V akční kinematografii posledních let je na zřejmém vzestupu subžánr, který by se dal označit za moderní kovbojky o vyhořelých kovbojích.
Jeho hrdiny jsou vesměs bývalí specialisté na vražedné práce všeho druhu, kteří pověsili krvavou kariéru na hřebík a užívají si posttraumatického důchodu. Jenže jak už to s důchodem bývá, nakonec jim nezbude, než se z něj vrátit na jednu poslední fušku.
Jistě, návraty k vražedné profesi nejsou nic nového pod sluncem. V roce 1969 se na jeden poslední lup vrátila do sedel koní Divoká banda Sama Peckinpaha, o dvacet let později Al Pacino pronesl v třetím Kmotrovi památná slova „Myslel jsem, že jsem z toho venku, ale oni mě do toho zase vtáhli!“, a poslední bankovní leč si neodpustil ani Robert De Niro v Nelítostném souboji z pětadevadesátého.
Vyhořelí kovbojové, dominující akčnímu žánru dnes, se nicméně od zmíněných legend přece jen liší. Liam Neeson musel v 96 hodinách znovu uvést do praxe svůj „soubor velmi specifických dovedností“, Viggo Mortensen podobně resuscitoval své umění zabíjet v Dějinách násilí (dlužno podotknout, že správný překlad Cronenbergova filmu zní Násilná minulost).
A když se vrátil za zapomění Keanu Reeves jako chodící jatka jménem John Wick, stvořil nejzářivější ikonu celého podžánru.
Vesměs se přitom jedná o chlapíky, kteří se na svou „násilnou minulost“ snažili stůj co stůj zapomenout a dělají všechno proto, aby se k ní už nikdy nemuseli vracet. Syndrom vyhoření jako vyšitý. Jenže osud je nemilosrdný a okolnosti jim znovu vkládají do rukou jejich staré bouchačky.
Produkční a distribuční společnost Lionsgate Films, která má pod palcem Wickovu ságu, nyní chtě nechtě vytváří celý nový svět, v němž figurují právě tito vyhořelí navrátilci. Po protagonistovi okouzlujícího akčňáku Nikdo, o němž se mluvilo jako o strýčkovi Johna Wicka (a zmiňoval se i jejich možný crossover), nyní Lionsgate představuje světu finský snímek Sisu, který jako by vyprávěl o nějakém Wickově dědečkovi.
Celá ta legrace se odehrává v roce 1944, kdy se nacistické jednotky stahují přes Laponsko zpátky k Říši a nechávají za sebou zpustošenou zem. Ke své smůle tady narazí na chlapíka, který zrovna našel pořádnou hromadu zlata.
Na rozdíl od Zaca Efrona, který v loňském filmu Zlato u nalezené zlaté žíly jen pomalu chřadnul, se hrdina filmu Sisu rozhodne zlato zpeněžit v bance. Problém je v tom, že od nejbližšího města jej dělí pět set šesedát mil… A také banda nácků, pro které zlatý poklad představuje zajímavější vyhlídku, než návrat v roli vojáků poražené mocnosti.
Jako se americkým rozkazům vzpříčili v sedmdesátých letech Kellyho hrdinové a vyrazili ve svém tanku za zlatem Němců, tak se Němci v Sisu vzpříčí svému vedení a vydají se na lov zlatokopa. Samosebou netuší, že zlatokop je zástupcem zmíněných vyhořelých kovbojů od hlavy k patě a disponuje všemi jejich vlastnostmi: má „násilnou minulost“ i „soubor velmi specifických dovedností“ a nic z toho neváhá použít.
A to je vlastně všechno. Dramatický oblouk snímku finského režiséra Jalmariho Helandera sleduje klasickou stopu ze stavu „jdou po mně náckové“ do stavu „jdu zabít všechny nácky“ a nenabízí o nic víc, ale o nic méně. Mlácení nacistů skutečně nebylo takhle zábavné od třetího Indiany Jonese a finský herec Jorma Tommila je v ústřední roli skutečný magnet plný nadlidského odhodlání a nelidského hněvu.
Jeho krumpáč se od prvních minut filmu stává stejnou ikonou, jakou je pro Indianu Jonese bič a pro Ashe ze Smrtelného zla motorová pila. V roli antagonisty Tommilovi zdatně sekunduje norský herec Aksel Hennie, který svou zdatnost v brutálních scénách předvedl už ve skvostné Cestě za smířením svého krvežíznivého krajana Tommyho Wirkoly.
Zatímco Johnovi Wickovi říkali ruští mafiáni „Baba Jaga“, protagonistu krváku Sisu překřtili ruští vojáci na „Kostěje Nesmrtelného“. Pokud se studio Lionsgate Films rozhodne pokračovat cestou širšího světa Johna Wicka (čemuž napovídá jeho chystaný spin-off Ballerina s Anou de Armas) a zahrne do něj i borce ze Sisu a Nikoho, mohlo by nám tu vzniknout nejzajímavější filmové univerzum od toho marvelovského v Avengers.
A vůbec by nevadilo, že jeho hrdinové začínají ve stavu vyhoření. Koneckonců, aspoň se mají odkud vrátit.
