoru 2022 své schopnosti vygradoval. V roli vypravěče války Zelenskyj interpretuje všem střet s Ruskem jako souboj nejuniverzálnějších hodnot. Jako bitvu empatie a nenávisti, důstojnosti a zotročení – a nakonec života a smrti. Tohle je válka nás všech, opakuje často.
Umí to říkat i velmi současnými slovy, například: „Podpora Ukrajiny není mem, trend ani virální výzva.“
Většinou je ale vzletnější.
„Jsme neporazitelní, protože máme svou důstojnost. Ukrajinci chápou prostou pravdu: že život bez svobody není žádný život. Víme, že ztratit svobodu by znamenalo ztratit čest. Přijít o čest by znamenalo ztratit srdce. Ztratit srdce by znamenalo ztratit duši. A kdybychom přišli o duši, přišli bychom o život,“ zazní například v jednom z nejnaléhavějších projevů knihy.
Ten pronesl v Kyjevě při oslavách Dne důstojnosti a svobody. Ještě v roce 2021.
Právě v tom spočívá největší síla knihy Poselství z Ukrajiny: v poznání, že v podobných případech se vyplatí poslouchat pozorněji, neboť to může pomoci předcházet děsivým následkům.
