Česká republika stojí před zásadní změnou energetiky a otěže této změny dnes drží vláda, zejména pak ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela. Jeho resort finalizuje novou energetickou koncepci, která rozhodne o tom, jakým směrem se ve výrobě elektřiny vydáme.
Jedno je jasné: budoucnost české energetiky je v rámci probíhající dekarbonizace bezuhelná a postavená hlavně na jaderných elektrárnách s podporou obnovitelných zdrojů (OZE). Uhlí však bude muset ustoupit plynu.
„Musíme se připravit, že s plynem budeme fungovat možná daleko déle, než si někteří mysleli,“ říká ministr Jozef Síkela ve velkém rozhovoru pro Forbes, který probíhal v osmi kilometrech nad zemí v rámci pracovní cesty ministra do Chile.
Jako šéf českého energetického průmyslu stojí před několika dalšími výzvami. Jednou z nich je uzavírání uhelných elektráren, plánované do pár let kvůli blížící se nerentabilitě jak skupinou Sev.en miliardáře Pavla Tykače, tak státem z většiny vlastněným ČEZ.
„Připravujeme se na více scénářů a jedním z nich je i nyní diskutovaná varianta, že Sev.en Energy ukončí provoz uhelných zdrojů v roce 2025 a ČEZ o dva roky později,“ nastiňuje Síkela.
Šestapadesátiletý ministr zároveň dodává, že zřejmě vyrazí do Bruselu pokusit se odnotifikovat takzvané kapacitní mechanismy, které minulá vláda zamítla. Ty jsou nutné k možnosti dotovat prodělečný provoz uhelek, čímž by se dalo vyhnout jejich uzavření.
Náhradu za uhelné elektrárny totiž Česko nemá, a tak míří k tomu, že se stane dovozcem elektřiny. Dočasně mají pomoct elektrárny plynové a v budoucnu pak jejich výkon nahradit nové jaderné bloky. Právě na ně je nyní vypsaný největší tendr v dějinách Česka.
Za až čtyři nové bloky by ČEZ mohl zaplatit podle některých odhadů nejen stamiliardy, ale až biliony korun. „Moje představa je naprosto jasná. Já bych chtěl vycházet z té ceny čtyř bloků, ale tak, aby se cena promítla už do jednoho,“ dává ministr nahlédnout do své strategie.
Foto: MPO
Ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela na pracovní cestě v Chile | Foto Ministerstvo průmyslu a obchodu
Náš rozhovor probíhá ve výšce osmi kilometrů nad zemí, za chvíli přistaneme v Santiago de Chile. Letíte do Chile pro inspiraci? Země v posledních letech hodně šlápla do obnovitelných zdrojů, hlavně do slunce.
Inspirovat možná, navazovat obchodní kontakty určitě. Je vlastně hrozně zajímavé, že i české firmy jsou na některých trzích výrazně úspěšnější než na našem domácím. A to třeba právě v oblasti obnovitelných zdrojů. A je potřeba říct, že v ní jsme opravdu strašně zaspali.
Neumíme OZE dělat, nebo je nechceme?
Podle mě jsme je strašně dlouhou dobu vůbec nechtěli. Byla u nás cítit obecná nevůle. Samozřejmě do toho ještě vstupuje ta pachuť solárního tunelu z minulosti, což je něco, co nemá obdoby a mohlo sloužit jako zástěrka toho, proč jsme stále dost fosilní země.
V Evropě se nám kvůli zaostalosti ve fotovoltaice smějí.
Do toho jsme žili z komfortu dříve postavených jaderných elektráren, které nám pokrývaly skoro čtyřicet procent z celkové výroby elektřiny v Česku. K tomu jsme měli uhlí a nikdo tak vlastně vůbec neřešil, co bude dál. Do čeho investovat, jak ty investice podpořit, jak například zjednodušit a zrychlit jejich povolování, abychom tím ke vzniku takových projektů motivovali.
Neexistoval strukturovaný plán odchodu od uhlí, nikdo neřešil jádro…
V rozvoji fotovoltaických elektráren nás předběhlo i Maďarsko nebo dokonce Polsko, které je přitom „uhelnější“ zemí než my.
Je pravda, že Poláci se v tomto směru rozvíjeli až pětkrát rychleji, Maďaři dokonce dvanáctkrát. A je pravdou, že v Evropě se nám kvůli tomu dnes každý směje.
Co s tím hodláte dělat?
Tak my už toho spoustu děláme. Když jsem přišel na ministerstvo, chyběla nám základní legislativa na podporu rozvoje obnovitelných zdrojů. Hrozily nám kvůli tomu žaloby od Evropské komise – a až my tyto novely zákona dokončujeme. Tím, že se naši předchůdci podobně na změny vykašlali, zablokovali rozvoj naší energetiky i z hlediska možného řešení řízeného odchodu od uhlí.
Nucený konec uhlí a jeho náhrada je teď asi hlavní výzvou pro naši energetiku. Jak ji řešit?
Je třeba paralelně zajistit tři věci. Zaprvé musíme jednoznačně spočítat jednotlivé scénáře, co bude dřívější ukončování provozu uhelných zdrojů znamenat pro naši energetiku. A to počítání je vzhledem k neustále se měnícím podmínkám na trhu a především vývoji ceny plynu, elektřiny a emisních povolenek velmi složité.
Dále je třeba nadefinovat nástroj veřejné podpory, jako třeba kapacitní mechanismy, které by bylo možné v případě potřeby použít. Protože – a to si nic nenamlouvejme – do čehokoli dá stát peníze, musíme kvůli tomu, že jde o veřejnou podporu, odnotifikovat v Evropské unii.
A nelze se spoléhat, že prostě využijeme nějakých legislativních kliček. Hrozily by pak žaloby a to si žádný zodpovědný politik nemůže dovolit. Zatřetí je třeba dohnat vše, co nedokončila minulá vláda a přijmout potřebné novely energetického zákona. Jednu z nich už máme, druhou brzy předložím.
Kapacitní mechanismy jsme ale před lety sami odmítli. Byla to chyba?
Ano, dnes je vláda kritizována, že nemáme vyjednanou podporu výroby elektřiny z uhlí, zatímco z předchozí státní energetické koncepce (zkráceně SEK, pozn. red.) z roku 2015, vyplývá, že nic takového nechceme. Nikoho z našich předchůdců nenapadlo tuto koncepci aktualizovat, přestože nová koncepce měla být hotová ještě před mým nástupem. Reálně se s tím ani nezačalo.
Je to paradox. Byli jsme tehdy fakticky proti tomu, aby ostatní země takovou podporu zaváděly, protože tím, že jsme elektřinu vyváželi, se nám to nehodilo.
A ostatní si mezitím podporu schválili.
Poláci s Němci si kapacitní mechanismy v roce 2018 odsouhlasili, my jsme na to nijak nereagovali a pak přišlo zpřísnění evropského přístupu vůči fosilním palivům a uhlí obecně. Nyní je to fakticky neodnotifikovatelné, dokud si tedy neuděláme celou řadu domácích úkolů.
Budou bez kapacitních mechanismů, tedy bez dotování jejich provozu ze státního rozpočtu, uhelné elektrárny do pár let uzavřeny?
Jsou subjekty, které se na nerentabilitu uhelek připravují. Do toho máme uhelné elektrárny, které se i bez státní podpory připravují na přechod na plyn. Na druhé straně jsou subjekty, které poslední léta na uhlí hodně vydělaly – a teď říkají, že jim to do budoucna nevychází.
Nelíbí se mi, že se zapojují různí lobbisté.
Dle svých slov potřebují, aby rozdíl ceny mezi elektřinou a emisní povolenkou byl alespoň ve výši třiceti eur, aby pokryly náklady. A ano, hrozí, že když je nedostanou, tak zavřou.
Berete signály provozovatelů elektráren, jako je Tykačova Sev.En nebo i ČEZ, vážně?
Samozřejmě. A už rok se připravujeme. Ale nelíbí se mi, že se do toho zapojují různí lobbisté, kteří pobíhají po sněmovně s pozměňovacími návrhy, nebo že dostáváme z různých ministerstev připomínky k SEK, které jdou ve finále proti sobě, ale je jasné, k čemu vedou.
Co vám tyto signály napovídají?
V každém případě říkají, že musíme zajistit plnou soběstačnost zdrojové základny pro výrobu elektrické energie, protože pokud jejich zdroje vypadnou, musíme je nahradit jiným. Jednou z cest je dát provozovatelům peníze na vyrovnání prodělečného provozu uhelných elektráren.
Ale i kdybych tu vůli měl, musím nejprve najít nějakou legální cestu, jak jim ty peníze dát. A tou je právě notifikace, pro kterou musíme realizovat zmíněné kroky.
Co v tomto ohledu nyní konkrétně řešíte?
Jestli se všichni důležití hráči dívají na současnou situaci stejně. Dobrou zprávou je, že některým ekonomika uhelek vychází o něco lépe. Dokážou pracovat i s nižším rozdílem mezi cenou povolenek a elektřiny, než je zmiňovaných třicet eur. Neexistuje taková naléhavost.
Navíc dost subjektů má elektřinu předprodanou, takže svou ekonomiku na příští rok dva zná. A nikdo z nich teď nechce udělat ten zlatý výstřel, že by své emisní povolenky prodal, inkasoval z nich zisk, na trhu by pak koupil dnes levnou elektřinu, kterou by v příštím roce jen přeprodal zákazníkům a pak zavřel krám.
Cena plynu ovšem klesá na hodnoty před krizí, situace se může změnit například v tom, že uhelné elektrárny se stanou závěrnými zdroji namísto plynových. Co pak?
Pokud se stanou uhelné elektrárny závěrnými zdroji, bude to znamenat, že na trhu je dostatek elektřiny z levnějších zdrojů. To by vedlo k jejímu dovozu a snižování její ceny. Ale samozřejmě, pokud se stanou závěrným zdrojem, pak se bude problém uhelek ještě prohlubovat. Poptávka po jejich výrobě bude nižší, čímž se zhorší jejich ekonomika.
S jakými variantami tedy stát počítá?
Připravujeme se na více scénářů a jedním z nich je i ta diskutovaná varianta, že Sev.en Energy ukončí provoz uhelných zdrojů v roce 2025 a ČEZ o dva roky později. Tato analýza bude zásadní i pro zajišťování zmíněné notifikace. Ale jak říkám, jde o kroky a opatření, která měla být hotová už za jednoho ze dvou Karlů Havlíčků – toho, který měl na starosti energetiku.
Minulá vláda doslova seděla na energetické koncepci, kde bylo napsáno, že nechceme kapacitní mechanismy. To ode mě není výmluva, ale konstatování faktu a snaha zasadit do kontextu, jak oni křičí, že jsme neschopní a nic neděláme. Oni fakticky neudělali vůbec nic.
To znamená, že nejdřív musíme vyčistit stůl po minulé vládě a dokončit Lex OZE III, tedy zakotvit zákonem plán odchodu od uhlí a zanalyzovat potřebné scénáře. Až to budeme mít hotové, tak pokud zjistíme, že nám hrozí nedostatek, musíme jít za Evropskou komisí a říct jí: udělali jsme, co jsme měli, máme tento plán, chceme ho veřejně podpořit. Pojďme si to odnotifikovat.
Takže chceme dostat zpět do hry kapacitní mechanismy?
Připravujeme zákony na veřejnou podporu pro kapacitní mechanismy. Víc ze mě ale nedostanete.
Cestou, ke které míříme, je, že se staneme dovozcem elektřiny…
Už dnes často elektřinu dovážíme. Není tajemstvím, že po většinu roku je velkoobchodní cena elektřiny v Německu nižší. To vede k jejím dovozu. Ale upřímně, konečnému zákazníkovi je jedno, odkud ta elektřina je. Je mu jedno, jestli je z jádra, plynu nebo z uhlí, z Česka nebo Německa.
Pro mě jako ministra z hlediska energetické bezpečnosti bude mnohem přijatelnější dovážet elektřinu od našich nejbližších spojenců z Evropské unie než dovoz plynu nebo ropy z Ruska nebo od jiných méně spolehlivých partnerů.
Není v Češích příliš zakořeněná hrdost, že jsme byli ve výrobě elektřiny po desetiletí soběstační, navíc jsme ji vyváželi a tím pomáhali a dodnes pomáháme okolním státům?
Samozřejmě, soběstačnost je navíc prvkem energetické bezpečnosti. Otázkou pak ale je, zdali máme zachovávat status soběstačného výrobce za cenu toho, že budeme miliardami dotovat neekonomický byznys produkující vysoké emise.
Takový princip by nebyl příliš ekonomický ani z hlediska zajištění povolení pro takovou podporu na unijní úrovni. A reálný jen v případě, že bychom se bez dané výroby neobešli.
Volný trh není o hrdosti.
Čím více je každý stát soběstačný ve výrobě elektřiny a čím více flexibilních propojení napříč Evropou zároveň dosáhneme, tím lépe bude fungovat volný trh a cena elektřiny bude klesat. Elektřina z levných zdrojů se bude dodávat do zemí, kde se elektřina vyrábí dráž. Volný trh, který je základem Unie, pak není o hrdosti.
Stát se dovozcem tedy bude pro občany výhodnější?
Já musím udělat maximum pro to, aby energetická bezpečnost naší země byla co nejvyšší. A určitě není naším cílem, aby se Česká republika dlouhodobě stala čistým dovozcem. Ale pokud mám zajistit každodenní energetickou soběstačnost České republiky, musím se vždycky dívat na to, kolik to bude stát. A pokud to bude neekonomické, tak to není v zájmu občanů ani firem České republiky.
Mají se občané obávat nedostatku elektřiny nebo výkyvu jejích cen po naplnění scénáře uzavírání uhelek podle Tykače a ČEZ?
Občané se ničeho obávat nemusí. Samozřejmě s výjimkou vyšší moci. Pokud by došlo k nějakému, řekněme, chaotickému odchodu od uhlí, a zároveň do toho přišla nějaká anomálie, tak si to můžeme vše zkomplikovat. Ale hledáme cestu hladkého a bezpečného odchodu od uhlí.
Znamená to, že i třeba postavíme více plynových elektráren?
Musíme se připravit, že s plynem budeme fungovat možná daleko déle, než si někteří mysleli. Pro nás je plyn nyní takovým dopravním prostředkem, který nás má provézt procesem dekarbonizace. Pomůže nám zvládnout odchod od uhlí a zároveň pomůže překlenout období, než vybudujeme nové jaderné zdroje. A jsou tu dobré zprávy, že plynu je na planetě opravdu dost a obejdeme se bez toho ruského…
Souvisí s tím i loňské nákupy plynárenské infrastruktury státem v podobě plynových zásobníků nebo provozovatele plynovodů Net4Gas?
Ano, učinili jsme celou řadu kroků, jak zajistit, aby nedocházelo k převisu poptávky po plynu nad jeho nabídkou a k cenovým šokům, které jsme si prožili. Dnes máme pod kontrolou plynárenskou infrastrukturu včetně tranzitních cest.
Navíc jsme přišli s iniciativou zabránit, aby některé země zaváděly atypické poplatky za tranzit plynu jako Německo, což pak motivuje obchodníky nakupovat plyn z východu.
Obecně také počítáme s tím, že některé uhelné elektrárny bude potřeba nahradit paroplynovými kogeneračními jednotkami, které budou vyrábět jak elektřinu, tak teplo.
Některé už se mění na paroplyn, třeba elektrárna s teplárnou v Mělníku. Můžeme očekávat větší aktivitu ve výstavbě podobných zdrojů?
Máme samozřejmě spočítáno, kolik bychom jich mohli potřebovat, ale zase – pokud to bude veřejná podpora, tak by ji měl dostat ten, kdo to pro stát a ve finále pro konečného spotřebitele udělá nejvýhodněji. Určitě i tady bude nějaká forma soutěže.
Když se ale bavím se soukromými investory v energetice, ti se do výstavby plynovek moc nehrnou…
Protože třeba nevidí ten business case a čekají na státní podporu. Ale ještě zpět k uhelným zdrojům: pokud by došlo k nějakému skokovému zdražení elektřiny, tak to zase zvýší efektivitu uhelek a může to prodloužit jejich životnost. Takže vlastně tento pro občany pozitivní vývoj v podobě klesajících cen energií jde proti tomu uhlí.
Ale maličko mě mrzí, že ti, kteří na uhlí vydělali obrovské peníze za poslední roky, teď říkají, jak už jim to nevychází, a chtějí po nás, abychom vyřešili, co mají dělat. A ještě k tomu to od nás chtějí vědět nejlépe obratem.
Když se ještě pozastavíme u plynu. Plynovou infrastrukturu stát už skupuje, co bude dalším krokem? Státní obchodník s plynem?
Ano. Myslím si, že posledním prvkem v té celé infrastruktuře je státní obchodník. A tam směřujeme, protože má několik výhod.
Státní obchodník může uzavírat kontrakty napřímo se zeměmi těžícími plyn. Znamená to, že vyloučíme překupníky a zbavíme se tím i diskusí, zda je ten plyn ruský, či nikoli. Země původu plynu navíc chtějí navazovat dlouhodobé kontrakty.
A s kým je navazujete?
Nyní jsme si v testovacím vzorku, což byl takový malý objem několika milionů kubických metrů zemního plynu, nechali dodat plyn z Alžírska, s nímž zvažujeme uzavřít smlouvy na dodávky. Poměrně intenzivní jednání ale vedeme i s norskou vládou včetně tamního Equinoru, bavíme se i s Katarem a podobně.
Dodávka z Alžírska proběhla kdy?
Je to čerstvá věc, proběhlo to před pár týdny. Plyn se k nám dostal trubkami pod mořem a pak přes Itálii do Německa a odtud k nám. Dále se připravujeme na to, že se LNG terminál v nizozemském Eemshavenu změní na čistě vodíkový terminál, a proto už jsme si zajistili novou kapacitu od roku 2027 v jiném LNG terminálu u německého Hamburku.
Navíc k nám chceme dostat i ten trubkový zemní plyn. A tady může opravdu důležitou roli sehrát státní obchodník a jednání s Norskem.
Jedna hypotetická situace a zároveň si zahraji na ďáblova advokáta. Když se situace na Ukrajině a i v Rusku změní směrem ke smíru, nenajde si k nám plyn z Ruska cestu díky jeho nižší ceně? Plynovody tím směrem už postavené máme.
Pojďme si říct, jak to může skončit. Není tajemstvím, že Ukrajina nechce prodloužit smlouvu s Gazpromem na dodávky plynu. A také není tajemstvím, že někteří soukromníci, kteří jsou na Ukrajině aktivní, chtějí plynovod od Ukrajiny pronajmout. To znamená, že sem zjevně chtějí ruský plyn vozit i nadále.
A co když dojde k mírovým jednáním? Nebudou to chtít nakonec i samotné státy? Sám mluvíte o tom, že pro občany chcete zajistit co nejnižší ceny energií…
Pokud se situace obrátí a situace skončí určitými dohodami, tak si i tak myslím, že Evropa už nikdy nepřipustí takovou závislost na Rusku – navíc ani jeden z plynovodů Nord Stream není ve stavu, kdy by se přes něj dal plyn dovážet. Rusko se může stát jedním z těch, kdo se budou ucházet o dodávky. Bude jedním z partnerů. Otázkou pak je, jestli bude preferovaný.
A když přijde opravdu mírové řešení?
Samozřejmě pokud by k němu došlo, přijde na stůl forma válečných náhrad. Pak asi bude namístě říct, že aby Rusové na reparace měli, tak je možná částečně do toho obchodu pustíme. Zejména pokud bude zajištěno, že primárním výnosem bude obnova Ukrajiny.
Jinými slovy netvrdím, že navěky končí obchod s Ruskem. Jsem ale hrozně rád, že na rozdíl od některých jiných zemí na periferii Evropské unie hodnotově patříme do západního bloku.
Otočme se ještě k jaderné energetice a hlavně současnému tendru. V úvodu roku vláda přišla se změnou jeho parametrů. Už nepožadujete jen závaznou nabídku na jeden blok, ale rovnou na čtyři. To jsme v době vypisování tendru nevěděli?
Odpověď je v zásadě hrozně jednoduchá, i když má několik důvodů. Ten první je, že tendr byl připraven na jeden blok. A já byl v situaci člověka, který od architekta převezme hotový projekt a má dvě možnosti: buď jej nechá celý předělat, a celý tendr se tím výrazně zdrží. Anebo udělá jen dílčí úpravy a zbytek odbaví za pochodu.
Když jsem se ptal investora, tedy ČEZ, proč je vše takto nastaveno, bylo mi řečeno, že nic jiného se s bývalou vládou připravit nedalo.
A další důvod?
V rámci současné vlády jsme začali pracovat na strategických dokumentech, jako je Národní klimatický a energetický plán a SEK. Jaký vývoj energetiky tyto dokumenty očekávají, si nevymyslel Síkela, jeho náměstek nebo vrchní ředitel – pracoval na tom opravdu široký tým odborníků a dokumenty zahrnují řadu modelů a předpokladů, ze kterých se vycházelo.
Ukázalo se, že naše dekarbonizační cíle a primárně tedy odchod od uhlí bez nových stabilních bezuhlíkových zdrojů nebudeme schopni naplnit. Dále pak z hlediska transformace nejen české, ale i evropské a světových ekonomik, výrazně poroste spotřeba elektřiny, která bude postupně nahrazovat energii z fosilních zdrojů.
To je i otázka elektromobility. Zkrátka jak bude odcházet nafta a benzin, bude se zvyšovat spotřeba elektřiny. A ta se musí nějak vyrobit.
Řešíte v tomto ohledu i vodík?
To je energeticky poměrně náročná technologie, takže vlastně i vodík, který má sloužit všude, kde nebude možné použít elektřinu, ji ke své výrobě potřebuje. Do roku 2050 tedy očekáváme nárůst spotřeby elektřiny až o dvě třetiny.
Česká energetická koncepce bude proto stát na dvou silných pilířích: na obnovitelných zdrojích a na stabilním bezuhlíkovém zdroji, což je dnes technologicky jádro.
A na plynu.
Dočasné médium bude plyn, který bude postupně dle technologických možností nahrazován zelenými plyny a vodíkem.
Takže z jádra budeme potřebovat kolik gigawattů navíc oproti současnému stavu? Jsou to ty čtyři, což odpovídá výstavbě čtyř nových bloků?
Ano, v SEK jsme nadefinovali minimální potřebu výkonu nových jaderných zdrojů v objemu čtyř gigawattů. I proto bylo mou snahou nenarušit a hlavně nezpomalit tendr – a zároveň nenarušit ani proces notifikace u Evropské komise.
A s notifikací ohledně jaderných elektráren to tedy vypadá jak? Stále ji nemáme…
V tom procesu ale nejsme nijak pozadu. Oproti záměru vystavět jeden blok do toho nově vstupuje možnost contract for difference (nízkou cenu elektřiny stát doplatí, aby elektrárna nebyla prodělečná, v době vysokých cen naopak zastropuje její zisky, pozn. red.), která vznikla na základě v mezidobí přijaté evropské legislativy v kombinací s novými pravidly veřejné podpory.
Komise nyní notifikuje na základě zcela nového rámce a v jistém smyslu slova tak bude naše notifikace vytvářet referenční rámec pro další notifikace jaderných zdrojů. V rámci notifikace se snažíme dosáhnout co nejlepších podmínek pro rozvoj české jaderné energetiky, ale je možné, že přijdou se žalobami Rakušané, jako to udělali v Maďarsku.
Takže počítáte s financováním výstavby metodou contract for difference?
Ono se na základě nabídek ukazuje, že nejvýhodnější pro Českou republiku bude stavět vždycky dvojici reaktorů v jedné lokalitě. Je tam ohromná úspora nákladů na jednotku z hlediska řekněme slev z rozsahu. A samozřejmě všechny náklady na strategickou infrastrukturu, dopravu nadměrných nákladů, ubytování pracovníků a podobně, se rozpočítají na dvě jednotky zároveň.
Notifikace na jeden zdroj a její výsledek nám vlastně ukáže, kam až můžeme jít – ukáže flexibilitu finančního modelu a my v okamžiku, kdy finální rozhodnutí dostaneme, tak se podíváme, kam až ve veřejné podpoře můžeme zajít.
Tím, že to budeme dělat i ve spolupráci s investorem, tak samozřejmě budeme hledět i na výhodnost pro něj a jeho akcionáře.
Cenu za jeden blok, předloženou uchazeči, mi za probíhajícího tendru logicky neřeknete. V minulosti jste se ale vyjádřil, že pokud by měla být po dostavbě bloku nad dvě stě eury za megawatthodinu, tak vás zajímat nebude. Zajímají vás tedy odevzdané nabídky?
Musím říct, že mě pozitivně překvapily. Víc ale neřeknu. A pozitivně mě překvapilo, že všichni dodavatelé mají od začátku tendru zájem, aby se nestavěl jen jeden zdroj, ale rovnou více bloků. Sami to navrhovali, sami v tom vidí pozitiva, takže se nyní nemůže říkat, že dodavatelé byli naším rozhodnutím nějak překvapeni či zaskočeni.
Chceme mít jistotu pevné ceny a dodávku na klíč.
Cíle tohoto kroku jsou vlastně dva. Jednak ještě vylepšit nabídku na stavbu jednoho zdroje. Chceme mít zároveň jistotu pevné ceny a co největší záruky, pokud jde o termíny dodání. A chceme dodávku na klíč. Za druhé chceme nezávazné opce na výstavbu dalších reaktorů překlopit do závazné smlouvy. Nezávazná opce je pro všechny jen právně neukotvená informace na papíře.
Westinghouse byl vyřazen, protože v nabídce nepředložil vše, co bylo třeba?
Nedodal nabídku v požadované struktuře.
Může se vrátit do hry?
Možné je vše, ale vzhledem k tomu, že nesplnil ani požadavky prvního kola nabídek, to nevidím jako pravděpodobné. Tendr nicméně končí vyhlášením vítěze. A pokud by teď Westinghouse přišel s nějakou nabídkou, ze které bychom si sedli na zadek, tak mi sice hrozně zkomplikuje život, ale za takovýchhle podmínek si ten život nechám v zájmu České republiky zkomplikovat velmi rád.
Postavíme opravdu čtyři nové jaderné bloky?
Myslím, že budou dva, nebo čtyři. Dělat tři nemá moc logiku.
Takže možnosti jsou vystavět dva bloky v Dukovanech, nebo k nim přidat další dva bloky v Temelíně. Nic mezi?
Tento postup se jeví jako ekonomicky nejvýhodnější. A samozřejmě budeme začínat primárně tam, kde je teoretická životnost kratší než v druhé lokalitě (tzn. Dukovany, pozn. red.).
Moje představa je naprosto jasná. Chci vycházet z ceny čtyř bloků, ale tak, aby se promítla už do toho jednoho bloku. A případné nenasmlouvání dalších reaktorů by se pak mohlo zohlednit formou nějakého malusu. Prostě dosáhnout co nejnižší ceny na jeden zdroj a dát této vládě, případně té další, závaznou opci k jejímu rozhodnutí.
