Je jedinou ženou v představenstvu ČSOB. Má tu na starosti technologie, inovace, AI a digitalizaci. Michaela Bauer o tom, proč ji práce v bance i po dvaceti letech tak baví, i když je to pořád trochu mužský svět. O českých startupech, spolupráci s nimi i o globálním úspěchu. A taky o tom, proč je pro spoustu žen problém jejich sebevědomí a co učí svou dceru.
Její prací je, jak říká, „připravit banku na budoucnost“. Prosazuje invenci, nové technologie a inovace v prostředí, které historicky uvažuje velmi konzervativně a kde je snaha prosadit cokoli nového vždycky během na dlouhou trať.
„Bankovnictví je z principu vůči čemukoli novému a revolučnímu vždycky velmi opatrné,“ říká Michaela Bauer ve své prostorné kanceláři v moderní budově centrály ČSOB v pražských Radlicích. „Jenže technologií a inovací není důvod se bát. A je nesmysl na ně hledět s podezřením. Banka je dnes už technologická firma.“
„Technologie jsou i tady naším denním chlebem. Musí být. Musíme do budoucnosti hledět s optimismem, ne s obavami. Tech je přece zábava, a může být i v bance, i když je to pro mnohé dodnes protimluv,“ směje se vysoká blondýna, která se sama považuje za „velkého apkaře“.
„Online prostředí všechno ohromně zjednodušuje. Od nakupování šatů a potravin až po bankovnictví. Od některých e-shopů a e-služeb se jako banka můžeme hodně učit.“ Tahle charismatická máma jedenáctileté dcery je jednou z nejvýše postavených bankéřek v České republice.
Jediná žena v představenstvu ČSOB, která v Česku zaměstnává devět tisíc lidí. Zároveň je ve svých čtyřiačtyřiceti taky nejmladší z pěti nejvýše postavených žen v celé mateřské nadnárodní skupině KBC, která dnes zaměstnává 42 tisíc lidí. „V bankovnictví je mladý věk i padesátka. Pohled mladších lidí je přitom potřeba.
Diverzita je důležitá, genderová, kulturní, ale i věková. Já prosazuju mladé talenty. Jsem přesvědčená, že je potřeba je podporovat. I na nejvyšší úrovni,“ říká žena, která si sama musela projít dlouhou a klikatou cestu, než vystoupala na svou současnou pozici v prostředí, kde tradičně dominují hlavně starší muži.
„Dnes bych některé věci dělala jinak. O mnoho věcí bych si možná řekla dřív. A taky bych si víc věřila.“
Hned v úvodu našeho setkání jste mi řekla, že klasická banka vlastně už neexistuje, jsou to dnes již technologické firmy. Kde se tedy dneska bankovnictví nachází?
Není to jen otázka bankovnictví. I v řadě dalších sektorů technologie začíná dominovat. I když dál spoléháme na lidi, v současné době jsme už zkrátka technologickou firmou. Nevyjádřím to procenty, pořád samozřejmě zůstává hodně skutečných, reálných živých bankéřů.
Ale je pravda, že poměr lidí, kteří pracují na pobočkách, versus poměr lidí, kteří jsou méně viditelní pro klienty, protože jsou za těmi technologiemi někde na pozadí, se opravdu mění. Zvyšuje se ve prospěch lidí, které klienti nevidí.
Co to pro váš obor znamená?
Když se na to dívám interně, znamená to hodně práce s lidmi. Zrychlující se doba a nástup nových technologií, které se dostávají do bankovnictví, znamenají, že jednak hledáme úplně nové profily lidí, kolegů a kolegyň z nových oborů a jednak naši kolegové, kteří mluví s klienty, se musí neustále vzdělávat.
Produktů je čím dál víc, komplexita stále roste a to na lidi zvyšuje nároky i oproti dřívějšku. A taky potřebujeme některé úplně nové profese.
Jako například?
Nikdy mě nenapadlo, že v bance budeme zaměstnávat třeba lingvisty.
Foto Anna Kovačič
Na co banka potřebuje lingvisty?
Máme různé chatboty, ale i virtuální asistentku, naši Kate, a aby i ten chatbot opravdu s klientem komunikoval lidskou řečí a plynule, nepotřebujete jen ajťáky, kteří to na pozadí naprogramují, ale potřebujete i experty na jazyk, na češtinu.
V samotném týmu, kde virtuální asistentka vznikala, se opravdu sešlo velké množství profesí. V bance tedy zaměstnáváme různé lidi s různými znalostmi! Vždyť technologií neustále přibývá.
Vypadala nějaké technologická inovace jako klíčová, ale pak to bylo slepé rameno?
Inovací, které později překonalo něco lepšího, byla samozřejmě spousta. Co si lidé možná ještě pamatují z jednoduché praxe – třeba platební nálepky, kterými se bezkontaktně platilo. Malá kartička, kterou jste si nalepili na mobil.
Byla to cesta správným směrem, každý věděl, že telefon je po ruce a že je chytré ho spojit i s procesem placení. Ale pak se ukázalo, že nepotřebujete kartičku lepit na mobil, když ji ztokenizujete přímo do mobilu.
Je práce, kterou děláte, tou, co jste chtěla vždy dělat?
Neznám snad jediného člověka, který odjakživa chtěl pracovat v bance.
Ale přesto v ní pracujete. Už dvacet let, pokud vím.
I já jsem se k práci v bance dostala vlastně náhodou. Měla jsem vizi, že budu dělat práci, která bude samozřejmě zachraňovat svět. Studovala jsem mezinárodní vztahy a diplomacii, a to byl důvod, proč jsem přijala práci, respektive stáž u KBC, která sídlila v Bruselu. A já jsem se do Bruselu chtěla pracovně podívat.
A v KBC jste na banku změnila názor?
Tam jsem hlavně došla k tomu, že práce v bance není to, co bych si jako laik představovala, že to vůbec není taková nuda a úředničina, ale že je to různorodá, zajímavá, naplňující profese. Už před těmi dvaceti lety tu pracovalo tolik zajímavých lidí, kteří vůbec nenaplňovali tu laickou představu typických bankéřů, že mě to prostě nadchlo.
Jak se absolventka diplomacie stane bankéřkou?
