Češi si letos připomenou tři významné milníky soudobé historie: pětatřicet let od sametové revoluce, dvacet od vstupu do Evropské unie a dvacet od vstupu do NATO. Co české společnosti přinesly a před jakými výzvami dnes kvůli nim stojí?
Letos v listopadu to bude rovných třicet pět let od sametové revoluce, která spustila konec totalitního režimu v Československu. Češi se za tu dobu museli naučit akceptovat jinakost, i jak funguje demokracie. A také to, že svoboda není bezbřehá, ale končí u svobody někoho jiného.
Listopadová revoluce z roku 1989 patří bezpochyby k největším událostem našich moderních dějin. Ačkoli se dodnes najdou lidé, kteří sametovou revoluci nevnímají pozitivně, dřívější průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění ukázal, že dvě třetiny Čechů jsou za ni vděčné.
Podle ekonoma Libora Žídka z Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity v Brně se díky sametové revoluci, ale i dalším zmíněným událostem, Česko vrátilo mezi vyspělé země. „Sametová revoluce možná vzala nějaké falešné jistoty, které předchozí režim poskytoval, ale přinesla svobodu a ekonomickou konvergenci k bohatým zemím,“ konstatuje Žídek.
Daleko nejhorší dopady měl podle něj předchozí režim na morálku společnosti, protože ti, kdo socialistickým idejím nevěřili, museli lhát anebo zůstat zticha. Důležité společenské aspekty jako kritické uvažování nebo tvořivost pak byly zcela potlačeny.
Pro některé byl život v předchozím režimu pohodlnější.
„Stát vytvářel pocit, že se o vše stará, ale po roce 1989 se lidé museli naučit postarat se sami o sebe, rozhodovat se a nést odpovědnost za své kroky. Korupce byla každodenním jevem – výzkumy například ukázaly, že v roce 1989 až dvaapadesát procent obyvatel připustilo, že v předchozím roce dali úplatek,“ připomíná Žídek.
Společnost se od revoluce také posunula směrem k toleranci jinakosti. „Před rokem 1989 na chodníku neexistovali lidé na vozíčku, protože šťastná socialistická společnost neakceptovala, že by v ní snad mohli být lidé s hendikepem. O nějaké bezbariérovosti veřejného prostoru nemohla být vůbec řeč. A podobné to bylo i v otázce barvy pleti nebo vyznání,“ rekapituluje.
Lépe se podle Žídka máme prakticky ve všem. Pro některé byl ovšem život v předchozím režimu pohodlnější. „Pracovní morálka nebyla obecně moc vysoká, nebylo třeba mít vlastní názor a totalitní režim poskytoval levně základní věci, jasnou interpretaci světa a relativně malé rozdíly v příjmech. Pro někoho tak byl tento svět jednodušší, uchopitelnější a bezpečnější,“ shrnuje ekonom.
Kdo to jednoduché neměl, byla česká ekonomika: v roce 1990 výrazně zaostávala za vyspělými zeměmi a následná transformace probíhala složitě.
„Transformační proces byl velmi komplexní, od úplné reorientace zahraničních diplomatických a hospodářských vazeb přes dramatické rozšíření politické nabídky až po obrovské vlastnické přesuny na úrovni velkých podniků, obcí i mnoha rodin,“ vysvětluje Adéla Gjuričová, historička a ředitelka Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.
Výše zmíněné odlišně dopadalo na různé společenské skupiny, regiony či typy osobností. Veřejně se o tom ale příliš nemluvilo.
„Média se soustředila na osobní a ideologické střety v nejvyšší politice, zatímco otázkám tvrdých dopadů hospodářských reforem na některé skupiny obyvatel a regiony, třeba na Romy nebo slovenská menší a středně velká města vázaná na určité typy průmyslové výroby, se nevěnovala,“ vysvětluje Gjuričová a dodává, že kritické hlasy byly bagatelizovány.
Před těžkým úkolem stály i podniky, které se musely naučit, že jim nejde o plnění plánu, ale o maximalizaci zisku. „Musely se naučit exportovat, prodávat a žít s konkurencí, která před rokem 1989 neexistovala. Musely začít s inovacemi – jejich stroje byly i třicet let staré a kvalita produkce proto byla často velmi slabá. Zvyknout si musely i na to, že mohou zbankrotovat a musí existovat bez subvencí,“ rekapituluje Libor Žídek.
Česku podle něj pomohla nejen blízkost západních trhů, ochota vyspělých zemí nás integrovat a kvalita pracovní síly, ale také velké odhodlání reformátorů, kteří byli ochotni dělat oproti jiným zemím radikální, nepopulární a bolestivá opatření.
Díky výše uvedenému transformačnímu období netrvalo dlouho a ekonomika i společnost se mohla odrazit ode dna. „Jiné země takové štěstí neměly – pokud byl u nás maximální kumulovaný propad HDP patnáct procent, tak v Bulharsku pětatřicet procent a na Ukrajině šedesát,“ přibližuje ekonom.
Od základů se musel změnit i právní systém, který byl nastaven pro potřeby centrálně plánované ekonomiky a vedoucí úlohy KSČ. „Soudci byli poplatní tomuto režimu. Bylo tedy nutné zcela změnit právní rámec země s tím, že většina soudců musela zůstat, protože nebyl nikdo, kdo by je nahradil,“ vysvětluje Žídek, podle nějž nemáme dotažený právní systém dodnes.
Po deseti letech od sametové revoluce došlo k dalšímu důležitému milníku: Česká republika se v březnu 1999 definitivně stala členem Severoatlantické aliance. Podle historika Matěje Bílého z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR byl vstup do NATO první velký úspěch prozápadního polistopadového směřování země. A úspěch potřebný – po listopadu 1989 tolik vzývaný „návrat do Evropy“ se ukázal jako podstatně složitější a delší, než se v porevoluční euforii mnohým zdálo.
Cena vstupu do NATO byla nízká.
„Přínosy vstupu do NATO násobně převážily cenu, kterou Česká republika musela zaplatit. Naše země se stala součástí patrně nejsilnějšího vojenského uskupení v dějinách a získala bezpečnostní garance ze strany tehdejšího vojenského i mezinárodněpolitického hegemona, tedy Spojených států,“ shrnuje historik.
Důležitost zakotvení v multilaterálním bezpečnostním systému podle něj názorně ukazuje současná válka na Ukrajině. Členství také potvrdilo, že se Česko dokázalo rozejít s dědictvím geopolitické příslušnosti k východnímu bloku. „Cena byla nízká. Naše vojenské výdaje byly ve srovnání se studenoválečnou érou až směšně malé. Těžko si navíc představit, že by mimo NATO byly nižší, spíš naopak,“ konstatuje Bílý.
Ve vztahu České republiky a české společnosti k členství v NATO představoval nejproblematičtější moment podle Bílého alianční úder na Jugoslávii v roce 1999.
„Mnoho lidí s ním nesouhlasilo. Navíc vojenská operace proti státu, který na členy NATO nezaútočil ani je neohrožoval, bořila do té doby často opakovaný argument, že NATO je čistě obrannou organizací,“ připomíná historik.
Pět let poté republika vstoupila i do Evropské unie. Vstup do evropského společenství se podle Adély Gjuričové od počátku jevil jako nepochybný cíl, ale byl také vykládán povrchně jako návrat do Evropy. Skutečnost byla mnohem komplikovanější, jak ukázalo dlouhé a náročné vyjednávání o přistoupení k Unii, harmonizace legislativy a plnění všemožných kritérií.
„Kritické hodnotící zprávy, které nám vyjednavači za unijní stranu několik let pravidelně předkládali, se staly prvními kamínky nedůvěry mezi částí veřejnosti a politické scény na straně jedné a unijními institucemi, pravidly a politikami na straně druhé,“ konstatuje Gjuričová a dodává, že ve skutečnosti šlo o oboustranné neporozumění.
Česká strana tehdy nechápala unijní soustředění na některé otázky, jako bylo například postavení Romů. Unijní vyjednavači zase nutně ve svých výrocích museli kalkulovat s odstředivými silami mezi stávajícími členy Evropské unie, pro něž nebylo rozšíření o tak velký počet států jednoznačné.
„Je třeba si uvědomit, že ve stejné době, jako se rozsáhle transformovala Česká republika, prošla zásadní transformací také spojená Evropa. Maastrichtská smlouva o rozšíření Evropské unie spadá do první poloviny devadesátých let a i to byl proces, který vyvolal mezi členskými státy obrovské kontroverze,“ připomíná Gjuričová.
Dnes z členství v Evropské unii jednoznačně profitujeme – nejen ekonomicky, ale podle politologa Petra Kanioka z Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity v Brně i v mnoha dalších aspektech. „Nejde jen o propírané evropské fondy, jejichž čerpání jsme si v některých etapách sami dost komplikovali, ale o přístup na evropský trh a tlak na modernizaci výroby a produkce, který evropská legislativa vytváří,“ zdůrazňuje.
Druhou a možná podstatnější věcí je podle Kanioka politický vliv. „Multilaterální organizace vždy zvýhodňují menší země na úkor těch větších, Unie je v tomto zcela výjimečná. Česko by nikdy jako malý stát ve středu Evropy nemělo takový politický vliv, jaký mu členství umožňuje,“ vyzdvihuje.
Členství v Evropské unii také zlepšilo situaci menšin, jejich ochrany a práv. „Nevýhody typu snížení suverenity – ostatně, tento koncept je v provázaném světě naprosto vyčpělý – blednou a nejsou důležité,“ konstatuje Petr Kaniok.
Česká společnost si podle něj za těch dvacet let uvědomila, že Unie není jen bankomat a nástroj pro rychlou modernizaci, ale k členství patří i povinnosti a odpovědnost. „Nikdo nám nedá nic zadarmo a musíme budovat koalice, učit se definovat, obhajovat a prosazovat své zájmy,“ připomíná politolog.
Další výzvu pak přinesla situace kolem migrační krize, kdy Unie paralelně řešila krizi eurozóny a brexit. „Část tehdejší politické elity začala intenzivně rozehrávat tvrdě protievropskou kampaň, navíc propojenou s osobními problémy v podobě evropských dotací některých politiků. Zde reálně hrozilo, že se odsouváme do kouta Unie, s nikým nechceme mluvit a o členství vlastně nemáme zájem,“ vzpomíná Kaniok.
Češi by si podle něj měli uvědomit, že nikdy nebyli v pozici zemí, jako jsou Norsko či Švýcarsko. I ty jsou ostatně na evropské legislativě díky členství v Evropském hospodářském prostoru závislé – aniž by ji však mohly ovlivňovat. „Sny o nějakém prosperujícím svébytném českém ostrůvku žijícím ve sladké izolaci jsou a byly čistou chimérou,“ upozorňuje.
Největším současným problémem české společnosti, a to i ve vztahu k Evropské unii, je podle Kanioka výrazná polarizace společnosti a také politiky. „Nejedná se jen o rétoriku. Třeba na Slovensku je vidět, jak rychle se přenáší do reálné politiky a jak snadno a rychle lze politický režim přenastavit. Část naší politické elity tímto směrem zálibně hledí – nejen na Slovensko, ale i k Maďarsku,“ varuje.
Za zásadní pak považuje shodu na udržení naší zahraničně-politické orientace, protože ta je nejen garantem bezpečnosti, ale také ekonomické prosperity. „Rusko blahobyt nikde nikdy nepřineslo,“ upozorňuje politolog. Podle Adély Gjuričové je pak třeba, abychom přijali za své, že se nevyplatí rozporuplné dopady státních politik zamlčovat či zlehčovat.
„Šmahem odsuzovat protestující zemědělce jako proruské a dotací lačné lenochy nám nepomůže, naopak nám to může zakrýt výhled na spory v Evropské unii, nejasné vyhlídky zemědělství v čase změny klimatu i vůbec na měnící se svět kolem nás,“ zdůrazňuje Gjuričová.
