Přílišné přemýšlení, totální vyčerpání, neschopnost být sám se sebou i s ostatními, úzkosti i rozpad vztahu. To je výčet nejčastějších problémů, které Čechy přivádějí do ordinací odborníků.
Řešíte je také? Zeptali jsme se českých psychologů a terapeutů na rady a tipy, které mohou pomoct se s nimi vypořádat. A nastartovat proces změny a uzdravení.
Moc o všem přemýšlím
V ordinaci psychoterapeutky Dominiky Čechové, která často pracuje se zaměstnanci z korporátního prostředí, lidé nejčastěji řeší problém přílišného přemýšlení.
Problém, který vede k tomu, že mají menší sklon konat, jsou méně kreativní a mají potíže s únavou a nespavostí, je prý častý u lidí s vysokou inteligencí. Overthinking mnohdy používají jako nástroj, jak se vyhnout emocím.
„To však funguje jen dočasně, než člověk stojí na první morální či životní křižovatce, která se nedá vymyslet, ale je potřeba ji prožít. Takoví klienti – ženy i muži – přicházejí v momentech, kdy zažívají logicky nezvladatelnou situaci. Rozpadl se jim dlouhodobý vztah, zemřel někdo blízký, dostali výpověď z práce, nebo se nemůžou rozhodnout práci opustit, i když je už nebaví,“ popisuje Dominika Čechová.
Tito lidé jsou zvyklí o všem přemýšlet a i takové situace analyticky rozebírají, snaží se zjistit, co udělali špatně, co by mohli dělat jinak.
„Dělají si v hlavě mentální mapy, plány či jiné myšlenkové struktury. Neustále vyhodnocují fakta a snaží se přijít na nejlepší řešení. Logika jim velí přemýšlet, ale na duši je jim špatně. Zažívají něco, pro co často nemají slova a hodně je to znejišťuje. Někteří mají při příchodu už za sebou intenzivní úzkost, panickou ataku či dokonce zažili pocit strachu z blížící se smrti,“ dokresluje profil klientů Čechová.
Hlavním tématem takových klientů bývá podle psycholožky strach z vlastní zranitelnosti, pocit, že nemají svůj život pod kontrolou. Symptomaticky to bývají nejčastěji úzkosti a různě silné panické ataky.
„Většina těchto strachů vychází jak z historických zkušeností z dětství, tak z osobnostního nastavení – převládá perfekcionismus, snaha o úspěšnost a neporazitelnost,“ vysvětluje.
Ještě než se lidé, kteří se točí v kruhu myšlenek, vydají do ordinace psychologa nebo psychoterapeuta, doporučuje Dominika Čechová přečíst si něco o problematice zranitelnosti, perfekcionismu a prokrastinace. „Skvělým začátkem takové edukace je třeba kniha Síla zranitelnosti od Brené Brown nebo Konec prokrastinace od Petra Ludwiga,“ radí psychoterapeutka.
Dalším krokem je pak návštěva psychologa. „Spolu hledáme způsoby, jak se s takovými situacemi vypořádávat. Takový proces chce ovšem čas a bezpečí. I když terapeuticky v takových situacích fungují různé projektivní techniky – třeba práce na písku, práce s obrázkovými kartami, práce s tělem a dechem, všímavost, arteterapie, hypnoterapie – vysoce myslící lidé tyto přístupy často nepovažují za dostatečně odborné a logicky podložené a zprvu je odmítají,“ říká Dominika Čechová.
V takových případech pak s klienty hledá řešení, které jim nejvíc vyhovuje. Například to s nimi probírá v logicky a na faktech podložených diskusích a pomalými soustřednými kruhy se přibližují k prvotním emočním zraněním, opuštěním a frustracím, které v minulosti vedly k tomu, že se klient před emocemi začal chránit. „I když to zní paradoxně: myšlením zkoumáme emoce,“ shrnuje.
„Pro mnoho mých klientů je úlevné zjištění, že nejsou rozbití ani nemocní. Jen si během života se svými pečujícími osobami osvojili strategie, které jako dospělí nepotřebují nebo jim život spíše komplikují. Během terapeutické práce se těmto strategiím snažíme porozumět a postupně je proměňovat na vhodnější,“ uvádí.
Na závěr Dominika Čechová přidává pár tipů, jak nad problémem přemýšlet trochu jinak.
Zkoušejte se přistihnout při nadměrném přemýšlení, které nevede k akci. Místo hledání nejlepšího řešení zvažujte následky všech možných variant. Vyřazujte možnosti podle toho, jak těžké by bylo žít s následky vašeho rozhodnutí, ne dle toho, jaké řešení vypadá nejlépe.
Zkoušejte cítit signály ve vašem těle: svírá se vám žaludek? Máte rychlý tep? Potí se vám dlaně? Tělesné signály jsou nejlepším rádcem při rozhodování – musíme jim ovšem rozumět. Pomocníkem může být třeba aplikace Animi, která vás naučí emoce lokalizovat, pojmenovávat a rozumět jim.
Dělejte v rozhodování malé krůčky, není potřeba vyřešit vše naráz jedním komplexním řešením – to pravděpodobně nikdy nenajdete. Je potřeba se postupně posouvat dál.
Totální vyčerpání
Profesor lékařské psychologie a klinický psycholog Radek Ptáček se svými klienty nejčastěji řeší totální vyčerpání a zanedbání péče o sebe sama. „Klienti mě vyhledávají nejčastěji vy chvíli, kdy zkolabují a totálně jim dojdou vnitřní baterky,“ konstatuje.
Ptáček upozorňuje na to, že každý máme velmi omezené zdroje, a to nejen fyzické, ale i duševní energie, jež musíme pravidelně doplňovat. „Stejně jako denně pečujeme o hygienu fyzického těla, musíme dbát o hygienu duše. Rozhodně není dobré jet jen na prázdné baterky a řešit své problémy, až když člověk takzvaně padne na ústa,“ doporučuje Ptáček.
S tímto problémem se často setkává i psycholog Jan Kulhánek. „Někteří lidé stále pracují a věří, že načerpají síly na dovolené jednou za rok. Jiní to sice nepřehánějí s prací, ale dlouhodobě zanedbávají svou životosprávu – málo spí, od stresu si ulevují alkoholem nebo si nicnedělání vyčítají,“ konkretizuje. Odpočívat podle něj můžeme aktivně či lenošit, důležité je ale starat se o sebe průběžně.
Neumíme být sami se sebou
U skoro poloviny klientů psycholog a psychoterapeut Tom Mertin řeší to, že se dostatečně nenaučili být sami se sebou a stejný problém vlastně mají i s ostatními.
Být si sebe vědom a cítit se sám se sebou dobře, je v dnešní době stále těžší. Od útlého věku nás ovlivňují reklamy, které nám diktují, jak máme žít, co nás učiní šťastnějšími, zdravějšími a pro ostatní lepšími. Není divu, že v dospělém věku pak mnozí mají problém pochopit, kdo jsou a co mají rádi.
„Když si dáme dostatek prostoru, věnujeme se vlastní reflexi, nezanedbáváme sebepoznání a budujeme zdravý vztah k sobě samým, poznáme své možnosti i limity. Naučíme se o sebe pečovat, umíme rady ostatních převést do podoby, která vyhovuje právě nám,“ nastiňuje řešení problému Tom Mertin.
Tím si podle něj vytvoříme vlastní podpůrný motor, který nám pomůže realizovat plány vyžadující odvahu, nespokojit se s málem a naplno využít vlastní potenciál. „Zároveň si můžeme budovat odolnost vůči nepřízni osudu, a když nás něco srazí na kolena, dáme si dostatek času a pochopení vůči sobě, abychom se zase zvedli,“ podotýká psycholog.
Neumíme být s ostatními
Když nerozumíme sami sobě, nemůžeme rozumět ani druhým. I proto je druhým nejčastějším problémem, který lidé v ordinaci Toma Mertina řeší, neschopnost být úspěšným členem určité skupiny nebo společenství.
„V dnešní době věnujeme více pozornosti tomu, jak prožít svůj individuální život, avšak méně tomu, jak se úspěšně adaptovat ve společnosti. Člověk je ale společenská bytost a pocit osamocení výrazně zhoršuje kvalitu našeho života,“ upozorňuje Mertin.
Lidé musejí v kontaktu s ostatními překonávat obavu, že ostatní využijí jejich zranitelnosti, zároveň se i dotyční musejí chovat eticky vůči ostatním. „Ve skupině se musím naučit pracovat s odlišností, limity a dynamikou lidských vztahů. Lidská společnost nás vždycky dokáže překvapit, občas zatížit, občas podpořit – ale pokud si udržíme chuť se vracet do kontaktů a vztahů s ostatními, můžeme si udržet i vlastní duševní zdraví,“ objasňuje.
Úzkostné obtíže
Klinická psycholožka Dana Hajná se ve své ordinaci nejčastěji setkává s klienty s problematikou související s úzkostným prožíváním.
„Nejčastěji se jedná o sociální fobie, jejichž nárůst si vysvětluji obdobím pandemie covidu a větší sociální izolovaností, tudíž lidé s úzkostnými tendencemi neměli možnost dostatečně získávat dovednosti a odolnost v této oblasti,“ konstatuje Dana Hajná.
Náhradou se hlavně u mladší generace podle ní stala komunikace a život na sociálních sítích – často s lidmi, které ale nikdy osobně nepotkali. „U dospívajících se také často objevuje téma úzkosti ohledně svého tělesného prožívání a přijetí své sexuální identity. Mnohem méně častá je teď mentální anorexie (zde je také velká souvislost s nepřijetím vlastního těla), více se ale objevuje porucha sexuální identity,“ shrnuje aktuální situaci.
Častěji se prý setkává také s obsedantně kompulzivními poruchami, které se vyskytují četněji u profesí, kde je větší zodpovědnost. „Do úzkostných poruch patří i panické ataky, které jsou také početně významně zastoupeny jako obtíže, které ke mě klienty přivádějí,“ dodává klinická psycholožka.
Klient trpící úzkostnými stavy podle ní potřebuje porozumět svému prožívání a změnit přístup k sobě a v dané zátěžové situaci zkusit nové copingové mechanismy (veškeré činnosti, které nám uvolňují napětí, úzkost a stres).
„Určitě vždy pomůže porozumět spouštěcím podnětům – například strach ze selhání, únava, konfliktní vztah. Někdy stačí krátkodobější psychologické poradenství, v rámci kterého doporučím práci s dechem, přesměrování pozornosti. Jindy je ale potřeba hlubší a dlouhodobější psychoterapeutická práce zaměřená na zpracování zážitků z dětství a sebepřijetí,“ nastiňuje Dana Hajná postup při řešení úzkostných poruch.
Rozpad vztahu, když už je pozdě
Za klinickým psychologem Radkem Ptáčkem do ordinace velmi často přicházejí klienti, jimž se rozpadl vztah a už je to ve fázi, kdy je těžké cokoli napravovat.
Radek Ptáček upozorňuje, že stejně jako je nutné se pravidelně starat o své zdraví, je nutné pečovat o zdraví vztahu. „Každý vztah prochází různými krizemi a neshodami. Nicméně jestliže partneři chtějí zůstat spolu a plánovat budoucnost, měli by spolu komunikovat, sdílet problémy a v případě dlouhodobějších neshod vyhledat třeba i odbornou pomoc,“ radí, jak problému předejít.
Nechat vztah dojít až „do konce“ a pak se snažit lepit střepy dohromady podle něj nic dobrého nepřinese. „Starejme se o sebe ve vztahu, a když je třeba, vyhledejme i pomoc,“ vyzývá.
Psycholog Jan Kulhánek doplňuje, že lidé spolu v dlouhodobém vztahu málo mluví o sobě. „Delší dobu se v nich hromadí nespokojenost, podrážděnost, křivda, k nám pak přijdou v partnerské krizi, mluví o konfliktech, odcizení, nevěře. O vztahy je třeba se starat a k tomu patří kromě projevování lásky také otevřenost ve sdělování našich trápení,“ doporučuje.
Nedostatečná péče o děti
Jan Kulhánek se ve své praxi hojně setkává i se zanedbanými dětmi. Problémem podle něj je, že se rodiče velmi málo zajímají o to, jak jejich děti tráví čas.
„Jsou rádi, že se děti netoulají a nedělají průšvihy, ale to nestačí. Pak k nám přijdou s tím, že jejich dítě je už rok závislé na počítačových hrách, trpí mentální anorexií nebo nechce chodit do školy. Přitom stačilo se dítěte ptát a poslouchat, co rodičům o svých starostech říká,“ shrnuje problém.
Upozorňuje, že péče o děti není rozhodně jen materiální – v tomto směru má většina dětí v naší zemi dost nebo i nadbytek. Problém je prý spíše s naší pozorností vůči dětem.
„Pokud jsou rodiče přetížení prací či jinými povinnostmi, nemají na své děti dost trpělivosti a vlastně jsou rádi, že si děti dělají svoje a neotravují je. Dětem volnost a žádná kontrola vyhovuje tím více, čím jsou starší, ale pozornost je také o zájmu, blízkosti, porozumění,“ konstatuje psycholog.
Příznakem nedostatku zájmu, blízkosti a porozumění je podle Kulhánka to, že děti sami obvykle říkají, že jim nerozumíme, že o nich nic nevíme. „Důležité je toto nezlehčovat, najít si na povídání s dětmi každý den čas, nevyčítat, ale nabízet společnou aktivitu, při které je rozhovor přirozenější,“ doporučuje psycholog.
