Natallia Makovik má za sebou silný životní příběh okořeněný o nezvyklé podnikání. Svoji vášeň pro zachraňování památek dokázala přetavit ve šlapající byznys.
Rodilá Ruska Natallia Makovik se v pěti letech přestěhovala spolu s rodiči do Běloruska. Patnáct let žila v Lukašenkově režimu, který ji nakonec donutil zemi opustit. Poté, co se účastnila několika demonstrací za vstup Běloruska do Evropské unie, musela k soudu a ve čtvrtém ročníku ji vyhodili z vysoké školy.
Přes organizaci Člověk v tísni získala stejně jako další lidé s podobným osudem od českého státu studijní stipendium. Tak se v roce 1999 dostala do Česka, o kterém mluví jako o svém pravém domově.
V Česku založila zámeckou společnost a realitní kancelář VipCastle.com, ve které až do roku 2017 nabízela a prodávala české hrady a zámky. Česká republika má rekordní počet zámků na počet obyvatel, avšak devadesát procent z nich je ve zchátralém stavu a Makovik jim chtěla pomoci.
Jemná, spíš plaše vyhlížející drobná blondýnka s nenápadným make-upem a perfektní češtinou deset let hledala kupce, kteří by jim dokázali vdechnout nový život.
O tom, jakými eskapádami procházelo její podnikání a jak se její touha a životní sen zachraňovat památky přetransformovala, jsme si povídaly v malé pražské kavárně Řehoře Samsy mezi knihami, které miluje.
Za dobu, kterou se věnuje poznávání a prodeji památek, se seznámila s celou řadu jejich majitelů – šťastných i těch nešťastných. Co tedy radí majitelům zámků pro to, aby byli spokojení? A vyplatí se obrovské investice, které rekonstrukce památek pohltí? Nejen to vysvětluje znalkyně aristokratických duší Natallia Makovik.
Co je nyní vaší hlavní pracovní náplní?
Aktuálně rozvíjím dva projekty. Prvním z nich je HR agentura pro zaměstnávání lidí na zámcích. Projekt vznikl se začátkem války na Ukrajině, když do Česka začali přijíždět uprchlíci, kteří se potřebovali ubytovat a najít práci.
Uvědomila jsem si, že zámky jsou pro ně výborným místem, protože zámečtí pánové potřebují zaměstnance a vždy vítají, když pro ně pracuje celá rodina. Zároveň jsou schopní své zaměstnance ubytovat.
Ostatně tak to bývalo i dřív, hluboko v historii.
Přesně tak. Když se mi podařilo takto pomoci několika desítkám rodin a viděla jsem, že to funguje, rozhodla jsem se, že s tím budu pokračovat na komerční bázi pro všechny zájemce o takovou práci.
Čeho se týká druhý projekt, na kterém pracujete?
Jsou to online školení a konzultace. Po uzavření realitky se na mě stále obraceli lidé, kteří snili o tom, že by si koupili historickou nemovitost, tak jsem jim nabídla své rady formou online školení.
Můj nejvyhledávanější kurz se jmenuje jednoduše „Peníze a zámky“ a je to velké povídání o tom, jakým způsobem zámek koupit, za jakých podmínek, jaké jsou možnosti, jak z něj vytěžit zisk a tak dál.
Lidem, kteří nechtějí zámek, ale milují je, pomáhám najít způsoby, jak se na nich uplatnit, ať už jde o stáže, nebo o pomoc s otevřením vlastního byznysu, který by nabídli zámeckým pánům. Celkem jde o šedesát přednášek s domácími úkoly.
Kdo jsou zájemci o koupi historických nemovitostí?
Ze zeměpisného hlediska jsou kupující většinou krajané. V České republice je devadesát procent kupujících Čechů. A to samé platí například i pro Francii. Co se týče zaměstnání, tak ze sta procent jsou kupci historických nemovitostí podnikatelé.
O zámky se dlouho zajímali především pánové nad padesát let. Obecně platí, že krize středního věku je důležitým hybatelem. Někdo skončí u Ferrari a někdo jiný u zámku, vždy je to symbol. Poslední dobou mám ale na kurzech především ženy a vidím, že zájem o koupi zámku mezi ženami vzrůstá.
Jak si to vysvětlujete?
Vidím v tom určitou dávku emancipace a zároveň jsou ženy více nastavené na to učit se něčemu novému a absolvovat školení.
Zajímavé je, že se opakuje historie. Ve středověku a novověku byly skutečnými provozovatelkami panství ženy, protože muži buď válčili, byli na královském dvoře nebo na cestách. Byla to tedy žena, která musela rozhodnout a nemohla svému muži zavolat a poprosit ho o radu. Být majitelkou zámku je tedy přirozená ženská role.
Ať už to jsou ženy, nebo muži, jaké jsou jejich motivace koupit hrad nebo zámek?
Kupci často chtějí změnit život, začít od začátku a být lepšími lidmi – například, když ne příliš čistě podnikali. Další důvody k pořízení zámku jsou strach ze smrti a touha po sobě něco zanechat, odlišit se od ostatních nebo udělat něco pro obec, kde zámek stojí. Často totiž mají kupci vazbu na konkrétní místo.
Zajímavé je, že do koupě jdou s nějakým podnikatelským plánem – chtějí si otevřít hotel nebo hledají nové možnosti podnikání. Důvod je ale vždy druhořadý, ve všech případech je touha po koupi historické nemovitosti iracionální a čistě emocionální.
Prodávala jsem šťastným lidem nešťastný život.
Vlastnit rozpadající se památku, často s velkými pozemky, je velmi náročné na správu. Do jaké míry se lidem plní sny o zámeckých pánech a nakolik je to závazek a obrovské množství práce? Nerozplyne se ten sen hned zkraje?
Kladla jsem si stejnou otázku. Na jedné straně jsem měla nešťastné prodávající, kterým jsem vysvětlovala, že to není konec života, a konejšila jsem je, že dělají dobré rozhodnutí. Na druhé straně se mnou podepisovali smlouvu nadšenci, kteří viděli růžovou budoucnost, že budou pány zámku, všude budou sochy a obrazy, přátelé za nimi budou jezdit a vše bude krásné.
A já stála uprostřed toho konfliktu – prodávala jsem šťastným lidem nešťastný život. A nechtěla jsem jim přitom lhát.
Vyřešila jsem to tak, že jsem si v roce 2011 udělala studijní cestu po českých, francouzských a italských zámcích, jejichž majitelé byli šťastní. Pro ně je zámek symbol, smysl života, pro který se nadchli. Nevyřešilo to jejich problémy, ale pomohlo jim to udělat ten správný krok. Změnilo jim to měřítka a to mění i samotného člověka.
Jsou budoucí kupci připraveni nést zodpovědnost?
Moji klienti byli připravení. Vždy jsem jim doporučovala, ať začnou ještě před koupí komunikovat s místními památkáři a úředníky, že je důležité najít kompromis, a ne s nimi bojovat a ukazovat, že si za peníze všechno koupí. Zároveň jsem jim vyvracela mýtus, že by dostali na opravu horentní dotace, čímž jsem šla sama proti sobě.
Mít památku je krásná zodpovědnost, která tíží. Opravit jeden pokoj v takové nemovitosti nestojí dva miliony, ale pět nebo dvacet milionů. Z komerčního hlediska jsou to ale investice, které se nakonec vyplatí.
Opravdu?
Ano. Pokoj na zámku vždycky stojí víc než pokoj ve čtyř- nebo pětihvězdičkovém hotelu. Jsou to dvakrát až třikrát větší rozdíly.
Při nákladech na opravy si neumím představit, že by se majitelům investice vrátila, i kdyby využívali celý zámek jen pro komerční účely.
Základem je dobrý marketing. Historická místa totiž budou vždy táhnout lidi víc než jakákoli jiná. Nemá smysl na zámku otevírat dvouhvězdičkový hotel, když máte možnost otevřít pětihvězdičkový.
Existuje obrovská vrstva obyvatel, která má všechno, zkusila už kdejaké ubytování, ale historické stěny jsou neopakovatelné, neexistují dva podobné zámky s podobným osudem. Vedle toho bude hotel v Dubaji vždycky stejný.
Dnes je emocionální náboj důležitější než cokoli jiného. I proto se mají zámecké služby prodávat dráž a majitelé by se měli orientovat na klientelu, která si to může dovolit. U zámků navíc platí, že nezáleží na místě, kde stojí. Mohou být v úplném zapadákově, nemusí k nim vést dálnice ani vedle stát letiště.
Nemá smysl na zámku otevírat dvouhvězdičkový hotel, když máte možnost otevřít pětihvězdičkový.
Možná je to naopak bonus.
Ano, čím větší zapadákov, tím lepší. Mnoho lidí hledá opravdový odpočinek namísto pětihvězdičkového all inclusive plného turistů. Majitelům zámků říkám, ať se nebojí toho, že Česko nikdo nezná. Prodává atmosféra a genius loci.
Jak se historická nemovitost prodává?
Složitě. Měla jsem portfolio zámků na prodej a skupinu zájemců. Občas se to sešlo a spojil se zámek s novým majitelem. Jindy jsem hledala na zámku něco chytlavého a pak se podle toho snažila najít klienty. Přemýšlela jsem, kde ty lidi potkat, kam chodí a co čtou za časopisy. Vůbec to není tak, že bych přišla na veletrh nemovitostí a tam zámek prezentovala.
Když měl zámek například alchymistickou nebo mystickou minulost, hledala jsem mezi lidmi, kteří jsou spojení s hledáním smyslu života v ezoterice nebo duchovních cestách.
Jindy se k zámku vázal příběh o lásce a rodinném štěstí, tak jsem ho nabízela jako ideální místo pro pořádání svateb nebo jako místo pro klidný a dlouhý rodinný život. Když se k zámku vázal chov koní, hledala jsem kupce na dostizích a koňských veletrzích.
To je obrovské množství energie, práce a času. Vyplatí se to? Má smysl mít byznys postavený na zámeckých realitách?
Kdybych ve svém čase začala ve Francii, tak ano, protože je tam velmi živý trh, na kterém se každý rok prodá kolem tisícovky zámků. V České republice to ale smysl nemá.
I to byl důvod mého vyhoření. Pochopila jsem, že potřebuji mít výsledky rychleji, a ne čekat sedm let, než prodám. A to ještě bohudík, že se mnou klient vydržel na exkluzivní smlouvě a zaplatil mi provizi.
Když už se zámek prodá, je provize tak vysoká, aby zaplatila odvedenou práci?
Ano, měla jsem klienty, kteří si mě najali na prodej, a nakonec mi zaplatili víc, než bylo ve smlouvě, protože viděli snahu a elán, se kterým jsem hledala ideálního kupce. Vždycky do všeho, co dělám, vkládám tolik, jako kdybych vytvářela šperk.
Kolik historických nemovitostí se vám podařilo prodat?
Za deset let, kdy jsem podnikala v realitách, se mi podařilo prodat asi pětatřicet historických nemovitostí. Více než půlka z nich se ale prodala za 200 nebo 300 tisíc korun, takže provize byla spíš symbolická. Kdybych byla prodávala se svým elánem francouzské zámky, u kterých je průměrná cena čtyři miliony eur, byla bych milionářka.
Z finančních výsledků jsem ale nebyla zklamaná. Držela mě nad vodou vize, že pomáhám zachraňovat památky, že jsem zachránkyně, která se dere dopředu a vždy vítězí.
Podnikání jste sice ukončila, ale jak o tom mluvíte, nemám pocit, že byste se cítila poražená.
Přesně tak. Na začátku jsem byla zklamaná, ale dala jsem si pauzu a přenesla jsem se přes to. Dnes vidím, že je krásné, když Češi prodávají Čechům české zámky. Tak to má být.
Kdybyste měla vypíchnout dvě rady, jak být šťastným majitelem zámku, jaké by to byly?
Inspirovala jsem se svatou Terezií z Avily, která v šestnáctém století napsala knihu Vnitřní zámek. Když to řeknu metaforicky, viděla jsem na dnešních i tehdejších aristokratech, že měli svůj vnitřní zámek v pořádku. Navíc lidé, kteří jsou na svých zámcích šťastní, se odlišují od těch nešťastných tím, že mají jiný přístup ke světu.
Neberou rodinné vztahy tak jako my, uvědomují si dynastie. Když uvažují o svém okolí, uvědomují si, že jsou elita, a to znamená zodpovědnost. Je pro ně důležitá estetika a to, jak vypadají. Estetika přitom není rozmazlenost a shopaholismus, ale způsob, jakým děláme svět krásnější.
Mají i jiný vztah vůči svému tělu a zdraví, protože ví, že aby stihli všechno, co si vymysleli, musí mít dobré zdraví a dožít se vysokého věku. Také platí, že majitel zámku, který se stará o vesnici, bude šťastnější než ten, který se na svých pozemcích oplotí a nikoho nepustí dovnitř.
Absolutně ve všech případech fungovalo pochopení své role v historii a s tím spojený závazek, což vede k hlubšímu vnímání zodpovědnosti. Na tomto pozadí pak problémy s rekonstrukcí zámku nevypadají tak hrozně, ne? Klíčové je nevnímat zámek jako problém, ale jako výzvu k řešení.
