Mohla to být groteskní karikatura, přeplácaný kýč nebo limonádová romance, velmi snadno i nepovedená parodie. Ve skutečnosti je Barbie jedním z největších překvapení sezony.
Nový film nabízí skvělou, zábavnou a chytrou podívanou – a zároveň pozoruhodnou sondu do světa, v němž žije každý z nás. Nebo spíše každá z nás, i když nezačínáme rána jízdou na růžové třpytivé skluzavce a v Chanelu nám nevyrábějí kabelky na míru.
Snímek režisérky Grety Gerwig, jedné z nejtalentovanějších filmových umělkyň mladé generace, nominované za své filmy Lady Bird a Malé ženy na Oscara, si zakládá na klamání tělem. Ostatně jako sama Gerwig, která dlouhodobě ukazuje, že není nic chytřejšího než vzít kritikům feministického manifestu všechny karty z rukou dokonalým vystihnutím podstaty problému.
A schopností shodit přitom sebe sama.
Talentovaná, chytrá, schopná a vtipná pracující matka dvou malých dětí, jedna ze stovky nejvlivnějších lidí světa podle časopisu Time, a také žena, která se v mládí věnovala sportovnímu šermu a na premiéry své novinky ostentativně nosí tu nejrůžovější růžovou, je ambasadorkou moderního feminismu par excellence.
A její Barbie je přesně taková. Co vidíte v traileru a četných upoutávkách na blockbuster letošního léta, je jenom vnější fazóna, křiklavý a trochu přetažený Barbie stereotyp. Stejná je ostatně i hrdinka ve skvostném podání Margot Robbie.
Na domovské krabici, „opravdové, od Mattela“, má výmluvné tovární označení: stereotypní Barbie. Je to zkrátka „barbína, jakou si představíte, když se řekne barbína“, jak sama sebe s povzdechem označí v jedné z replik.
Vysoká, krásná, zářivě blonďatá, s dokonalou alabastrovou pletí, perfektním make-upem a manikúrou, přepečlivě nazdobená a samozřejmě ve zcela nerealistických mírách topmodelky.
Ve skutečnosti je ale film jen zdánlivou impozantní reklamou na růžový popcorn v bezedném kbelíku. Místo nafouknutého přeslazeného nic totiž uvnitř najdete prvoligovou lahůdku, která vám ještě nadlouho utkví v hlavě.
Nápaditý a komplexní film má totiž hluboký přesah do reálného světa. Do něj ale nebohá Barbie nevyráží, protože její „Barbie nožka“ – chodidlo stále na špičce, vždy připravené na nejvražednější střevíčky na podpatku – náhle zmizela a naše krasavice se proti své vůli octne nohama na zemi, ve všech významech toho slova.
Do skutečného světa se hrdinka z Barbielandu pouští proto, aby zjistila, že holčičkám od dětství lhali. Ve výsledku se chce ženám u filmu občas trochu brečet (a jsou to překvapivě slzy úlevy, že v tom pocitu nejste sama), zatímco pánové se samozřejmě geniálně baví.
Greta Gerwig natočila chytrý film o mužích a ženách a jejich reálném postavení v životě i kariéře. Takový, který skvěle baví i ve chvíli, kdy se v něm řeší problematika genderové nerovnosti, příležitostí nebo třeba pay gapu – a především propastný rozdíl mezi tím, co ženy mohou doopravdy, a co jenom na papíře.
Co Barbie holčičkám umožnila snít (že mohou být podle jednoho ze sloganů Mattelu, čím chtějí), jim v praxi naopak dost zkomplikovala. Třeba v prostém uvědomění si, že jak vypadají a kdo jsou, bohužel dodnes zásadně určuje, jestli uspějí.
Takových pohledů nabízí film celou řadu. Barbie neodchází do reálného světa proto, že jí najednou ze sprchy teče studená voda. Do našeho světa jde proto, aby zjistila, že se v něm pořád nic nezměnilo.
Že ženská prezidentka je sice úspěšná, ale taky k smrti unavená a totálně vysílená. Že žena v představenstvu firmy je pořád bílá vrána, že žena, která má rodinu i kariéru, denně řeší, jak všechno zvládnout, nezešílet a nevyskočit z okna. A malé holky si s Barbie už stejně nehrají, protože jim způsobuje komplexy a cítí, že je absolutně nerealistická.
Pro Barbie je to dost šokující poznání. Ovšem Ken je z reálného světa nadšen: najednou není jen přívažek pro Barbie, ale vládce všehomíra. Ani v představenstvu Mattelu (z něhož si film, na němž se firma výrobně podílela, naprosto nelítostně střílí) není jediná žena. Kromě šéfovy sekretářky, jeho matky… A matky jeho matky.
Barbie je film o dětské hračce, ale není filmem pro děti. Děti ho zvládnou a budou se nejspíš skvěle bavit množstvím dokonalých gagů a přehlídkou nablýskaného světa růžovo-růžových propriet. Dějovou linku výtečně odsýpající stopáže si nejspíš zjednoduší tak, že Barbie do lidského světa vyrazila, aby zjistila, proč je její lidská holčička smutná.
Základní teze umně vystavěného scénáře zní, že Barbie je ve svém tím, co si holčička v lidském světě přeje, aby její hračka byla. Takže pochopitelně existuje i Divnobarbie, která ví o světě víc a ostatní panenky se jí bojí, protože jí její holčička ostříhala vlasy a fixkami počmárala obličej.
Navíc pořád dělá provazy a je někde nevhodně zahozená – máte-li malou dceru, mrkněte do jejího pokojíčku. Autorka těchto řádků, sama matka dvou malých dcer, našla jednu Divnobarbie nedávno i za kuchyňským stolem a taky zrovna dělala rozštěp. (Barbie, ne autorka.)
Divnobarbie už ví, že život vždycky nevoní jako nová krabice od Mattela, a proto v Barbielandu zastává stejnou pozici jako v Matrixu sester Wachovských zastávala Vědma – Oracle.
Že není Barbie snímkem úplně pro děti, samozřejmě distributoři nikde nepíšou a proč taky, legislativa jim to nenařizuje a proč si snižovat tržby. Ve filmu není žádný sex (i když Ken by ho asi trochu chtěl), sprostá slova, ani nic zjevně závadného.
Všechno je tak růžové, kudrlinkové a načinčané jako princezna Babetka Montbrantská z populární osmdesátkové pohádky Co takhle svatba, princi? Klidně tedy běžte do kina s dětmi, jen s vědomím, že základní konflikt prostě malá holka nebo kluk nebudou schopni pochopit.
Při výkladu o nepravostech patriarchátu se nebudou nudit jen díky tomu, že Ken ve vhodné chvíli zakopne a upadne. A holčička bude samozřejmě nadále správně věřit, že dívky můžou být, čím chtějí, zůstat u toho „effortlessly chic“ a ještě samo sebou zvládnout všechno na světě k naprosté spokojenosti.
Dospělým ale filmová Barbie ženský svět podává tak realisticky, jak nerealistický, nedosažitelný a vzdálený je fyzický zjev hrdinky pro většinu ženské populace.
A věřte, že také u tohoto paradoxu se budete výtečně bavit.
