Žlutá a modrá samozřejmě nemohou chybět, ale jen v dekoraci. Tou správnou barvou, která vám zůstane v paměti prostřednictvím chuťových buněk, bude spíš sytě červená, sladká i kyselá zároveň. „Vždycky když jsem se vracela na Ukrajinu, tak jsem si v Kyjevě jako první dala varenyky s višněmi,“ říká Anna Temnenko. A toto je její Barva. Nový podnik v pražském Manifestu.

Od začátku ruské agrese patří v Česku k nejzásadnějším otázkám ty následující: jak smysluplně pomáhat a jak integrovat lidi z Ukrajiny? Skýtá to nejednu nástrahu, následující způsob, ale vypadá jako potenciální řešení. „A já jsem za tuhle příležitost moc vděčná,“ vypráví Anna, z níž okolnosti udělaly podnikatelku v oboru, o kterém snila.

Ukrajinská bistra či restaurace se v Česku s vlnou uprchlíků začaly objevovat živelně, v Praze na Andělu ale Barva vznikla naopak, aktivitou shora.

Zakladatel Manifesta Martin Barry se svou pravou rukou v podnikání Hollie Lin a s kolegy přemýšleli, čím mohou přispět. Rozhodli se pro rozšíření repertoáru – tak, aby vybrali toho pokud možno nejlepšího a situaci mu maximálně usnadnili.

K Anně úsměv patří jako slunce k létu, jen tentokrát je trochu plašší, protože má pochválit sama sebe: „Možná je přesvědčil můj drajv, možná můj pozitivní přístup. Pořád jsem psala maily, sestavila jsem základní byznys plán, a i když pak bylo na přípravu a otevření docela málo času, měla jsem obrovskou motivaci.“

Manifestu se přihlásil tucet uchazečů a zvolilo si právě Annu. Rodačku ze Záporožské oblasti, absolventku pražské VŠE, dvacátnici, která nyní v Česku pomáhá s novým životem mamince a šestnáctileté sestře, jež po několika nekonečných týdnech přesvědčila k útěku z válkou poničené země.

Prostřednictvím svojí šance navíc dává práci pěti dalším ukrajinským ženám. A jako by ji k tomu všemu předurčilo dětství.

„Vždycky říkám, že děti se ze školy obvykle vracejí domů, já ale šla do restaurace – taťka a mamka ji na Ukrajině provozovali, trávili jsme tam čas společně s jejich kamarády a jejich dětmi, v podstatě jsem v ní vyrůstala. I tyhle vzpomínky mě popoháněly k tomu, že bych jednou taky nějakou chtěla mít,“ říká plynulou češtinou.

Ještě se hodí se na chvíli vrátit k oné tisíckrát prodiskutované otázce integrace. Barva totiž nemá vyblednout, má se stát trvalým projektem. Anna má šest měsíců zadarmo nájem i vybavení – a k ruce každého, kdo jí může poradit, ať s výběrem menu, s cenotvorbou, s marketingem, ten největší kus pomoci odvedl Vlado Bunyak v dresu Manifesta. To je bonus do začátku, aby byly základy pevné.

„Sama už cítím, že v Česku i v jiných státech jsou lidé z celé situace unavení. Jasně, pomáhá to k tomu, aby se lidi dozvěděli více o naší zemi, ale já nechci otevírat jen kvůli válce. Chci spíš lidi prostřednictvím jídla seznámit s naší kulturou, ukázat jim tuto její část,“ povídá. „Pořád doufám, že válka skončí. Držím si naději, že by se tak mohlo stát třeba už za týden.“

Načež si oba povzdechneme, že by taková verze sice byla krásná, leč její pravděpodobnost je velmi malá. Tak velmi malá, jako že vám nebude chutnat v Barvě.

Menu je krátké a srozumitelné. Kupodivu s jediným pokrmem z masa: borščem z vepřových žeber, jehož síla by vás probrala i po celovíkendovém flámu. „Mám ho moc ráda a vařím boršč na mnoho způsobů. Nový jsem vymyslela pro přítele, který je vegan,“ usměje se zase jednou Anna. K vegetariánské volbě je tu tak i veganská s veganskou zakysanou smetanou.

A dál? Varenyky, plněné buď zelím, směsí brambor a hub, nebo višněmi, Annina milovaná verze. „Vím, že to není jídlo pro každého, ale já je mám tak ráda, že jsem je chtěla rozhodně mít v nabídce. Celkově se snažím jíst celý rok hodně zeleniny, ovoce,“ vysvětluje, jak nabídka koresponduje s její osobností. Sladkou tečkou jsou syrnyky, variace palačinek z tvarohu, a v létě na zchlazení svěkoľnik, studená polévka z červené řepy, okurky a brambor.

„Chtěla jsem menu z nejtradičnějších, nejznámějších jídel. Ale budeme mít jídlo měsíce, kde budeme zkoušet víc masa. Lidé se na něj ptají a chtějí ho jíst,“ uvědomuje si a jakožto podnikatelka hodlá jít poptávce naproti.

Vybírat bude z čeho, ukrajinská kuchyně je pestrá, čímž přecházíme od byznysu ke gastronomii.

„Lidé u nás historicky vařili z potravin, které byly dostupné a rostly přímo u nich doma. Brambory, řepa, mrkev; já mám třeba moc ráda salát vinegred,“ říká Anna o pokrmu právě z červené řepy, hrášku a brambor. „Ale také foršmak,“ zmíní sleďové paté, v jehož názvu nelze přeslechnout jidiš, čímž si zas a znovu uvědomíte, jak velká a rozmanitá Ukrajina je.

Proto ona zmíněná jídla měsíce. „Samotné se mi stává, že na Ukrajině najdu jídlo, které jsem nejenom nikdy nevyzkoušela, ale ani jsem nevěděla, že existuje,“ líčí Anna a seznam pokračuje. Polévka kapustňak z jejího Záporoží, holubce na desítky způsobů, kukuřičná kaše s bryndzou na způsob polenty, rybí polévky a jiné variace na dary vodstev z okolí Oděsy…

O tom všem mluví s očividnou láskou, její motivace ke gastrobyznysu je ostatně ta základní a zásadní zároveň: „Nejvíc se mi líbí, když je tu někdo spokojený a chutná mu. Pak jsem nadšená, opravdu!“

Lásky není nikdy dost, už jen proto, že je opakem nenávisti, která rozpoutává války. Navíc stojí i za celým tímto příběhem – jde o lásku k městu.

„S partou kamarádů jsme byli v Německu a jeli zpátky na Ukrajinu přes Prahu. Byla jsem tu den a prostě jsem se do té Prahy zamilovala,“ popisuje. „Pak jsem měla jasno v tom, že chci jít studovat do Evropy a říkala jsem si, proč nezkusit Prahu, když se mi tak hrozně líbila. Očekávání to splnilo.“

Bydlení na kolejích na Chodově, nový jazyk, studia, po nich práce v agentuře na zaměstnávání cizinců, v HR, v marketingu, pokus o start podnikání s přítelem, nyní Manifesto. Uteklo to rychle. „Všechno děláme společně jako rodina,“ říká o frmolu za svými zády.

Šanci dostala proto, že Česko pomáhá. I když to má mnohem víc barev než jen černou a bílou, což si sama šéfka Barvy dobře uvědomuje.

„Vlnou pomoci jsem byla od začátku války hrozně překvapená,“ oceňuje Anna. „Vím, že i Ukrajinci jsou občas docela složití lidi. Chápu, že je to z obou stran náročný proces, který se stále vylaďuje, ale je vidět, že lidé tady chtějí pomáhat těm, kteří se chovají dobře.“

Ať už válka skončí dříve, či později, statisíce jejích krajanů výhledově čeká dilema, zda odjet zpátky domů, nebo si zvolit nový domov. Ona už má jasno.

„Už nepřemýšlím o tom, že bych se vrátila. Mám život tady moc ráda, přijde mi, že Evropa a Evropská unie jsou pro lidi super,“ říká. „Pro mě je nejdůležitější svoboda. My jsme měli politicky na Ukrajině vždycky nějaké problémy – jasně, tady jsou taky, všude nějaké problémy jsou, ale… Prostě cítím tady větší svobodu. Můžu se sama rozhodovat a sama něco zkoušet.“

Třeba přesvědčit kolemjdoucí, že varenyky s višněmi jsou dobrá volba nejen v Kyjevě, ale i na Smíchově.