Ve filmu May December vpadne lidský vetřelec do prostředí, které chce neslušně vysát. Režisér Todd Haynes z toho má velmi jemnou a delikátní legraci – možná se ale budete smát nahlas, pokud máte rádi takzvaný camp.
Natalie Portman hraje televizní herečku Elizabeth, již čeká velká role v nezávislém filmu. Aby se na práci připravila, přijíždí strávit několik dní se ženou, kterou má na plátně představovat.
Gracie v podání Julianne Moore tak vpustí Elizabeth do svého domu, který obývá s manželem Joem a třemi dětmi. Všichni se zrovna připravují na barbecue a rodinnou idylu vůbec nenaruší, když Elizabeth při příchodu na prahu domovních dveří objeví opentlenou krabičku s výkalem, kterou rodině někdo poslal.
Gracie totiž i po více než dvou dekádách žije v kolektivním vědomí jako bulvární senzace, jíž část lidí nemůže přijít na jméno. Jako šestatřicetiletou ji totiž přistihli při sexu se třináctiletým spolužákem svého syna.
Ve vězení mu pak porodila syna – a když si trest odkroutila, vdala se za něj. Teď jsou spolu už více než dvacet let, navenek spokojeni s ratolestmi, které již pomalu rodinné hnízdo opouštějí. Jako kdyby tou tichou idylou křičeli: rozejděte se, tady není nic k vidění.
Jenže Elizabeth se odlákat nenechá. Chce vidět Gracie až do žaludku, najít v jejím chování smysl, rozlousknout její nekonvenční volby. Netráví tak čas jen s rodinou, ale navštěvuje i její známé.
Dokonce zavítá i do zverimexu, kde se Gracie s Joem poprvé sexuálně sblížili, aby si na schodech do jeho skladu vyzkoušela, kde asi mohla Gracie ležet, když měli styk. May December je film, kde na sebe všichni neustále civějí, zkoumají se, ale vlastně nic nevidí.
Haynes tak vlastně obrací kameru i na nás, na naši posedlost mediálními událostmi, které jak amatérští detektivové s internetovým kurzem psychoanalýzy chceme pochopit.
Elizabeth je taková upírka, která Gracie sice maže med kolem pusy, když jí říká, že v ní „musí být daleko více než v bulváru“, zároveň ale cítíte, že jde spíš o sobeckou osobu, která si v koupelně s lahví šamponu v ruce procítěně nacvičuje oscarový projev.
Mohla by to být do sebe zahleděná manýra – je ostatně jen málo otravnějších konceptů, než když filmaři točí sami o sobě a o svých bolístkách v oboru showbyznysu.
Haynes a scenáristka Samy Burch se ale spíš ošklíbají nad fenoménem takzvaného metodického herectví, kdy se herci extrémně sžívají se svými postavami a pak to měsíce prodávají v PR rozhovorech.
Také se nezdá, že by byli fanoušky všech těch nových snímků o Ivetách, Pamelách a Britneych, po nichž teď filmaři jdou, aby nám otevírali oči, jak jsme na ně byli dřív zlí. I tenhle film je volně inspirovaný skutečným případem.
May December naštěstí v námětu, skrze nějž by se dalo poučovat a kázat jak o mediálních poklescích, tak o nebezpečích sexuálního predátorství, nalézá spíš velmi jemný a delikátní humor, který oceníte, pokud máte rádi takzvaný camp.
Tento termín v sobě skrývá jakési sebeuvědomělé laškování, hrdou pokleslost, sexualizovanou umělost, přičemž to vše se řídí především ironií.
Když se tady Moore s vážnou tváří chlubí básničkou, kterou jí jako důkaz lásky poslalo třináctileté dítě a k tomu hraje přehnaně zlověstná hudba, říkáte si, že sledujete nějakou epizodu reality show Paniček z Beverly Hills, kterou jen někdo obsadil elitními herečkami.
Haynes však učí, jak být vtipný a zároveň nepřestřelit, protože i u rozjívených satir nelze všechny karty vsadit jen na prázdný a předvádivý styl, což nepochopil námětem podobný Saltburn.
May December je pořád více či méně odtažitý, nechce se křečovitě líbit, takže diváka po cestě neztratí. Nikdy se nezvrhne do totálního souboje mezi Elizabeth a Gracie – nejsme v seriálech Ryana Murphyho, které integritu postav a uvěřitelnost scénáře rádi vymění za rychlá vzrušení.
Novinka nominovaná na Oscara za nejlepší původní scénář samozřejmě není bez chyb – symbolika motýlů vylézajících z kukly, které chová v kleci stále velmi mladý Graciin manžel Joe, je třeba až příliš návodná.
Přesto tenhle film o tom, jak můžeme být trapní, i když jsme se tolik snažili, rozhodně vyhlížejte. Zatím je totiž k vidění jen na severoamerickém Netflixu, který ho koupil za jedenáct milionů dolarů na festivalu v Cannes.
