Každý pes jiná ves, říkávaly naše babičky, když to, co by spolu mělo ladit, nebylo stejné. A přesně na tom postavili Michaela Košková a Andreas Kubíny koncept své kavárny v dolním centru Liberce.
Dali jí ostatně i příznačné jméno – Kafe Jinak. Protože jiné je v ní skutečně všechno.
Tak třeba otevírací doba. Jeden den vás do kavárny pustí v 6.57 hodin, další až třeba za minutu sedm. A to přesně načas. Týdenní rozvrh zveřejňují na Instagramu. Ostatně právě ten byl a zůstává jednou z jejich hlavních komunikačních sítí se zákazníky. Ti na něm mohli sledovat, jak kavárna vzniká.
Ale pěkně od začátku. Andreas Kubíny se v oboru gastronomie pohybuje už od útlého dětství. Jeho maminka pracovala a vedla několik restaurací v Brně a svého syna už v jedenácti letech postavila ke dřezu s nádobím. Ve čtrnácti pobíhal po place, učil se míchat drinky a díval se kuchařům pod ruce.
Michaela se zase zajímala o kávu, na brigádách při škole prošla několika kavárnami, pracovala jako baristka a společně pak začali snít o svém vlastním podniku.
„Před lety jsme jeli na výlet do Německa a tam jsme si řekli, že to kafe chceme dělat jinak. Že by nás bavilo mít všechno podle sebe,“ vzpomíná Andreas. Samotný koncept se rodil tři roky. „Potřebovali jsme našetřit peníze, a tak jsme poslední dva roky v Brně jen pracovali a pracovali a šetřili,“ podotýká.
I když coby rodilý Brňák by nejraději kavárnu otevřel právě v moravské metropoli, oba nakonec uznali, že Liberec, odkud zase pochází Michaela, bude na začátek lepší volbou. Je to menší město, které se stává čím dál větším kavárenským rájem, a když našli místo nedaleko centra, měli jasno.
Přesto to nebyla lehká cesta. „Dříve tu sídlila galerie, po ní tady nezbylo nic. Stavěli jsme sádrokartonové příčky, malovali, předělávali i strop. Jediné, co zůstalo původní, je podlaha. Neuměli jsme to, ale pomáhala rodina, kamarádi a Míšin švagr, který je stavbyvedoucí. Nejsem žádný kutil a učil jsem se podle internetu,“ přibližuje Andreas.
Pět měsíců vymýšleli, budovali, stěhovali a budoucí zákazníci na sociálních sítích sledovali, jak jim to jde od ruky. Marketingově se tato strategie ukázala jako skvělý nápad.
Když pak v květnu otevírali, nepotřebovali žádnou reklamu, zvědaví hosté si k nim cestu našli sami. „Snažíme se být rodinný podnik, mít přátelský přístup, to je pro nás nejdůležitější. A hosté se i díky tomu k nám vracejí,“ podotýká Michaela.
Kromě atmosféry baví zákazníky hlavně samotný koncept. Ono je tu opravdu všechno jinak. Ani jedna židle není stejná, ani stůl, hrníčky, příbory, sklenička, barvy na stěnách.
Talíře jim vyrábí Wanda Valihrachová pod značkou Gustus Vitri, jsou z foukaného skla a každý kus je originál. A originální je i jídlo. I když si hosté objednají z jídelního lístku to samé, přesto bude každý pokrm vypadat jinak.
Menu obměňují každý měsíc a jídla na něm se snaží vymýšlet pokaždé jiná. „Třeba míchaná vajíčka jsou v nabídce vždy, ale pokaždé s jinou přílohou, kořením, chutí. Náš hlavní koncept byl, že když přijdou dva lidé a dají si oba stejné jídlo, tak každé bude vypadat jinak,“ poznamenává Michaela.
Hostů se pak v anketě ptají, na co by měli chuť a který pokrm by na menu rádi našli. „Teď naposledy nám vyšlo, že chtějí vejce Benedikt, tak vymýšlíme, jak ho udělat jinak, aby nebylo stejné jako všude jinde,“ prozrazuje Andreas.
Je to hlavně on, kdo si s jídlem pohrává a experimentuje, i když zpočátku mu pomáhal i kuchař Jakub Bobko. Hostům společně nabídli žemlovku s hermelínem na chlebu. Nově chce zkusit sýr haloumi s brusinkami a vyhlášené jsou rovněž tvarohové koblížky, které musí být v jídelním lístku neustále, zákazníci o ně prý nechtějí přijít.
„Podáváme je s lotusovým mascarpone, karamelizovanými jablíčky a mandlovou drobenkou. Vymýšleli jsme to a zkoušeli půl roku, než jsme došli k požadovanému výsledku,“ popisuje. Vyhlášené je i kubaso, jež má v jídelníčku rovněž stálé místo.
„Zatím máme na naše variace většinou kladné recenze. Jen asi jednou se nám stalo, že hostům ta kombinace nechutnala. Než přijdeme s něčím netradičním, tak to nejdříve ochutnáme. Takhle jsme vyřadili už dopředu třeba bagel s jahodovou marmeládou a slaninou. To už bylo moc,“ přibližuje Andreas.
V kuchyni vypomáhá ještě jedna kuchařka, která je zároveň cukrářkou, a v kavárně se střídají brigádníci. S nimi už je jich dohromady sedm. Po pár týdnech od otevření totiž Andreas s Michaelou zjistili, že jen ve třech provoz nezvládnou. V létě měli neustále plno, k tomu ještě zahrádku, která byla otevřená do pozdních večerních hodin.
A právě ta jediná se nijak neliší. Nábytek na ní je bílý a stejný. Je na soukromém pozemku majitele domu a ten si přál jednotný styl. Výhodou terasy ale je, že využívá přirozeného stínu, který poskytují zasázené stromky, jejichž korunami jsou v létě propletená světýlka. Navozují tak atmosféru útulných italských uliček plných kaváren.
Zatímco Andreas vládne kuchyni, káva je výhradně v režii Michaely. Začínali se zrnky liberecké pražírny Nordbeans, jednak je místní, nabízí kvalitu a hosté jsou na její chuť zvyklí. Postupně ale chce mladý pár přinášet i produkty z pražíren, které v Liberci ještě zastoupené nejsou. Takovou je třeba českobudějovický Kmen.
Z Brna pak chtějí odebírat Fiftybeans, z Ostravy Father’s a v plánu je i bratislavská pražírna. „Každý měsíc chceme nabídnout něco nového. Ten, kdo alespoň trochu kávě rozumí, ten rozdíl určitě pozná,“ poznamenává Michaela.
Kdo by si ale tady chtěl z nápojového lístku objednat třeba kolu nebo fantu, pohoří. Limonády si vyrábějí sami, mošty odebírají z nedalekých Lažan, sirupy zase z ostravské firmy, a vymýšlejí i vlastní alkoholické drinky.
Jako pár, který spolu nejen žije, ale také podniká, se skvěle doplňují. Andreas je ten, co má hlavu plnou plánů, a Michaela ho pak vrací zpátky do reality. Krotit ho musí třeba při dalším rozvoji.
„Mým cílem je mít do patnácti let v každém kraji jednu kavárnu. Rád bych ji měl co nejdříve v Brně, ale vím, že pokud se chceme rozšířit, tak nejdříve tady někde v okolí, možná v Jablonci nad Nisou. Abychom zvládli sami zajistit servis a udržet kvalitu,“ dodává.
Do svého podniku investovali od začátku přes milion a půl korun. To, co vydělají, vrací zase hned zpátky do provozu. „Těší nás, když vidíme, že se k nám hosté vracejí, že nás chválí, že jim u nás chutná a celkově se jim tu líbí. Pro nás je to splněný sen,“ uzavírají.