Česko sleduje jednu z největších charitativních snah poslední doby, v níž jde o částku sto milionů korun pro mimořádně vážně nemocné dítě. Nejde o to, že ji stát nezaplatí, ale že mlčí. Že okoral.
Vžít se do rodičů, jejichž dítě smrtelně ohrožuje vzácné onemocnění, je čistě nemožné. Upřímně, i pokud se rodině malého Martínka, trpícího takzvaným AADC syndromem, podaří přes Donio vybrat sto milionů korun na léčbu, nemusí tím jejich životní křížová cesta zdaleka končit.
Jsou to ohromné peníze. Ostatně právě na tomto webu jste si mohli nedávno přečíst rozhovor s tvůrcem projektu Davidem Procházkou, který s radostí oznamoval, že platforma za čtyři roky existence vybrala miliardu korun.
Pokud uspěje se sbírkou pro Martínka, bude to znamenat jednorázové zvýšení objemu o desetinu. Ještě jednou: ohromná částka.
Nebo ne? Sociální sítě, úžasný katalyzátor dění a zároveň nekonečná stoka, jsou plné úvah o tom, že by nejbohatším Čechům stačilo jen lehce uškrábnout z konta. Takovou matematiku umí každý: Forbes ostatně sestavuje žebříček stovky nejbohatších obyvatel země, majetek každého loni přesáhl tři miliardy, takže každý z nich pošle milion – a je to!
Anebo jinak. Každý Čech dá desetikorunu, rodiče nemluvňat a malých dětí třeba po třiceti, čtyřiceti, padesáti korunách. A taky to máme!
Jenže život není základní aritmetika. Život je mix nejkrásnějších chvil a drtivých ran osudu, celá paleta barev včetně nejzářivějších i temných, kombinatorika, kterou nespočítá nikdo.
Pravda je prostší. Kdo má peníze a zůstalo mu srdce, nechť přispěje, je to věc každého z nás. Pohled na to, že v době psaní tohoto textu bylo na Doniu vybráno přes polovinu, uklidňuje v tom, že takových lidí zde žije stále dost.
Jsou mezi nimi i ti nejbohatší? Ivo Lukačovič, jehož majetek jsme naposledy odhadli na 30,3 miliardy korun, s rozhovory šetří, ovšem aktivní je na síti X. Jeho postoj tak známe.
„Mnoho lidi přispívá anonymně a nechlubí se tím (takhle to dělám většinou já a občas je i těžké mne jako dárce dohledat). Jak můžete vědět, ze DK nepřispěl?“ odvětil muži, který požadoval, aby Daniel Křetínský vše „zalepil“ jako svého druhu odpustek za bohatství.
Jelikož nepodporujeme Hérostratův syndrom, identita onoho křiklouna proti nejmajetnějším není vůbec podstatná. Podstatnější je Lukačovičův dovětek: „Charitativní činnost je čistě dobrovolná. Nemůžete nikoho nutit a nikomu VYČÍTAT, že nepřispěl. Tohle dělali komunisti.“
Souhlas, stokrát souhlas. Kdo můžete a chcete, přispějte. Martínkovi nebo komukoli jinému, protože i tady fungují pravidla naší doby: nejjasnější světlo míří na největší případy, těch drobných, přesto pro zainteresované úplně stejně důležitých, jsou desítky, stovky, tisíce.
A Češi to umějí. Navzdory nesnadné době přispívají a pomáhají. Čím dál víc.
Forbes chystá v říjnu mimořádnou konferenci Lepší Česko o stavu země a nutnosti jejího posunu vpřed, těžko tím pádem od nás uslyšíte, že stát funguje jako nejlepší švýcarské chronometry. Zároveň je třeba být fér.
Bylo by krásné, pokud by státní rozpočet rezignoval na podporu tichého moravského vína a měl místo toho – ach, jaká science fiction – třeba speciální fond či nadaci, které by řešily podobné případy, sdružovaly nejlepší experty, donory a filantropy i zástupce politiky.
V extrémních případech typu malého Martínka by třeba mohly přispět částí. Jiným celou sumou, jakkoli by šlo o velmi nevděčné řešení vpravdě Sophiiných voleb.
Případy typu AADC jsou totiž mimosystémové se vším všudy. Četnost, respektive nečetnost takto děsivých onemocnění nedává reálnou možnost s nimi počítat v systému veřejného pojištění.
Jako chceme být připraveni na desetiletou či ideálně stoletou povodeň, ta tisíciletá, neřkuli nějaká, co se uděje jednou za milion let, nás svojí silou překvapí a srazí. Ne že by se v rozpočtu Ministerstva zdravotnictví či rovnou celého státu nedalo šetřit, ale tohle jsou vážně záležitosti, které se patří řešit ad hoc. Někdy ostatně ani peníze nepomůžou – i tak smutný bývá život.
Nejde tedy o to, že stát neřeší primárně peníze, horší je, když stát neukazuje srdce. Vlastimil Válek, čím dál děsivější figura českého polistopadového politického vývoje, si ho patrně nechal chirurgicky odebrat. Nestojí mu to celé za žádný výrazný komentář. A není v tom sám.
I do našeho redakčního mailu chodí dnes a denně akce Úřadu vlády. Těch podání rukou, návštěv a vzletných slov! Lepší Česko nikde – a nejhorší je, že tohle by současnou vládu a ostatně i celou opozici nic nestálo.
Cynici by sice reptali, že je to celé PR, možná by tomu tak i bylo, jenže důsledky jsou v těchto případech důležitější než podobné teorie. Mění náladu v zemi. Dávají příklad.
Jaký vliv by asi mělo, kdyby premiér, ministr zdravotnictví a další chvílemi neviditelní exekutivci v rámci svého mediálního koloběhu řekli: „Nemůžeme pomoci každému, ale podívejte se, i my přispějeme, mrzí nás to, dělejte to taky, pomozte nejen Martínkovi, ale i všem ostatním. Je jich dost a i my slibujeme, že uděláme, co bude v našich silách.“
Že se oněch sto milionů nakonec vybere i bez toho, že se vyberou stovky a stovky dalších milionů pro jiné potřebné, bude znamenat vítězství fenoménu zvaného občanská společnost. Bude to triumf srdce nad netečností. Není potřeba vyčítat těm, co nepřispějí. Neplýtvejte časem na sítích, žijte podle sebe, podle svých možností, podle své štědrosti.
