Na sušickou firmu Solodoor, jednoho z největších tuzemských výrobců interiérových dveří a zárubní, dopadá útlum stavebnictví v Česku. „Propad zahajovaných projektů je obrovský. A my jsme v tom řetězci až na konci, což je zrádné,“ říká v rozhovoru generální ředitel firmy Martin Dozrál.
Mluví v něm i o nevyhnutelné robotizaci v důsledku nedostatku pracovní síly nebo o silné konkurenci v podobě polských výrobců. „Agresivní akvizicí dlouhodobě vstupují do celorepublikové prodejní sítě. Mají stále silnější postavení v řetězcích,“ popisuje.
Běžně vyrobíte ročně přes 180 tisíc dveří. Kolik to bylo loni s ohledem na krizi?
Krize do výroby zasáhla. Bylo to tak o patnáct procent méně. I letos je to zatím méně, ale co se teď děje, bych úplně nenazýval krizí. Řekl bych, že je to spíš uměle vyvolaný stav, který lidi nutí méně utrácet. Celkově má Solodoor letos meziroční propad zatím kolem nějakých osmi procent v tržbách, což vzhledem k silnému loňskému prvnímu pololetí hodnotíme jako dobrý výsledek.
Na naše čísla se dívám spíš optikou dvouletého cyklu. Loňské první pololetí jsme měli ještě extrémně silné. Mysleli jsme, že Solodoor míří na rekordní rok. V druhé půli roku ale nastalo razantní zpomalování, které pokračovalo i v letošním prvním pololetí.
Zbytek roku už bude ale myslím opět meziročně lepší. Za červenec a srpen jsme přijali meziročně o více než deset procent více objednávek než loni, a to je pro nás dobrý signál.
Pro nás byl rekordní rok 2021, na rozdíl od jiných firem ze stejného oboru, které měly rekordní zisky až loni. Vychází to z našeho atypického obchodního modelu, kdy výrobek pouze dodáváme, nýbrž nemontujeme koncovému zákazníkovi.
Objednávka se pro nás tedy velmi rychle stává fakturací, protože výrobek „jen“ naložíme do auta a odvezeme. To, že dveře pak týdny či měsíce leží na skladě a čekají na finální montáž, už jde mimo nás. Hodně obchodních firem z našeho oboru dokončovalo finální montáž až loni, a proto vykázalo zajímavé výsledky později.
U developerských projektů ale zajišťujete vše včetně montáže…
Ano, to je jediný segment, u kterého to tak děláme. Zaměřujeme se na developerské projekty v Praze, Brně a okolí a v segmentu pozorujeme obrovské nárůsty. Růst očekáváme i příští rok a pak zřejmě přijde útlum, protože se nové stavby nezahajují v takovém množství.
Stavebnictví v Česku obecně slábne…
Propad zahajovaných projektů je obrovský. A my jsme v tom řetězci až na konci, což je zrádné. Nyní máme napilno, protože se dokončují zahájené stavby, ale díra v nezahájených nových projektech nás samozřejmě znervózňuje. Doběhne nás to, odhaduji někdy v pololetí roku 2025. Ale to už zase firmy, které dnes vyčkávají se zahájením nových projektů, budou snad stavět.
Od sítí stavebnin slýcháme, že hodně výrobců i prodejců materiálů pro hrubou stavbu už teď meziročně spadlo třeba na padesát procent, někdy i pod, protože počet zahajovaných staveb je výrazně nižší. Meziroční propad v nově zahájených bytech je skoro dvacetiprocentní, ale u dokončovaných jde stále asi o čtyřprocentí nebo pětiprocentní nárůst.
Developerské projekty jsme začali dělat před pár lety, dlouho dobu jsme zvažovali, zda do toho jít napřímo.
Proč?
Hlavně kvůli tomu, že jsme neměli zajištěný celý řetězec. Dveře umíme vyrobit a odvézt, neuměli jsme je ale namontovat. Potřebovali jsme vyškolit projektové manažery, který celý proces zorganizují, a najít spolehlivé montážníky.
Začali jsme Brnem a pak jsme přidali Prahu, ale dodnes nemáme vybudovanou tak silnou montážní infrastrukturu, abychom mohli působit po celé republice. Nechceme ale u developerských projektů dělat to, že dveře někomu prodáme a vzkážeme mu, ať si je sám namontuje. To je model, se kterým bychom nemohli být úspěšní.
Developerské projekty také dost změní model finančního řízení fabriky, jako je třeba Solodoor. Zásadně se prodlouží doba inkasa pohledávek, když do toho navíc vstoupí vysoké úrokové sazby na provozních úvěrech, není to pro každého. Dnes jsou přitom developerské projekty náš jediný rostoucí segment společně s exportem.
Proč je tu podle vás spíš uměle vyvolaná krize, jak jste říkal na začátku?
Myslím, že lidé se nebojí utrácet, ale spíš jen nechtějí utrácet a čekají, až se bude zlevňovat. V tom je zásadní rozdíl. Někde už se zlevňovat začalo, jinde zlevňování přijde a někde zatím ani přijít nemůže, protože cena některých výrobků byla dřív naopak nízká a při dnešních cenách materiálových vstupů a lidské práce situace zlevnění zatím neumožňuje.
Jako příklad můžu uvést naše dveře, které se prodávají i v hobbymarketech. Připadá mi absurdní, když zákazník řeší, jestli dá za dveře 1100, nebo 1300 korun. Zvláště, když na ně může mít pětiletou záruku.
Spousta obchodníků se stavebním materiálem, kam se řadí i dveře, na začátku krize spekulativně zdražila, a proto také vydělala takové peníze. Vidíme to teď na výsledcích ve sbírce listin. My jsme loni zdražili jednou o deset procent. Přitom jsme teď ve skupině firem, u kterých se očekává, že půjdou s cenami o desítky procent dolů.
Myslím si, že Čechy zdražování naštvalo a jsou teď ve fázi, kdy mají pocit, že je neúměrně drahé všechno. Pomáhají tomu bohužel i média. Například nyní často uváděná porovnání, kolik co stojí v Polsku.
Ti, kdo mají auto a bydlí v rozumné vzdálenosti od Polska, jezdí logicky něco nakupovat tam. Ale to není přece nic výjimečného. Češi do Polska jezdí nakupovat celý život. Vzpomínám si, že když se otevřely hranice, naši tam se mnou také jezdili. Akorát teď Čechů přibylo.
Češi tam nejezdí jen za potravinami, ale někteří tam pořizují i stavební materiál či nábytek. Pociťujete v důsledku toho odliv zákazníků?
To ne. Myslím, že Češi dnes jezdí do Polska nakupovat hlavně věci na hrubou stavbu, jinak hlavně potraviny, pohonné hmoty. Navíc když se bavíme s našimi polskými dodavateli, tak oni pokles poptávky pociťují ještě víc než my. Zkrátili dodací termíny, dělají zakázky, které dřív odmítali.
Já spíš cítím to, že spousta polských výrobců má dneska majitele mimo Polsko, například s německým kapitálem, mají skvělé technologie, které pořídili s jinou dotační podporou než Češi.
Mají nízké odpisy, nemusí do kalkulací promítat tolik nákladů jako my, což je v ceně výrobků znát. U nás jsou dotace méně než poloviční, máme stejné stroje nakoupené za výrazně vyšší peníze a také vyšší cenu práce.
Polští výrobci agresivní akvizicí dlouhodobě vstupují do celorepublikové prodejní sítě. Mají stále silnější postavení v řetězcích.
Polské výrobce tedy považujete za největší konkurenci pro váš obor?
Dlouhodobě to tak vnímám, dobrých deset let. Vedle toho, že těží z neskutečné dotační podpory, jsou navíc dobří, šikovní obchodníci, obdivuji to. Potkaly se tam tedy dva silné faktory.
Polské výrobky sice pořád mají punc něčeho levnějšího, čím se doma úplně nechlubíte, přesto si na ně Češi zvykají už podobně jako Slováci.
Jak do poptávky promlouvají vysoké úrokové sazby, kvůli kterým si teď jen minimum Čechů bere hypotéky?
Pořizovat si vlastní bydlení je teď daleko náročnější. Snížení úroků ze strany České národní banky je nezbytná podmínka, aby se oživilo stavebnictví a vůbec realitní trh.
Tohle přidušení ekonomiky je ale záměrné, děje se to kvůli vysoké inflaci, která vznikla pumpováním peněz do ekonomiky. Vznikla brutálním spekulativním zdražováním výrobků, na kterém spousta podnikatelských subjektů vydělala peníze. Teď se najednou silně šláplo na brzdu.
Češi čekají, že hypotéky půjdou výrazně dolů, ale odborníci by jim měli říct pravdu, že dvě procenta jako dříve to už prostě nebudou.
Já jsem si vzal kdysi hypotéku za méně než dvě procenta, protože to bylo prostě tak výhodné, že nedávalo smysl si ji nevzít. Když jsme se ale se ženou stěhovali do našeho prvního bydlení, měli jsme půjčeno za 6,5 procenta, to je víc než dneska. A tehdy nikdo o krizi nemluvil.
S lidmi ze dvou bank, u kterých má Solodoor úvěry, jsem se bavil o tom, jaký očekávají vývoj hypoték. Říkali mi, že kdyby sazby spadly pod čtyři procenta, už to bude nezdravé. Hypotéky se musí dostat pod pět procent, to může být pro lidi psychologická hranice.
Takže éra levných peněz skončila?
Minimálně ve střednědobém horizontu ano a lidé si budou muset na situaci zvyknout. Věřím ale, že až přestanou zlevňovat věci, které tak překotně zdražily, Češi začnou přemýšlet nad tím, že danou věc prostě potřebují a poptávka se oživí.
Náš segment jinak hodně ovlivňuje i to, že si spoustu lidí zrekonstruovalo bydlení v době covidu. Takže mají zrekonstruováno a čekáme, až přijde další vlna. Současná doba je prostě v mnoha ohledech atypická.
Změnila se vám v souvislosti s tím vším, co se teď na trhu děje, skladba zákazníků?
Ani ne. Pouze development vyrostl na výrazně vyšší čísla, ale v celkových více než 400 milionových tržbách Solodooru jsou to ve změně podílu na celkových prodejích jednotky procent.
Nedostatek poptávky v hobbymarketech jsme vyřešili tak, že jsme přistoupili k cenovým akcím. Ceny našich výrobků jsme posadili velmi nízko, což se povedlo a částečně to nahradilo chybějící objem poptávky. Není to sice rentabilní, ale šlo o dobré rozhodnutí, abychom udrželi fabriku ve „stand by“ režimu.
Je vidět, že cena výrobku hraje obrovskou roli. Proto jsem přesvědčený, že Češi čekají na zlevňování a že je to mnohdy spíš sportovní disciplína, než že by slevu potřebovali. Vidí slevu, tak to prostě koupí.
Soustředíme se také na franchising, zatím se nám každý rok podařilo otevřít dvě až tři nová prodejní místa. Letos jich bude celkově přes dvacet. Nová prodejní místa vždycky přispějí k tomu, aby zmírnila propad stávajících.
Další silný faktor, který trochu mění strukturu segmentu, je export. Máme jednoho silného exportního zákazníka z Kosova, který ve své zemi několik let buduje síť showroomů s výrobky Solodooru a letos pozoruje oproti loňskému roku skoro stoprocentní nárůst.
V pandemii jste investovali do robotizace. Jste z tábora, který si myslí, že robotizace lidem usnadní práci, nikoli že jim ji sebere?
Do robotizace jsme investovali, protože nám nestačila výrobní kapacita a nebyli jsme schopní sehnat další lidi. Rezignovali jsme na to, že bychom nové schopné lidi dokázali najít v potřebném počtu. Myslím, že podobně uvažuje spousta firem v Česku. Nebylo to tedy o tom, že bychom chtěli ušetřit za pracovníky, byť jsme nakonec v důsledku toho zredukovali výrobu o asi dvacet lidí.
Nakoupili jsme robotizované linky. Původní plán byl pořídit jednu. Pak jsme si ale uvědomili, že když už se pouštíme do takového dobrodružství, tak nastane-li na lince závada, bude stát celá výroba zárubní. Koupili jsme tedy dvě.
Náklady na zaměstnance se ale tolik nesnížily, protože linku obsluhuje sedm lidí s vyšší kvalifikací a za vyšší peníze než původní pracovníci, kteří zárubně vyráběli ručně.
Hlavní výhodou robotizované výroby je flexibilita. Mašina jede podle toho, kolik je zrovna objednávek, počet lidí u obsluhy strojů je ale pořád stejný. Robotizace nám umožňuje řízenou rotaci mezi pracovištěmi dveří a zárubní. Je to pro nás nová věc, ale dokážeme díky tomu skokově navýšit výrobní kapacitu.
Takže i na vás doléhá skutečnost, že lidé na trhu práce dlouhodobě chybějí…
Ano. Na nějaké pozice ve výrobě bychom pořád potřebovali nabrat lidi. Máme teď sice méně zakázek, než bychom chtěli, ale existují pozice, a není jich málo, které se dlouhodobě nedaří obsadit. Lidi sháníme měsíce, různými způsoby, máme šťavnaté náborové příspěvky, ale výsledek zatím není uspokojivý.
Pro českou ekonomiku to bude asi hlavní problém. Z dlouhodobého hlediska začíná být lepší uvažovat nad maximální automatizací a nad tím sehnat operátory, kteří budou dobře zaplacení a práce u strojů je bude bavit. Dneska už to nejsou klasičtí dělníci, ale spíš střední, někdy i vyšší střední management. Dává to větší smysl než řešit, že nemáte lidi nebo že vám nepřijdou do práce.
Je to těžko řešitelný problém. Lidem se ve fabrikách nechce dělat, mají punc něčeho, s čím se člověk na pivu lidem nechlubí, než že by to bylo jen o malých penězích. Stereotyp trochu smývá automotive, pod kterým si lidé představí roboty, počítače, ne fabriku klasické výroby. Ale v našem oboru je situace na trhu práce znepokojivá.
Jaká je průměrná mzda v Solodooru a jak rozšířené jsou náborové příspěvky?
EDIT: Redakce přináší Dozrálovo doplnění odpovědi ke mzdám a náborovým příspěvkům.
Náborové příspěvky počítáme individuálně pro každou zájmovou pozici. Aktuálně máme otevřené pozice s náborovými příspěvky kolem 40 tisíc za pozici. Jedná se ve všech případech o dělnické pozice. Kromě toho poskytujeme našim zaměstnanců také referenční bonusy pro případ, že sami doporučí vhodného kandidáta na vypsanou pozici a ten k nám nastoupí. I referenční bonusy stanovujeme pro každou pozici zvlášť a aktuálně se výše takového bonusu pohybuje kolem 20 tisíc korun.
Průměrná mzda se v Solodooru pohybuje aktuálně na částce 34 tisíc a v posledních dvou letech roste meziročně kolem deseti procent. Bohužel to není – domnívám se jako ve většině českých výrobních společností – podpořeno růstem produktivity práce.
