Skromná hvězda se smutným úsměvěm. Tak by se dala stručně popsat cover star aktuálního vydání časopisu Forbes Pavlína Němcová a jedna z nejúspěšnějších českých topomodelek zlaté éry modelingu v devadesátých letech.
Prosadila se v mekce modelingu v Paříži, kde prožila třicet let a francouzsky mluví stejně dobře jako česky. Má za sebou úspěšnou kariéru. Výčet luxusních značek, se kterými spolupracovala, by byl velmi dlouhý.
Paradoxně však modelkou nikdy být nechtěla. Sama o sobě tvrdí, že je stydlivá a uzavřená. Modeling se pro ni prý stal nutností v době, kdy se soudila o syna s exmanželem. Nikdy se znovu nevdala a neměla další deti. Svůj boj podrobně popisuje v otevřeném rozhovoru pro Forbes.
Foto Anna Mrázek Kovačič
Foto Anna Mrázek Kovačič
Pavlína Němcová je však mnohem víc než „jen“ bývalá topmodelka. Kromě toho, že vystudovala práva, absolvovala i hereckou školu. A má za sebou mimo jiné i pestrou filmovou dráhu. Prosadila se díky roli novinářky ve slavném filmu o Edith Piaf z roku 2007, kde si zahrála po boku Marion Cotillard.
Před pár lety Němcová definitivně opustila Paříž a natrvalo se vrátila do České republiky, kde začala podnikat. Založila si svou vlastní značku šperků Gioia a k tomu provozuje v centru Prahy přímo v Pařížské ulici luxusní kosmetický salon. Nechce zveřejňovat výsledky svého byzynsu, ale daří se jí prý dobře a chystá brzy otevřít další pobočku.
K těmto aktivitám se navíc vrhla okolo padesátky znovu i do modelingu, kde se jí opět daří.
Foto Anna Mrázek Kovačič
Foto Anna Mrázek Kovačič
Je to i díky tomu, že se podle ní svět modleing zásadně proměnil a šanci mají i ženy staršího věku a mimo jiné také lidi, kteří nesplňují přísná modelingová kritéria, která sama pamatuje z devadesátých let.
Tehdy se však také v tomhle světe točily mnohem větší peníze. „Dnes se tenhle ohromný budget rozmělňuje mezi influencery, kteří proměnili svět modelingu,“ říká Němcová, která by prý nikdy nevěřila, že svou kariéru modelky okolo padesátky znovu rozjede.
Se svým věkem je prý spokojená a podle svých slov proti stárnutí nijak nebojuje.
„Samozřejmě se snažím vypadat co nejlépe na svůj věk, ano to chci. A starám se o sebe. Cvičím, jím zdravě a udržuji se v kondici. Ale nebojuji s věkem. Kdo s tím bojuje, tak si zbytečně vytváří vlastní psychické problémy. Proboha, vždyť stárnutí je přirozená věc života! A naopak si člověk v každém věku musí najít to hezké. Já si svůj věk užívám a mám ráda věci, které jsou s ním spojené,“ tvrdí Němcová
Navíc se jí teď splnil další velký sen – její milovaný a jediný syn Alain se v dospělosti rozhodl sám od sebe přestěhovat do Prahy, takže tu teď žijí spolu pohromadě.
Právě táhlý boj o dítě a nešťastné manželství její život poznamenalo a definovalo víc, než cokoli jiného. Boji o syna podřídila celý život a zůstala v Paříži a u modelingu. Přečtěte si úryvek z otevřeného rozhovoru, kde popisuje, jak ke všemu došlo. Celý rozhovor pak najdete v časopisu, který bude na stáncích ve čtvrtek.
Připomeňte, jak se to stalo, že jste o syna přišla?
V sedmnácti jsem se zamilovala do Francouze a krátce poté jsem se vdávala, záhy se nám narodil syn. Ale naše manželství pak začalo drhnout. Manžel se proměnil, začal na mě extrémně žárlit a byl agresivní. Nepouštěl za mnou rodiče z Prahy, ocitla jsem se náhle v Paříži v úplné izolaci.
Tehdy nebylo tak jednoduché cestovat jako dnes, navíc jsem pocházela z nemajetné rodiny. Ani telefonovat s rodiči jsem si moc nemohla. Mobily nebyly, telefonáty byly strašně drahé. Byla jsem izolovaná, sama s dítětem a se stále víc agresivním manželem.
O rozvod jste požádala vy?
On požádal o rozvod. Bylo to po jedné situaci, kdy se vše vyhrotilo. Tehdy jsem využila toho, že je mimo Paříž, vzala jsem syna a odjela s ním na návštěvu do Prahy za rodiči. Když to zkrátím, tohle byl zlom. Manžel mě obvinil z únosu, syna si z Prahy odvezl, vzal si ho tehdy od mých rodičů na procházku a odjel s ním do Francie.
Nikomu nic neřekl. Doma vyměnil zámky u našeho pařížského bytu a informoval mě, že zažádal o rozvod. K synovi mě nepustil a začali jsme se o něj soudit. Francouzské soudy pak svěřily syna do výhradní péče otci.
S jakým odůvodněním?
Velice mladý věk matky a česká národnost.
Česká národnost? Pohlíželo se na vás tehdy ve Francii kvůli české národnosti skrz prsty?
Byla to tehdy ranná devadesátá léta a všude na západě na nás dost koukali skrz prsty. Byli jsme pro Francouze podřadní. Prostě lidé, kteří přišli zpoza železné opony, byli tehdy něco neobvyklého. V tomhle byla devadesátá léta těžká a krutá. Narážela jsem na to pořád.
Můžete uvést ještě nějaký příklad?
U soudu při jednom odvolacím stání ohledně péče o syna, jsme přišli před starší soudkyni: takovou velice elegantní dámu oblečenou v kostýmku od Chanelu. Ta se na mě podívala a říkala mi: „Co vlastně synovi chybí? Takto nastavená péče funguje. Kde byste s ním chtěla žít? To byste ho chtěla vzít snad do Prahy?“
Doteď si pamatuji, jakým tónem to řekla. Znělo to jako bychom se v Praze houpali na stromech. Uvědomila jsem si, že na nás prostě Francouzi tehdy pohlíželi spatra.
Jak jste to celé nesla a co vás drželo nad vodou?
Byla to krutá doba. Ten moment, kdy mi manžel syna vzal, se mi zhroutil celý svět. Jediná životní motivace pro mě byla ta, že ho jednoho dne dostanu zpátky. A doufala jsem samozřejmě, že to bude mnohem dřív. Nechtěla jsem boj o něj vzdát. Chtěla jsem ho mít normálně v péči. Takhle jsem ho směla vídat jen každý druhý víkend a prázdniny.
Tehdy jsem si právě uvědomila, že k tomu, abych se mohla soudit a stát na vlastních nohou, tak jsem coby cizinka v čerstvých devadesátých letech neměla moc možností, jak si ve Francii vydělávat peníze. I proto jsem musela vplout do modelingu a dělat to profesionálně. Tak jsem si řekla, že to budu dělat pro peníze a budu takový ten Kačer Donald se znaky dolarů v očích.
