Tři tisíce hektarů půdy, na nich sedmnáct set kusů dobytka. Milion kusů brokolice ročně. Deset tisíc tun cibule. A taky pšenice, kukuřice, špenát, ječmen a devět milionů litrů mléka. To všechno je její skupina Všestary Group. První dáma českého zemědělství Monika Nebeská a její miliardový příběh o svobodě, odvaze, lásce a vůni mokré hlíny.
Je to krásný kus země. Ve škole se děti učí o rovinatém Polabí, ale když sem přijedete, vidíte krajinu spíš příjemně zvlněnou. A živou a zelenou tak, až se srdce zachvěje. Modré nebe, z něhož bolí oči. Prostor. Dechberoucí otevřený prostor.
Mezi malebnými poli a pastvinami dokresluje atmosféru také místní kostelík, boží muka – a též desítky pozoruhodných historických pomníků. Jsme totiž zároveň na památném místě, kde se kdysi psaly dějiny – právě tahle pole bývala polem válečným.
Jsme u Hradce Králové a přímo tady, přesně v místech, kde stojíme, se 3. července 1866 střetlo 436 tisíc vojáků v rozhodující bitvě prusko-rakouské války, vyhasly tu tisíce životů. Vzpomínky na osudový střet najdete ve zdejších obcích takřka na každém kroku, okolo místního kostela si přečtete jména padlých důstojníků, na návsi zase jména padlých místních.
„O zdejší odkaz pořád pečujeme. Třeba tenhle pomník je pro mě zvlášť dojemný,“ ukazuje Monika Nebeská, když procházíme okolo sousoší zraněného koně a jeho umírajícího jezdce. Nálada vybízí k rozjímání. Ale není smutná. Na to je zdejší kraj příliš krásný.
Chcete tu prostě jen stát, koukat do kraje a zhluboka dýchat. Ono to tu totiž nádherně voní. Ten čerstvý vzduch, příjemně chladný na počátek května. Ale nejen čerstvý vzduch. „Máme štěstí, že před chvílí zase pršelo. Cítíte tu zem? Takhle voní hlína, když je živá,“ směje se Monika Nebeská.
Je to žena s očima tak modrýma, že dělají vskutku čest jejímu jménu. Hodí se sem. Jsou modré jako to nebe nad námi. Země, na které stojíme, je také její. Respektive její skupiny. „Ne všechno, něco máme v pachtu,“ upřesňuje. Je to pěkný kousek země.
Víc než tři tisíce hektarů hospodářské půdy, která tu tak voní, a na ní čerstvá zeleň. „Už to chápete? Není to moje práce. Je to moje zahrada,“ říká a spokojeně se rozhlíží. Se zdejším krajem je srostlá celý svůj život. A s firmou, o níž bude řeč, spíše velkou zemědělskou skupinou, která nese jméno zdejší starobylé obce Všestary, je Monika Nebeská spojená už téměř třicet let.
Přišla sem v roce 1996 jako hlavní ekonomka. Měla pomoci se stabilizací a růstem podniku, který však byl tou dobou klasickým zemědělským družstvem se vším, co to v „divokých devadesátých“ obnášelo.
„Nastoupila jsem do družstva jako vystřiženého ze socialistického filmu. Mým úkolem bylo zlepšit zdejší zastaralý, či spíš zabetonovaný, systém, no, spíš nesystém, fungování. A připomeňme si, že ekonomická stabilizace čehokoli byla v polovině devadesátých let opravdu výzvou, vždyť v té době se dvoutýdenní repo sazba ČNB pohybovala i ve výši dnes jen těžko představitelných 39 procent!“
„Začátky byly hodně tvrdé,“ vzpomíná Nebeská a jen bezděky připomíná, že byla tehdy zároveň matkou velmi malého dítěte, teprve dvouletého syna, na kterého navíc zůstala sama.
„Musela jsem hodně zatínat zuby, abych vydržela den za dnem, milimetr po milimetru, měnit plány ve skutečnost,“ přiznává. Zvládla to. V roce 2009 se ve Všestarech stala ředitelkou a předsedkyní představenstva.
Dokonce vůbec první ženou ve funkci předsedkyně představenstva zemědělského družstva v Česku, jak se hned se smíchem pochlubí, neboť je na to v oboru, který byl donedávna výsostně mužskou disciplínou, pořád hrdá.
„Spolu s kolegy se nám podařilo družstvo kapitálově posílit a transformovat,“ popisuje Monika Nebeská a líčí, jak ze „zemědělského družstva jako ze socialistického filmu“ postupně vybudovala moderní stabilní podnik, dnes už velkou skupinu.
Už více než pětadvacet let je Monika Nebeská jednou z nejvlivnějších osobností české zemědělské scény. Vedle vlastního byznysu je zároveň předsedkyní Zelinářské unie Čech a Moravy, sdružující většinu pěstitelů zeleniny v Česku; více než polovinu ze zhruba dvanácti tisíc hektarů polí s tržní zeleninou dnes v tuzemsku obhospodařují zhruba tři desítky největších pěstitelů.
Foto Anna Kovačič
Za ty jsou považováni všichni, kdo se starají o pěstební plochy převyšující sto hektarů. Ty všechny Nebeská ze své pozice zastupuje. K tomu působí i v řadě dalších institucí a profesních asociací, ve Správní radě České zemědělské univerzity i Univerzity Hradec Králové, zasedá i v několika evropských výborech.
Je členkou rady European Landowners’ Organization, sdružující velké evropské majitele půdy, a působí i v odborném evropském fóru FFA – Forum for the Future of Agriculture, v jehož rámci pravidelně přednáší na odborných konferencích po celé Evropě.
Všestary Group, to je dnes sedm velkých firem, které se zaměřují na rostlinnou i živočišnou výrobu, obchod se zemědělskou i zahradní technikou, s vlastní bioplynovou stanicí, a především s oněmi víc než třemi tisíci hektary zemědělské půdy. Tržby skupiny přesahují půl miliardy.
Jejich cibuli a brokolici najdete v obchodech po celém Česku, plodiny dodávají i do restaurací, do zdravotnických i sociálních zařízení nebo potravinových bank. Globálně je proslavila Všestarská cibule, která se dostala na seznam chráněných označení původu Evropské unie, podobně jako třeba Olomoucké tvarůžky.
Jsou největším producentem brokolice ve střední Evropě, ale pěstují tu i desítky dalších plodin: pšenici, jarní ječmen, kukuřici, cukrovou řepu, sóju, vojtěšku nebo špenát na semeno.
Na jejich třech tisících hektarech najdete ale taky víc než 1700 kusů skotu: jejich holštýnské krávy vyprodukují devět milionů litrů mléka ročně, na maso pak chovají plemeno Belgian Blue x Holstein.
Pýchou zdejšího chovu je velké stádo majestátního japonského císařského skotu wagyu, černého krátkosrstého plemena krav, které jsou celosvětově žádané pro své mramorované maso, přezdívané „rolls-royce mezi hovězím“.
Monika Nebeská má svá zvířata ráda a zdejší krávy mají zjevně rády ji. Jen ji vidí, sunou se k ohradě. Třicet let práce je tu znát. Monika u ohrady hbitě zuje lodičky, obuje vysoké zablácené holínky, které neustále vozí v kufru svého land roveru, a už se hrne mezi krávy. Pak se ovšem včas zarazí, vezme telefon, vytočí číslo.
„Martijn, chceme udělat pár fotek ve výběhu, ohradník je pod proudem, viď? Přijeď mi ho prosím otevřít…“ Po chvíli hlavní zootechnik, třicátník Martijn, vysoký muž původem z Nizozemska, ohradník opatrně otevírá a hned nato už zdejší první dáma beze strachu pózuje mezi svými obrovskými mazlíčky. Každá kráva je velká jako tank.
Protože se znovu drobně rozpršelo, vytáhne z auta ještě paraplíčko s volánkem. Fotografka pochopitelně zajásá. Všechno to vypadá idylicky, s těmi paraplíčky, kravičkami a deštíčkem. Ale vždycky to idyla věru nebyla.
A ani dneska není. Tohle je pozoruhodný příběh o tom, kam člověka může život nasměrovat. Mnohdy vlastně i trochu proti jeho vůli. Jinak, než třeba zamýšlel. Monika Nebeská má ráda citáty a motta.
„Jedno z mých oblíbených hesel pochází od Victora Huga. Ve štěstí neztratit rozvahu a v neštěstí klid. V mém životě byly rozvaha a klid hodně potřeba. Ale vyplatilo se to.“
Jestli dobře počítám, ve Všestarech pracujete už skoro třicet let.
Ani to nepočítejte. Bylo mi 27 let a dnes je mi o osmadvacet více. Fičí to.
Co přivede mladou ženu do zemědělského družstva? Rodinný odkaz?
Vůbec ne. Právě naopak!
Jak tomu rozumět?
