Slovenská redakce Forbesu vydala svůj první speciál Forbes Woman. A čtenáře láká třeba na rozhovor s prezidentkou Zuzanou Čaputovou.
Ta v něm hovoří o empatii, o svém soukromém životě v roli prezidentky a o tom, co očekávala před nástupem do funkce a jaká byla nakonec realita. Přinášíme vám z rozhovoru krátký úryvek.
Prezidentka a soukromý život. Dá se přiblížit, v jakém režimu fungujete?
V podstatě jde o velmi intenzivní prolínání. Jsem prezidentkou čtyřiadvacet hodin denně, neexistuje žádné vypnutí, lidé mě poznávají a mou povinností je chovat se přiměřeně své roli. Vypínám jen doma se svými blízkými, když si mohu dovolit nepracovat a nemyslet na práci. Občas se mi to podaří i v zahraničí.
Přesah do soukromého života je ale možná větší, než jsem čekala. Je to, v dobrém slova smyslu, boj o zachování mé vlastní lidské, osobní a soukromé identity.
Nepřichází i určitá ztráta kontaktu s realitou, když se na svět díváte jen přes okno limuzíny?
Bohužel, tato funkce přirozeně způsobuje určitou izolaci. Vybavuje se mi jeden moment, když jsme navštívili jisté místo na Slovensku a vešli do továrny mezi švadleny. Na taková místa vždycky přicházím s upřímným zájmem být chvíli mezi nimi a povídat si o tom, jak se jim žije.
Ale uvědomila jsem si, že jsem pro ně dáma z paláce, kterou přivezla limuzína a měla kolem sebe průvod. I když se jim snažím co nejvíce lidsky přiblížit, už jen z titulu mé role tam vzniká určitý odstup, což mě mrzí.
Na druhou stranu jsem ale také zažila spoustu setkání, kdy jsem seděla v kruhu s lidmi, se kterými jsem se viděla poprvé, a byl to uvolněný, dobrý rozhovor.
Co říkáte na to, že bez ohledu na vašeho nástupce s vámi z hradu odejde mnoho empatie? Vnímáte to podobně?
Jsem ráda, že je cítit empatie, protože to opravdu tak mám. Lidi mám přirozeně ráda, nemusím se do ničeho nutit. Těší mě kontakt s druhými, zajímám se o ně, o jejich soukromé světy a životní zkušenosti. Pokud je tomu člověk otevřený, snažím se do debaty s ním vložit plnou pozornost, vnímat ho, naladit se na něj. Je mi to blízké. Empatii považuji za důležitou a myslím, že se nedá předstírat.
Nemáte ale také období, kdy se cítíte „přesocializovaná“, když jste v neustálém kontaktu s různými lidmi?
Určitě. Je to také proto, že jsem spíše introvertní typ. Někdy mám dny plné lidí a pak přijdu domů, kde jsem také máma i partnerka. Automaticky mě zajímá, jaký měli moji blízcí den, co bylo ve škole. Nebo zavolám své mámě, když s ní nemůžu být osobně, abych ji slyšela a věděla, že je v pořádku. Je to můj každodenní rituál.
Je možné jít jako prezidentka s kamarádkou na kávu nebo třeba školní sraz?
Právě letos v létě jsme měli sraz gymnázia.
Byla jste?
Byla a bylo to velmi milé setkání. Návrat do školních let je spojený se spoustou humoru. Navíc jsme tvořili dobrou partu, takže to byla radost. Také jsme měli tradiční kolečko, kdy každý musel říct, jak žije a co dělá. Když přišla řada na mě, samozřejmě jsem se vyhnula tomu, že jsem prezidentka, ale někdo vykřikl: „Co ty vlastně děláš?“ Bavili jsme se. Ale taková setkání mi nevycházejí především kvůli času, ne proto, že bych měla z protokolu nějaká omezení.
Když srovnáte očekávání, která jste měla od prezidentského úřadu, jak se nakonec liší od skutečnosti?
Přirozeně tam ten rozdíl samozřejmě byl. Do značné míry i z objektivních důvodů, jelikož po krátké době přišla první z mnoha krizí, které provázely výkon mého mandátu. Pandemie výrazně omezila reálné kontakty s lidmi, předefinovala priority, řešili jsme otázky přežití a toho, jak mohu být v této pozici užitečná, byť bez pravomocí ovlivňovat rozhodnutí vlády.
Do úřadu jsem vstupovala se třemi prioritami – chtěla jsem se zaměřit na ochranu životního prostředí, na sociální otázky s konkrétními okruhy a na oblast práva a spravedlnosti. Chtěla jsem být součástí dobrých systémových změn.
Jenže nejprve jsme všichni řešili covid, pak přišla válka na Ukrajině, inflace, energetická krize. Nemluvě o tom, že se každý rok měnila vláda. Ta současná je už pátá, kterou ve funkci zažívám. Do jisté míry mě tyto situace postavily do nevyhnutelnosti reagovat na aktuální krizové situace. A vedle toho jsme se s mým týmem v rámci zmíněných priorit snažili prosazovat věci, které považujeme za důležité.
Jaké budou vaše poslední měsíce ve funkci?
Jak znám sebe a svůj diář, bude to práce naplno až do posledního dne. Tak to koneckonců má být, jde o veřejnou službu a mým úkolem je vykonávat ji co nejlépe a nejprofesionálněji.
Do konce funkčního období máme plus minus naplánované zahraniční cesty a čekají nás i vnitropolitické povinnosti. Nevnímám, že by mě čekala nějaká volnější jízda z kopce, každý den je důležitý a každý den vytvářím dojem o tom, jak svou funkci vykonávám.
Máte představu, jak by mohl vypadat váš první den, až skončíte v prezidentské funkci? Dáte si „pyžamový den“, jako míval Július Satinský, nebo se raději vydáte do přírody?
Myslím, že to bude neděle, protože inaugurace má být v sobotu. Předpokládám, že to bude den jako každý jiný. Mám ale pocit, že mi bude trvat poměrně dlouho, než v sobě zlomím pocit zodpovědnosti, povinnosti a toho mentálního stereotypu, který byl po celých pět let velmi intenzivní. Neočekávám, že zlom přijde hned první den, bude to přicházet postupně.
Budu si připomínat, že už nemusím nic řešit, že už nemusím reagovat. Těším se na to, že se obrazně řečeno „ztratím“ v lese, kde se člověk tak trochu rozplyne nepoznán a nepovšimnut, což je pro mě čím dál vzácnější.