„Ať nebrečí, to je život. Všude hledají svářeče, obsluhu strojů, instalatéry, elektrikáře, konstruktéry, automechaniky… Někdy děti házejí přes palubu ambice jejich rodičů,“ napsal mi jeden komentující na Twitteru, kde jsem se nedávno pozastavovala nad katastrofální situací s nedostatkem míst na středních školách v Praze i v několika dalších krajích.
Záměrně píšu „na středních školách“, protože zdaleka nejde jen o gymnázia, a jak diskutující píší „ne každý může být na gymplu, není to vaše právo, ty vole, omg“.
Jsem zaskočená tím, kolik se mezi lidmi teď objevilo samozvaných expertů na školství a kolik z nich umí dětem z gauče poradit o jejich budoucnosti. A také mě překvapil cynismus a absence empatie mnohých. Vypovídá to o prioritách v naší společnosti, mezi které vzdělání evidentně stále nepatří.
Jsou to komentáře, které mi vadí i proto, že se mě osobně dotýkají. Bavíme se totiž dětech a jejich budoucnosti, o generaci lidí, která tady dorůstá a která nám jednou bude vydělávat na naše důchody. Pokud tedy neuteče do zahraničí, což bych se nedivila.
A jde i o mé dítě. Můj syn spadá právě do kategorie silných ročníků, narodil se v Praze v roce 2009.
Tehdy nebyla místa v porodnicích, nebyly žádné jesle ani místa ve školkách. Zápis syna do mateřinky si pamatuji jako dnes. Ve školce na Praze 4 nám tehdy paní ředitelka vysvětlila, že místo pro naše tříleté dítě není „ani náhodou“.
„Víte co, tohle je silný ročník, pak už bude porodnost menší a ten problém zmizí. A vy si to holt budete muset nějak vyřešit,“ vysvětlila nám doslova s manželem, zatímco jsme nasávali pach dezinfekce smíchané s typickou vůní sladkého školkového čaje. Tříletý syn si zatím hrál s bagrem ve školce, kam nikdy nenastoupil.
Tak jsme se „holt zařídili“. Vyřešila to na čas drahá soukromá školka, na kterou padla skoro celá má výplata, a poté nás osud zavál do Německa. A právě až v Berlíně syn nastoupil do veřejné školky, kde předškolní docházku dokončil. S jeho umístěním tam žádný problém nebyl. A když mi zmíněná česká ředitelka volala do Berlína v synových pěti letech, že „teď by teda už místo bylo“, s díky jsem odmítla.
Věřila jsem, že tím je martyrium u konce, že někdo v Praze, kam jsme se vrátili se synovým nástupem na základní školu, domyslí, že tahle generace dětí nikam nezmizí, ale doroste. A jednou se bude hlásit na střední školy.
Nestalo se tak. A zažíváme to, co dnes vidím v okolí – stovky frustrovaných rodičů a vyčerpaných dětí a boj o školy alespoň s maturitou. A do toho všudypřítomní internetoví znalci školství, kteří rádi od klávesnice poradí, ať děti a rodiče nefňukají.
Ale zpět k našemu příběhu. Mám totiž zajímavé srovnání obou školských systémů v Česku a v Německu a obou systémů přijímaček.
Syn sice odchodil část základní školy v České republice, ale od jeho páté třídy jsme se opět přesunuli kvůli práci na čas do Berlína, kde vychodil dvě třídy základní školy a poté se hlásil na střední. V Berlíně je trochu jiný systém a na střední školu chodí všechny děti už od sedmé třídy.
V Německu se však děti testují ze všeobecných předpokladů ke studiu a získají takzvanou „studijní prognózu“. Na základě několika proměnných jim odborníci sestaví výslednou známku, která neprověřuje to, jak se umí biflovat, ale jejich obecné předpoklady ke studiu. A není tohle náhodou to nejdůležitější v tomto věku?
V Německu je systém, který neměří to, jak se umíme našprtat, ani nediskriminuje děti, které třeba nemají němčinu jako mateřský jazyk. Takže například náš syn, s němčinou, kterou se rodilým mluvčím logicky nemohl stále rovnat, dostal prognózu 1,3 – jednu z nejlepších v jeho berlínské třídě (s tím, že 1 je nejlepší známka).
Mohl si tak vybrat z těch nejlepších škol a bez problému se dostal na kvalitní státní všeobecné gymnázium v centru Berlína. Tam odchodil pololetí, než jsme se vrátili zpět do Prahy na jeho základní školu. A čeká nás přijímací české martyrium přesně za rok.
Problém vidím kromě nedostatku míst i v tom, že český systém testů Cermat sleduje především to, jak se děti naučí vyplňovat testy a jak se umí nabiflovat. Nezkouší je dokonce obecně ani ze znalostí, které se vyučují ve škole. Z okolí vím, že děti, které si zaplatí přípravné kurzy, mají šance, zato bez nich je to v podstatě předem prohraný boj. Je tohle správné?
V testech jsou otázky například na to, co je to „zeugma ve větě“, neboli zanedbání dvojí vazby. Schválně, kolik z vás čtenářů tohle zná, když to chceme po dětech? Nehledě na to, že ředitel Cermatu veřejně přiznal v rozhovoru pro DVTV, že sám neví, co je přechodník (další otázka v testech).
Mimochodem předplatné na přípravné kurzy se prodává na příští rok už letos. Rodiče letošních osmáků se mohou přihlásit už teď a zapsat se na čekací listinu, v srpnu se spustí prodej. Celková komplexní příprava, kdy děti na kurzech tráví víkendy, stojí v předprodeji pěkných 13 440 korun. Věřím, že je to skvělý byznys, o tom není pochyb.
Samozřejmě se tímhle zvyšují sociální nerovnosti. Samoživitelky a lidé, kteří počítají v dnešní krizi každou korunu, si těžko zaplatí drahé přípravné kurzy. A už vůbec nebudou mít peníze na to dát děti případně na soukromé střední školy. Tyhle děti to odnesou nejvíc.
Odepisujeme tak částečně celou generaci dětí, navíc stejných dětí, které jsme mimochodem za koronavirové pandemie zavřeli doma na nejdelší dobu v celé Evropské unii.
Ovšem to není nic, s čím by neporadili internetoví diskutéři, dejme jim slovo: „Zkusme se na to podívat pozitivně. Řemeslníci jsou potřeba, je jich málo. Když na učňácích budou děti, které by se jinak dostaly v pohodě na gympl, třeba se pozvedne kultura učilišť,“ radí jeden z chytrolínů na Twitteru.
Někteří argumentují tím, že se prostě dostanou jen ti nejlepší z nejlepších a tak to má být. Ale jak píše třeba majitel soukromé sítě škol Ondřej Kania: „Problém je v tom, že ten, který by se v posledních deseti letech v pohodě dostal na dobrou školu, se letos dostane přinejlepším na učiliště s maturitou.“
Pražští politici jsou však v klidu, chybu si nepřipouštějí. Míst na pražských středních školách je podle pražského radního Antonína Klecandy (STAN) dostatek, jak uvedl na tiskové konferenci.
Zajímalo by mě, zda by si dokázal stoupnout do front mezi děti a říct jim to do obličeje nebo zda by to dokázal sdělit z očí do očí zoufalým rodičům. Mimochodem podle aktuálního seznamu v Praze jsou volná místa v oborech strojírenství, technologie zpracování potravin, vlasová kosmetika či provoz společného stravování. Nic proti tomu, ale jde o úzce specializovaná zaměření.
Takže děti prostě nastrkáme proti jejich vůli tam, kam nechtějí, aby se vše vyplnilo.
Jenže s dětmi se nemá hrát tetris.
A tahle hra se nám v budoucnu vymstí v podobě mrhání potenciálem u generace dětí, které budou frustrované, protože je rveme do škol, kam nechtějí, ale kde prostě vyzbylo místo…
