Patří k prvním zahraničním investorům, kteří vstoupili po revoluci na český trh. A podnikání v Česku za ty roky poznal stejně dobře jako doma v Rakousku. Ačkoli si Hans Peter Spak pro vedení své firmy na Plzeňsku našel místní manažery, sám jezdil do Česka dlouhé roky každý týden.
Vídeňák Hans Peter Spak tu vybudoval závod, v němž dnes pracuje na 150 lidí a který mu dělá radost. Jen loni firma Spak, vyrábějící u nás kečupy nejen pro místní trh, ale i další dvacítku evropských zemí, dosáhla obratu 650 milionů korun. Minulý rok se tak stal jejím jednoznačně nejúspěšnějším.
Meziročně obrat stoupl zhruba o 130 milionů, a jak Hans Peter Spak říká, není to zdaleka dané jen inflací. „Náš hlavní ukazatel je, kolik kilogramů potravin vyrobíme – a ten je veskrze pozitivní,“ tvrdí muž, který denní vedení rodinné firmy s historií sahající do roku 1935, kdy jeho otec začal ve Vídni s výrobou majonézy, předal už před dvaceti lety svému synovi Peterovi.
Z rodinného byznysu se však nestáhl a pořád je ve firmě aktivní. Do závodu už sice nejezdí týdně, ale přinejmenším jednou měsíčně se tam prý objeví vždy. Ostatně, ačkoli se tento muž narodil je pár dnů po konci druhé světové války a dalo by se čekat, že si bude dopřávat zasloužený odpočinek, nic takového ho prý nezajímá. Jediný relax, jejž si nenechá sebrat, jsou dlouhé výpravy na harleyi.
Spak má za sebou nejlepší rok v historii, zažívají potravináři zlaté časy?
To ne, hospodářská situace je dost složitá, ale my si stěžovat opravdu nemůžeme. Máme skvělé výsledky, což je dané souhrou produktů a práce našich lidí. Jinak je to ale na trhu těžší než kdy dřív.
Jak se to projeví ve vašem letošním hospodaření?
Čekám další velmi úspěšný rok, protože jsme na trh přinesli nové produkty a díky tomu získáme i nové zákazníky. Potvrzuje se nám, že není potřeba soupeřit jen cenou. Jsme úspěšní, protože se snažíme o nejlepší kvalitu. Takže sice nejsme nejlevnější, ale to nevadí.
Silní jsme i v exportu: vedle Česka se nám daří hodně v Itálii, ve Švédsku nebo třeba v Norsku.
To jsou velmi různé země co do chutí, ne?
Je to tak, ale k našim výrobkům přistupujeme velmi mezinárodně, neděláme chutě na míru jednotlivým státům. Z Česka vyvážíme do dvaceti evropských zemí a nově jsme o našich kvalitách přesvědčili i Nory.
Jak velký máte podíl exportu?
Z české výroby je to asi třicet až čtyřicet procent, odsud se vyváží i do Rakouska. Naopak to je spíše méně, v Rakousku totiž nevyrábíme kečup, ale z Česka se kečup vyváží například do rakouské Billy i Sparu.
Už před lety jste říkal, že na rozdíl od jiných nepřipravujete rozdílnou kvalitu zboží pro různé země. Ještě pořád se to na trhu děje?
Velké značky to dřív dělaly, teď asi už ne tak moc. Ale po revoluci se skutečně vozilo zboží horší kvality do Česka i dalších států. Myslím, že náš úspěch tady se odvíjí hlavně od toho, že tu od prvního dne vyrábíme stejnou kvalitu, jakou máme v Rakousku.
Proč jste to tak dělali, když jste mohli ušetřit stejně jako ostatní?
Jsem přesvědčený, že když vám bude něco chutnat, koupíte to znovu. A klidně to může stát i o nějakou korunu navíc, ale musí to být opravdu dobré. Takhle jednoduché to je.
Foto Libor Fojtík
Foto Libor Fojtík
Tvrdíte, že Češi a Rakušané mají mnoho společného. Překvapilo vás u nás něco?
Už od prvního dne jsem měl pozitivní zkušenosti. Hned po revoluci bylo hodně co dělat, lidé se mnou den a noc pracovali, abychom to otevřeli, jak jsme chtěli, to by v Rakousku nebylo. A třeba s byrokracií je to tady velmi podobné jako u nás. Je to náročné, ale díky tomu i zajímavé – máte něco, co musíte překonávat.
To je hodně optimistický pohled…
Možná, ale nic jiného přece nezbývá. Nemá smysl se tím trápit.
Působíte, jako že vás práce pořád hodně baví. Čím to je?
Je i můj koníček. Práce musí člověka bavit, jinak nemůžete být úspěšní. Jistě, jsou i dny, kdy se mi moc do firmy nechce a kdy si říkám, proč to vůbec dělám. Ale pak jsou zase takové, kdy je to super. Musíte si prostě hlídat, aby těch superdnů bylo víc než těch druhých. Práce musí být i zábava.
Vedení firmy, kterou jste řídil od roku 1974, jste ale už před lety předal svému synovi. Proč, když jste v podniku dál zůstal?
Pro fungování rodinných firem je zásadní, aby zakladatelé nebo další generace majitelů přistoupili včas k předání firmy. Nemá smysl dlouho čekat. Viděl jsem, že syn se ve firmě angažuje, že ho to baví, a tak jsem mu vedení před dvaceti lety předal.
Bylo to pro vás těžké?
Ne, byl to správný moment. Víte, i já jsem v minulosti udělal chyby, a tak je jasné, že musíte jednou dát příležitost a hlavně důvěru mladší generaci. Hodně lidí si myslí, že tady budou ještě sto let a že nástupnictví řešit nemusí. Ale tak to není – a pak se dědici hádají. Proto je potřeba nastavit jasná pravidla včas.
Jaká je dnes vaše role ve firmě?
Jsem takový poradce. Pořád jsem hodně na cestách, v Česku jsem dřív býval každý týden, teď tu jsem už jen dvakrát za měsíc. Sleduju, co se děje, a synovi radím například s investicemi. Teď jsme třeba spustili nový investiční program a to znamená hodně otázek, jak to udělat, co jsou správné kroky a tak dál. Rozhodnutí však může dělat jen jeden: můj syn.
O jak velkou investici v Česku se jedná a co obnáší?
Asi tři miliony eur. Musíme zvětšit výrobní kapacitu, protože jsme na našich limitech a potřebujeme dál růst.
O kolik kapacitu navýšíte?
Zdvojnásobíme ji. Poptávka je tak velká, že to je nutné. Hodně se snažíme posílit také na evropských trzích.
U nás je značka Spak hodně známá od doby, kdy jste televizi zavalili reklamou se sloganem „Spak má šmak“. Prodáváte i jinde hlavně pod svou značkou, nebo posilujete díky těm privátním?
Tady jsme silní naší značkou, v Rakousku naopak děláme víc privátní značky, třeba pro Rewe nebo Spar.
Foto Libor Fojtík
Foto Libor Fojtík
Zmínil jste, že se vám daří díky novým produktům, jak je vyvíjíte?
Jednak sledujeme trendy, například v Rakousku hodně frčí veganské potraviny, ačkoli já si myslím, že to je spíš módní úkaz. Novinky vyvíjíme postupně, trvá i rok, než se vyladí receptura a dostane se na trh.
Jak to funguje? Testujete v rodině, co vám chutná?
Jasně, nejdřív v rodině, pak ve firmě, hodně se testuje, ochutnává, dávají se návrhy, jak to zlepšit, a zase se to zkouší znovu. To potřebuje čas.
Jaká je situace menších rodinných firem v potravinářském průmyslu, kdy proti nim stojí koncerny?
Pro malé firmy je to velmi náročné. Je fakt, že velcí se dál zvětšují. Přitom právě menší rodinné firmy jsou pro stát důležité. Je to těžké, ale to k tomu patří. Jinak by to přece byla hrozná nuda, ne? Musíte brát svět pozitivně a pak jde všechno lépe. Opravdu!
Kromě práce prý pořád jezdíte na motorce.
Ano! Každý rok jezdíme na velkou tour na motorkách, byli jsme na Sicílii, Sardinii, letos Toskánsko. Každý den ujedeme tak tři sta kilometrů a je to skvělé. To je pro mě velká zábava a absolutní svoboda.
