České zdravotnictví je podle všeho nemocné a je třeba ho léčit. Skvělé přitom bude, když na „léčbu“ dohlédnou nejlepší z nejlepších, absolutní kapacity.
Mezi naprostou špičku nezpochybnitelně patří devět renomovaných doktorů, kteří pro Forbes vyjádřili názory na chystané protesty zejména mladších lékařů. Svůj expertní pohled obšírně prezentovali prostřednictvím dvou anketních otázek:
1. Jak se díváte na chystaný prosincový protest nemocničních lékařů a lékařek, kteří chtějí vyjádřit svůj nesouhlas s velkým množstvím přesčasů?
2. Jak vnímáte problém, kdy se současný nemocniční systém bez přesčasů takřka neobejde? Jaké je podle vás smysluplné řešení?
Luboš Petruželka, přednosta Onkologické kliniky 1. LF UK a VFN
1. Nekonečné služby u lůžka patřily k medicíně vždycky. Taky jsem je zažil. To ale neznamená, že nemám pro dnešní nespokojené lékaře pochopení. Přetíženost tady je a vždycky byla.
Dnešní mladí lékaři navíc mohou – na rozdíl od nás v jejich věku – cestovat. Mají tedy srovnání se zahraničím. Vědí, že v jiných zemích sice lékaři zpočátku své kariéry taky hodně pracují, pak na ně ale čeká odměna. Jakmile si projdou počátečním drilem a udělají atestaci, ocitnou se úplně jinde. Mají najednou násobně vyšší plat a služby už se jich prakticky netýkají. To u nás není.
2. Řešením celé krize by mohla být vidina velkého platového růstu po získání atestace. Pokud by mladý lékař věděl, že ho po atestaci čeká velký platový skok, zatnul by zuby a vydržel by.
Například v Británii rezidenti trávili v nemocnici veškerý svůj čas, někteří tam dokonce i bydleli, ale když dosáhli postu konzultanta, došlo k obratu. Na službách už být nemuseli a platově si velmi polepšili.
Ostatně podobný model známe z advokacie v zahraničí i u nás. Advokáti se nejprve pár let zaučují jako nevalně placení koncipienti, ale po absolvování advokátní zkoušky se ocitnou jinde – odborně i platově.
Ondřej Viklický, přednosta Transplantačního centra a Kliniky nefrologie IKEM
1. Protest chápu jako generační střet. Pro nastupující generaci mladých lékařů není akceptovatelné to, co bylo pro nás zcela běžné a co jsme necítili potřebu příliš měnit. Dosavadní úrovně českého zdravotnictví bylo dosaženo ochotou především nemocničních lékařů a lékařek více pracovat. To se nyní zřejmě změní.
2. Přesčasová práce do medicíny patří a nelze si představit, že by to šlo bez ní. Otázkou je pouze její míra. Recentně platných 416 hodin ročně nemusí na některých odděleních ve velkých nemocnicích dělat větší problém, budou se ale muset zavést některé organizační změny.
Pro chirurgické obory a intenzivní medicínu obecně bude zřejmě nutné přejít na nějakou formu směnného provozu, a to hlavně u mladších lékařů. Starší a zkušenější by měli být na pracovišti k dispozici hlavně přes den.
V menších nemocnicích s malým počtem personálu toto ale možné nebude a netroufám si odhadovat řešení. Zapojení ambulantních specialistů v regionech by jistě mohlo pomoci alespoň v některých odbornostech. Každopádně dojde ke snížení objemu poskytované péče.
Jakub Hort, vedoucí lékař Centra pro poruchy kognitivních funkcí při Neurologické klinice 2. lékařské fakulty UK a FN Motol
1. Pro protest mám pochopení, ale nedomnívám se, že je dobře a srozumitelně komunikován. Je součástí širšího kontextu zdravotnictví i společenských, generačních a politických souvislostí.
Když jsem v roce 1995 začínal sloužit, tak jsme do nemocnice nastoupili v pátek ráno a odcházeli v pondělí odpoledne a byli jsme za to opravdu mizerně zaplaceni. Dnešní generace mladých lékařů klade důraz na rovnováhu mezi soukromým a pracovním životem, současně výrazně narostla byrokracie i provoz na řadě oddělení.
Některé nové diagnostické a léčebné metody jsou časově i personálně náročnější. Z logiky věci ale vyplývá, že míra erudice a zkušenosti souvisí s časem, po který se dané činnosti věnujete. A měli byste pak být za velké množství času stráveného v nemocnici nadstandardně zaplaceni.
V medicíně je rovněž důležitá i velká flexibilita, protože nemoci a pacienti nepřicházejí rovnoměrně rozloženy v čase, a navíc často chodí i po pracovní době. Lékaři, kteří jsou největšími odborníky ve svých oborech, se jimi stali kromě jiného i velkým množstvím odpracovaných přesčasů a navíc i dalším studiem, nadšením a získáváním zkušeností ve svém volném čase.
2. Vláda se problém bojí řešit, protože řešení mohou být politicky nepopulární, byť z dlouhodobého pohledu jsou nezbytná. Bude asi třeba zrušit nebo sloučit některé, zejména malé nemocnice, optimalizovat poskytování péče a znovu otevřít diskusi o spoluúčasti pacientů.
Je nutno rovněž zmínit, že řada nařízení Evropské unie je zcela odtržených od reality, zejména pak reality v jednotlivých zemích. Zavedení směnného provozu v zájmu zajištění akutní péče by mohlo vést k omezení péče specializovaných poraden. Během několika let pomohou nové technologie umělé inteligence, telemedicíny a digitalizace, které lékařům trochu uleví.
Miloš Táborský, přednosta kardiologické kliniky FN Olomouc, předseda České kardiologické společnosti
1. Mým krédem je vážit si práce všech kolegů a kolegyň, a tím pádem se snažit, aby byli dobře placeni. Na pracovišti, kde je dobrý management, se o stávkování nemusíme bavit.
V Olomouci dalo výpověď z přesčasových hodin pouze dvanáct procent lékařů, a to ani neznamená, že těchto dvanáct procent půjde v prosinci do stávky. U mě v kardiovaskulárním centru nedal výpověď jediný lékař…
Problémy mohou mít pochopitelně nemocnice, kde se management nechová k lékařům úplně dobře, takže personál není dobře placený, ani dobře motivovaný. Tady vidím problém Motola, Všeobecné fakultní nemocnice a dalších, kde chybí dialog mezi lékařským stavem a vedením.
Samozřejmě je ale třeba říci i to, že tarify tabulkových platů stanovené Ministerstvem zdravotnictví nejsou odpovídající a že by měly opravdu mít vyšší procento platu v základu a menší procento v odměnách za služby.
Rád bych ale v téhle souvislosti zmínil i impotenci Lékařské komory, která za třicet let své existence nebyla schopna nic efektivně dojednat a také nynější situace skončí patem: strany se nedohodnou, takže přijdou všem – a pacientům nejvíc – škodící stávky.
Lékařská služba je podle mě povinností vůči pacientům a řešit cokoli nátlakovým způsobem není nejvhodnější, neuznávám to.
2. Musí dojít k navýšení tarifních platů nejen pro lékaře nemocnic, ale i pro lékaře ambulantní sféry. A musí se také změnit systém vzdělání.
Měli jsem od revoluce už třiadvacet ministrů zdravotnictví a každý říkal, že je nutné změnit systém vzdělávání. Jediné, co udělal současný ministr, je, že vyměnil šéfa vzdělávání, jinak se vůbec nic nepohnulo dál.
Procesy se nezjednodušily, neumožnil se zrychlený vstup lékařů z Ukrajiny a dalších zemí do systému. Přitom personální nedostatek je ve zdravotnictví velký problém a bude se jen zhoršovat. Nakonec budou pracovat osmdesátníci, aby systém fungoval.
Na zlepšení systému se ale musí také aktivněji podílet pacienti: měli by vyžadovat preventivní vyšetření a poctivě na ně chodit, čímž by z dlouhodobého hlediska snižovali náklady českého zdravotnictví.
Martin Anders, přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN Praha
1. Záleží, z jakého úhlu pohledu se na věc dívám. Jako přednosta – zdravotník čelí velkému tlaku často velmi mladých kolegů, kteří mají pocit, že mám vše ve svých rukách. Ale já nemám. Nezbývá mi než stoicky čelit gejzírům negativních emocí a s užším vedením diskutovat a připravovat varianty, jak zajistit provoz, který je z podstaty toho, že jsme nemocnice, nonstop.
Z pohledu přednosty učitele mne jímá hrůza, jak zajistíme výuku mediků a dalších studentů, kterých nám projde ročně před práh kliniky téměř 700, včetně těch anglicky hovořících, pokud budeme dále pracovat ve variantě směnného režimu.
Přemýšlel vůbec někdo o tom, že může být narušena klinická výuka mediků, budoucích lékařů, které pro budoucnost nezbytně potřebujeme? Lze vyloučit, že lékaři-učitelé neodmítnou z různých důvodů vyučovat?
Z pohledu sebe jako lékaře, který své povolání považuje za poslání, mám jaksi smutek v duši, nerozumím tomu, a především jsem si jist, že není možné skokem změnit systém. Také si nejsem jist, zda si všichni aktéři uvědomují, čeho všeho se z láhve vypuštěný džin může dotknout.
Z pohledu sebe jako pacienta zatím obavy nemám, ale to jen díky tomu, že se cítím fit a zdráv, což se může rychle změnit. Mám ale obavy o dostupnost zdravotní péče z obecného hlediska. Sám jako pacient bych si nepřál mít každý den jiného ošetřujícího lékaře, přičemž zvláště v oblasti psychiatrické péče hraje vzájemný vztah lékaře a pacienta jednu ze základních rolí.
Z pohledu sebe, jako otce rodiny, se nebudu bránit tomu, pokud se podaří odměňování zdravotníků zvýšit, což mi dovolí ještě více investovat do budoucnosti mých dětí. Jen si připomeňme, že toto téma již dávno otevřel profesor Pafko poté, co operoval téměř před třiceti lety Václava Havla.
Sám jsem během své praxe svědkem toho, že se odměňování za ty roky významně posunulo, jistě díky České lékařské komoře, ale možná i díky panu profesorovi a jeho neúnavnému vystupování ve veřejném prostoru.
2. Konfrontován děním dnešních dní docházím k tomu, že jsem možná nějak narušený svým dlouholetým působením v praxi, asi i nadšením pro práci, obor, práci s pacienty, studenty a aktivitou v odborných společnostech, protože jsem o tom nikdy nepřemýšlel.
„Sloužit“ beru jako podstatu samotného poslání medicíny, jako absolutní základ služby pacientům, ostatně bez kterých není lékař ničím…
Ano, určitě není správné, aby na úkor chybějícího odborného personálu byli přetěžováni ti, kteří zaměstnáni jsou. Je vždy k zamyšlení, zda udržovat za každou cenu, a tím i silné personální pnutí, provozy, kde je to „na hraně“.
Pochopitelně se nabízí racionální, ale zcela politicky neprůchodná varianta: redukce počtu zdravotnických zařízení, změna organizace práce lékařů, variantní řešení přítomnosti na pracovišti. Za zásadní ale považuji také sejmutí rozbujelé administrativy z beder lékařů a vytvoření dostatečného podpůrného zázemí v této oblasti.
Vždyť papírování je považováno za jeden z významných faktorů rozvoje syndromu vyhoření lékařů, jak u nás, tak v zahraničí. Někdy mám silný pocit, že vyhořelých potkávám mnoho…
Mohu-li se vyjádřit za pracoviště, které mám tu čest vést, tak lze konstatovat, že již předchozí vedení kliniky se vždy snažilo vyhovět platné legislativě a naši lékaři vždy měli a mají po službě náhradní volno. Lékaři, kteří překročili „mystických“ 416 hodin přesčasů, a to vždy pouze o několik hodin, byli dva!
Nikdy jsem nebyl svědkem a sám jsem nikdy nebránil kolegům v předatestační přípravě kvůli čemukoli včetně služeb, naopak naše nemocnice je skvělé místo pro začínající kolegy právě v dispozici špičkovými odborníky a pracovišti, na kterých mohou kolegové stážovat takzvaně in house, čímž odpadá někdy zdlouhavé čekání na uvolnění kapacit na jiných pracovištích.
Ivan Netuka, přednosta Kliniky kardiovaskulární chirurgie IKEM
1. S iniciativou sympatizuji a na mojí klinice se k akci připojili prakticky všichni lékaři. Je třeba zdůraznit, že přesčasy jsou jen špičkou ledovce problematických bodů, které byly vzneseny. Jde i o férové odměňování, zlepšení vzdělávání a předvídatelnost směřování systému.
Pokrytectví řady politiků i některých managementů nemocnic nás přivedlo až do této vyhrocené situace, která není zdaleka o tom, jak „přežít“ prosinec. A rádoby udivené výroky některých, kteří detailně znají realitu českého zdravotnictví, že by se snad v současnosti „někde nedodržoval zákoník práce“, jen přilévají olej do ohně.
Je přece veřejné tajemství, že systém je za hranou a udržuje se jen díky zodpovědnosti zdravotníků vůči pacientům. Status quo, kdy se klíčoví hráči v systému tváří, že vše de iure funguje a odpovědnost za případná pochybení a právní postih se přehodí na sloužící lékaře či maximálně jejich primáře, je neudržitelný a musí skončit.
Komu to ještě nedochází – nehraje se o nic menšího, než zda se podaří udržet dostatečnou atraktivitu lékařské profese do budoucnosti. Aby nás měl za dvacet třicet let ještě vůbec kdo kvalitně léčit.
2. Především je třeba změnit způsob komunikace a vyjednávání na skutečně partnerské. Při troše politické prozíravosti je možné tuto vypjatou situaci naopak proměnit ve velkou příležitost, která může katalyzovat pozitivní systémovou změnu. A to v oblasti racionalizace nemocniční sítě, ale i vnitřní efektivity systému.
Dílčí kroky, například poplatek za pohotovost, principiálně nic neřeší. Receptem musí být filozofie, kdy se lékařům a obecně zdravotníkům uvolní ruce na vysoce kvalifikovanou práci, ke které jsou vzděláváni.
Nutná je digitalizace zdravotnictví a její odbyrokratizování. V současnosti lékaři často více času stráví jako písaři a razítkováním než léčením pacientů. Takzvaní health care administrators se musí stát tím, kdo ulehčuje práci zdravotníkům a ne tím, kdo neustále vrší další a další nesmyslné povinnosti na ty, kteří vracejí nemocným zdraví.
Josef Kautzner, přednosta Kardiocentra a Kliniky kardiologie IKEM
1. Protest byl vyprovokován bezprecedentním schválením dvojnásobného množství přesčasů ve snaze vyřešit problém s novým zákoníkem práce, který odpovídá evropské legislativě. V mnoha evropských zemích se tato legislativa dodržuje a bylo nutno postupně přijmout více lékařů.
A to samozřejmě se slušným základním platem, který nenutí dosáhnout adekvátního příjmu mnoha službami, případně i na jiných pracovištích. Ukazuje se, že bez protestu, který se dotkne plánovaných výkonů, není šance na změny. Politici si totiž zvykli na to, že zdravotníci pracují a nestěžují si. Rádi se chlubí výsledky naší práce, ale nezabývají se reorganizací celého systému.
2. S přesčasy se počítá, ale jejich počet by měl mít míru, kterou určuje zákoník práce. Pokud se smysluplné řešení nenajde, nebude prostě fungovat v celém rozsahu nemocniční péče. To snad nějakou dohodu přinese.
Bohužel, přesčasy jsou jen jedna část problému zdravotnictví, které postrádá mnoho let zásadní restrukturalizaci. Tu by mohl částečně vyřešit nedostatek lékařů. Také částečné zapojení praktických lékařů nebo ambulantních specialistů do nemocničních služeb – například na akutních příjmech – by mohlo pomoci řešit problém.
Chybějící finance, zvýšení motivace lékařů i sester a kultivaci celého systému by také mohlo pomoci řešit soukromé zdravotní pojištění, které by bylo umožněno pouze při splnění určitých podmínek. Takové duální systémy fungují ve většině vyspělých zemích.
Možností pro změny systému je řada a je možno se inspirovat v zahraničí. Vyžaduje to však politickou vůli problém řešit.
Zdeněk Šumník, přednosta Pediatrické kliniky 2. lékařské fakulty UK a FN Motol
1. Na protest se dívám jako na šanci pro zefektivnění českého zdravotního systému a narovnání
polovičatých kroků přijatých v minulosti. Obávám se nicméně, že místo řešení problémů se nakonec protest zredukuje na zvýšení platů lékařů – pod tlakem a v časovém presu asi nic jiného očekávat nelze.
2. Pokud si někdo zvolí medicínu za svou profesi, musí s přesčasy a nočními službami minimálně v klinických oborech počítat. Můžeme diskutovat o jejich rozumné výši, ale pokud bychom je chtěli zcela eliminovat, znamenalo by to ztrátu kontinuity péče o pacienty s následným snížením kvality zdravotnictví.
Dosud platný roční limit přesčasů 416 hodin byl však za poslední dekády masivně překračován a je jasné, že nestačí personálnímu obsazení v českých nemocnicích. Pokud zůstane zachován a lékaři ho budou striktně dodržovat, nebude možné na řadě pracovišť na jaře 2024 vypsat služby.
Navýšení limitu je neprůchodné, nezbývá tedy než spoléhat na ty, kteří se do protestu nezapojili, nebo přejít do směnného provozu a tím snížit výkonnost a kapacitu nemocnic, což může být pro pacienty poměrně rizikové.
Částečným střednědobým řešením by byla racionalizace sítě oddělení a nemocnic, tedy zrušení neefektivních provozů a jistá centralizace péče. Pomohlo by též větší zapojení praktických lékařů do pohotovostních služeb a přesun obrovské administrativní zátěže z lékařů na nelékařské pracovníky.
Dlouhodobý výhled potom spočívá ve zvýšení počtu lékařů a lékařek, v porovnání se západní Evropou je nás v nemocnicích stále málo.
Jan Martínek, klinika hepatogastroenterologie IKEM
1. Některým požadavkům rozumím. Zejména jde o narovnání výše tarifních platů, která u nás neodpovídá poměrům, které existují v jiných vyspělých zemích ve smyslu násobku průměrného platu. A zde se nejedná jen o problém mladých lékařů a lékařek, ale všech, včetně těch s atestacemi a různými dalšími certifikáty.
Pamatuji si, jak v devadesátých letech zásadně vzrostly platy soudců – jinak by totiž neměl kdo soudit. Něco podobného by si lékaři a ostatní zdravotníci zasloužili. Dále není přijatelné porušování či obcházení zákona ve smyslu maximálního počtu přesčasových hodin. A nevím, proč by lékaři nemohli sloužit v kuse čtyřiadvacet hodin, pokud s tím souhlasí.
Jistě jsou obory, kde je tato doba schůdná. Na druhou stranu, mezi požadavky se vyskytly i takové, se kterými souhlasit nemohu. Nevím, proč by měli mít lékaři zvláštní nárok na lázeňskou péči nebo nárok na předčasný odchod do důchodu či nějaké finanční kompenzace.
Kdo se rozhodne medicínu studovat, ví předem, jaké výhody i nevýhody tato krásná cesta má. Podobné snahy mi nepřijdou spravedlivé oproti jiným zaměstnáním.
Dále mi vadí, že protesty jsou v současné chvíli spoluorganizovány Lékařskou komorou, která jako jedna z mála nemá ve stanovách například omezení funkčního období vedoucích představitelů, což je škoda. Komora má být stavovskou organizací a podobné – legitimní – protesty mají řešit organizace odborové.
2. Současný systém, kdy mnoho nemocnic závisí na „nezákonné“ přesčasové práci, je špatný a není udržitelný. Smysluplné řešení není jednoduché, to by měli hledat experti na organizaci zdravotnictví. Jistě lze zvážit počty nemocnic a zda je potřeba tolik sloužících lékařů.
Například ve Švýcarsku, kde jsem pracoval, na některých odděleních lékař v noci či o víkendu zkrátka nebyl. A bez větší finanční spoluúčasti pacientů se podle mého názoru nedá situace vyřešit. Třeba na Slovensku je spoluúčast přítomna, u nás je zanedbatelná.
Dále máme opravdu zásadní otázku počtu nemocnic s nepřetržitým provozem. Některé jsou od sebe vzdálené pár set metrů. A pokud se zlepší platové podmínky, jistě bude i více lékařů v těch nemocnicích, kde je jich nyní nedostatek.
Existuje i mnoho dalších možností, jak situaci zlepšit. Nicméně cesta výhrůžek – „pokud nebudeš sloužit, nepustím tě na povinné stáže!“ – a dalších forem donucování není správná.
Myslím si však, že detailní počítání hodin, kdy lékař pracuje, není v medicíně možné. Kupříkladu vědecká práce, výuka či povinné samovzdělávání často probíhá ve dnech volna, o víkendech a o dovolených. Je na to totiž klid. Přitom se jedná o nutnou součást práce lékaře, tudíž o práci.
