Právník, investiční bankéř, několik novinářů. Jen část povolání lidí, které ke společnému byznysu za nižší stovky milionů korun svedlo – pivo.
Většinou to byli kamarádi, kteří se znali z gymnaziálních let. Někdo dělal novináře pro Reuters, jiný učil rusistiku… Zásadní ale je, že spolu chodili po hospodách a roky se bavili o tom, že by chtěli vařit vlastní pivo. Na rozdíl od většiny jiných ale povídáním neskončili a pustili se do akce.
Letos tak uběhlo devět let, kdy v obnoveném Vinohradském pivovaru uvařili první hektolitry piva. Teď se jich na stejném místě za rok uvaří osm tisíc, ale zájem o pivo z oblíbeného minipivovaru je mnohem větší. Vinohradský pivovar tak expanduje pětadvacet kilometrů za Prahu.
Káraný je opak živých Vinohrad. V borovém lese rozeseté vily, necelých 800 obyvatel a hlavní dominanta v podobě vodárny ze začátku minulého století, která podzemní vodou Prahu zásobuje doteď – mimo jiné i Vinohrady včetně pivovaru.
Neznalé cyklisty projíždějící po frekventované cyklostezce přesto v Káraném poněkud zmate nepřehlédnutelný nápis na bílé industriální stavbě: Vinohradský pivovar.
Foto Karolína Malá
Jeho cesta sem byla komplikovaná, ale vzhledem k okolnostem dává smysl. Ve chvíli, kdy se výstav v širším centru Prahy dostal na hranu kapacity, bylo potřeba řešit, jak dál. „Museli jsme si vybrat, jestli budeme stagnovat, nebo najdeme další prostor,“ říká Václav Hrabák, jednatel pivovaru a vlastník největšího, více než pětinového podílu.
Společně s dalšími kolegy tak začal pátrat po nových prostorách, kde jinde by se vinohradské pivo dalo vařit. Hledali přímo v Praze, ale vyjížděli i za její hranice. „Až jsme objevili Káraný,“ vzpomíná.
A bylo prakticky rozhodnuto. Do oka jim padl areál, kde od šedesátých let fungovala sodovkárna Káranka potrubím přímo propojená s impozantní vodárnou z počátku minulého století. Ze stejné vody se tak „vinohradské“ pivo bude vařit jak v Praze, tak i v Káraném. Pro sládka i zákazníky velký bonus.
Foto Karolína Malá
Otázka přísunu vody, které je michodem potřeba tři litry k tomu, aby vznikl litr piva, tedy byla vyřešena. Aby se v Káraném mohlo pivo začít vařit, byla nutná totální rekonstrukce rozpadajícího se areálu, který chátral od roku 2008. V čase se bavíme o dvou letech práce, v penězích zhruba sto milionech korun.
Část financí dali podílníci dohromady mezi sebou, ale víc než dvě třetiny zajistil úvěr od České spořitelny. „Je to hodně peněz, ale máme areál, kde ještě můžeme dál růst, a který je z pohledu technologií vybavený tím nejlepším, co se dá v Evropě pořídit,“ odkazuje Hrabák na zařízení, nakoupené od rodinné německé firmy Kaspar Schulz s historií sahající do roku 1677.
„Je to něco jako mercedes mezi pivovarskou technologií,“ tvrdí.
Vyjednávání o úvěru nebylo snadné, ale úspěchu podle Hrabáka pomohlo, že se pivovarníci s oslovováním bank trefili mezi dvě covidové vlny, kdy panoval jistý optimismus. Energetická krize i válka na Ukrajině byly ještě v nedohlednu.
„Dnes už bychom to asi měli složitější,“ připouští jednatel pivovaru, který loňský rok skončil s obratem zhruba šedesát milionů korun bez daně. Samotný pivovar se postaral přibližně o polovinu, druhou část generuje restaurace a klub Vinohradského pivovaru.
Nový pivovar má v Káraném kapacitu patnáct tisíc hektolitrů piva ročně, tedy zhruba dvojnásobek oproti Praze. Dan Hojdar, výrobní ředitel, jeden z podílníků a někdejší finančník, který několik let strávil v Londýně, odhaduje letošní výstav v Káraném na 9500 hektolitrů piva.
Kapacita se bude zvyšovat postupně s tím, jak se obchodním zástupcům bude dařit zvyšovat prodeje. „Poptávka po dobrém ležáku v Česku pořád je a hospody se od sebe potřebují nějak odlišovat. A to jde nejsnáz pivem,“ říká Václav Hrabák. I proto se bude v novém pivovaru vařit hlavně jedenáctka ležák, o kterou je ze sortimentu Vinohradského pivovaru dlouhodobě největší zájem.
Kromě českých hospod chtějí pivovarníci ještě víc bodovat v zahraničí, kam vyvážejí už nyní. Hlavními trhy jsou hospody a pivní obchody v Anglii, Dánsku nebo Švédsku. Navýšení kapacity má pomoci se silnější expanzí například na Slovensko, do Polska nebo do Itálie.
Z nápadu, který se kdysi zrodil nad pivem, je teď mnohamilionový byznys, dávající stálou práci víc než čtyřem desítkám lidí. Je to něco, co si podílníci před deseti lety plánovali? Podle Václava Hrabáka současný stav nikoho z nich nestresuje.
„Nás to pořád baví. Sedět pořád v kanceláři a psát dokola smlouvy? Nebo být v investiční bance a koukat do excelových tabulek? Dali jsme přednost pivovaru. Tady je to mnohem rozmanitější,“ připouští Hrabák.
