Se svou profesí začínala v době, kdy v Česku působili pouze tři advokáti vietnamského původu. Nejen proto to jihočeská rodačka Diệu Huyền Tranová neměla před více než dekádou vůbec jednoduché. Dnes je však nejvyhledávanější vietnamskou právničkou, jejíž rady poptávají lidé z celé republiky. A své klienty si pečlivě vybírá.
Se sedmatřicetiletou podnikatelkou, která si nechává říkat Hanka, se setkáváme v útulné kanceláři schované v úzké uličce mezi běžnými prodejnami spotřebního zboží a skladovými prostory v pražské Sapě.
Dlouhá léta sbírala Diệu Huyền praxi v SANGU, integračním centru pro Vietnamce, a v česko-vietnamské advokátní kanceláři AK Nguyen, než si před čtyřmi lety otevřela vlastní. Hlavním motorem pro ni byla možnost moct se svobodně rozhodovat.
Vchod do advokátní kanceláře Diệu Huyền Tranové v pražské tržnici Sapa
Na práva, jejichž studia si vysnila už v mládí, se přitom nejdřív vůbec nedostala. Místo toho ji přijali na pedagogickou fakultu na Jihočeské univerzitě a už to vypadalo, že vykročí úplně jiným směrem.
„Tehdy jsem rodičům řekla, že ze mě bude učitelka. Na tátovi bylo vidět, že byl zklamaný, ale snažil se to nedat najevo,“ vzpomíná Diệu Huyền, jejíž rodiče po příjezdu do Česka pracovali v továrně a s příchodem devadesátých let začali podnikat. A Diệu Huyền jim odmalička ve stánku pomáhala. Doteď její rodiče v Českých Budějovicích provozují kamenný obchod.
Těsně po zápisu na pedagogickou fakultu jí nicméně přišel dopis ze Západočeské univerzity v Plzni a na práva nakonec byla po odvolání přijata.
Po vysoké škole se rozhodla čtyři roky věnovat trestnímu právu, kde viděla největší uplatnění. Paradoxně ale v místech, kde se měla hledat spravedlnost, v počátcích své kariéry narazila na silné předsudky.
„Pamatuji si, když jsem byla poprvé nahlížet do spisů kvůli trestní kauze. Přišla jsem na policii ofotit si spisy a listiny. Přišel tam druhý policista a ptá se toho, co seděl se mnou: „Hele, oni si už vypěstovali i vlastní advokáty?“
Vietnamec rovná se drogový pašerák. Věčná a neférová nálepka. Na drogové kriminalitě se přitom vietnamská menšina podílí mezi cizinci v Česku zhruba devíti procenty.
„Je to podobné tomu, když se říká, že Skotové jsou držgrešle nebo že Američané mají rádi fastfoody. Jde o stereotypy – házejí nás všechny do jednoho pytle. Rozhodně si nemyslím, že obecná náplň práce advokátů, kteří dělají s Vietnamci, by byla jenom o trestním řízení nebo omamných a psychotropních látkách. Vnímám to vůči vietnamské komunitě jako křivdu.“
Nabízí ale recept, jak s tím bojovat. „Je pak na nás, abychom tuhle nálepku vyvrátili – pílí a prací, jak jinak. Celý život žijeme ve stínu toho, že jsme migranti, a musíme ostatním neustále dokazovat, že takoví nejsme,“ popisuje.
Když černovlasá žena s brýlemi vešla poprvé do soudní síně, byla pro změnu přehlížena. Zvykla si, že si své místo u stolu musí vybojovat.
Když byla u soudu, z jednací síně vykoukla soudkyně, rozhlédla se, viděla jen Vietnamce a řekla: „Tak počkáme na obhájce.“ Spletla si ji s překladatelkou.
Obtížné to měla ale i ve vietnamské komunitě. Na začátku kariéry ji totiž starší vietnamští klienti jakožto mladou právničku zpochybňovali. „Teď se blížím ke čtyřicítce a je to rozhodně lepší, i díky tomu, že mám spoustu skvělých doporučení. Ale určitě si myslím, že bych to měla jednodušší, kdybych byla chlap,“ dodává a poukazuje tak na to, že má vietnamská kultura hluboko zakořeněné tradiční hodnoty a normy, které ovlivňují postavení žen ve společnosti.
Dnes je nicméně v pozici, kdy ji vietnamská komunita respektuje a své klienty si může pečlivě vybírat. Sama přiznává, že je pro ni vzájemná sympatie klíčová: „Člověk musí mít radar na lidi, kteří mu nepřijdou v pořádku. Některým lidem můžu přijít já mimo, což naprosto chápu. Stejné síto mám ale vůči klientům i já. Spousta lidí se urazí, když je odmítnu.“
Měsíčně bere desítky případů, v posledních letech se zaměřuje hlavně na obchodní a nemovitostní právo. Hodina právního zastoupení u Diệu Huyền vyjde na 2500 korun. Cena za její služby se ale může s ohledem na obtížnost a časovou náročnost případů vyšplhat i na desítky tisíc korun.
Díky nasbíraným zkušenostem dokáže poradit svým klientům téměř s čímkoli. Své služby se přitom snaží udržet co nejdostupnější pro všechny – v rámci toho vede každou sobotu bezplatné poradenství či poskytuje první konzultaci zdarma.
Když jste cizinec, který v Česku nevyrůstal, může podle Diệu Huyền jazyková bariéra dělat problémy prakticky u všeho. To je prý znát třeba u starší generace Vietnamců, které lidé vídají ve večerkách nebo prodejnách s oblečením.
Porozumění úřednímu dopisu, novelám zákona nebo i něco úplně běžného může být pro mnohé z nich nezdolatelným úkolem. A vyžadují pomoc od druhých. „Dříve lidé platili za malichernosti obrovské peníze, dělali větší boty, zbytečné chyby,“ zamýšlí se Diệu Huyền.
Součástí práce nejvyhlášenější vietnamské právničky tedy není jen řešení právních případů – práce s komunitou vyžaduje mnohem víc. „Nevědomost je zneužitelná,“ vysvětluje Diệu Huyền a proti nevědomosti se snaží bojovat také na sociálních sítích.
Na veřejném facebookovém profilu, který sleduje téměř devět tisíc lidí, rozebírá základní právní otázky, informuje o aktualitách a odbourává časté mýty. Snaží se tak pomáhat vietnamským podnikatelům a rodinám lépe porozumět českému právnímu systému.
Ve volném čase se věnuje vzdělávacímu projektu, kterým se snaží změnit smýšlení vietnamské komunity a její pohled na úspěch. Mladé lidi chce inspirovat k tomu, aby se odvážili vykročit po vlastní cestě.
„Ne každý půjde na vysokou školu. Někdo skončí na učebním oboru, někdo na základní škole. Můžeš být dobrý v čemkoli, na co se zaměříš, ale musíš to dotáhnout do konce,“ říká přesvědčivě.
Nedávno tak skrze organizaci Nviec uspořádala festival pracovních příležitostí, kde měli mladí lidé možnost promluvit s představiteli z různých oborů a probrat s nimi své obavy. Mezi speakery se objevili třeba úspěšný kavárník a člen výběru Forbes 30 pod 30 Jackie Tran nebo herečka Ha Thanh Špetlíková.
Festival pracovních příležitostí OPTIONS 2023 pořádaný vietnamskou organizací NVIEC
„Rodiče by si neměli brát jako svoji osobní porážku, když se jejich dítě nevydá směrem, kterým by si přáli. Pokud se člověk uživí, má nějaký úspěch, který on sám považuje za úspěch, to úplně stačí. Protože jediné, co rodič chce vidět, je, aby jeho dítě bylo šťastné,“ uzavírá právnička a matka čtyřletého syna.
