Ne protože se to sluší, ale protože to má důvod. Pokloňme se. Ghanou kráčí král. Jmenuje se David Duroň, narodil se v Ostravě a už nemusel žít. Toto je jeho fantastický příběh.

Ano, samozřejmě. Podivuhodné řízení osudu, díky němuž se stal David Duroň v Ghaně králem, si zaslouží obšírné vysvětlení. Záhy k němu dojde, teď k tomu ale rozhodně není pravá chvíle. Aktuální chvíle totiž zcela vylučuje možnost soustředění. Každý její atom je prostoupen strhujícím dramatem, vrcholným neklidem, radostným poblouzněním.

V každé setině sekundy probíhá extatický spektákl s tak mocnou energií, že div neroztaví zlato, jehož přebytek se třpytí všude kolem. Jistě, spolehněte se. Duroňův epický příběh bude odvyprávěn, ale teď ne. Teď to nejde, neboť…

Ulicemi Elminy se valí divoká řeka Bakatue! Vtrhne do nich nekompromisně ze svahu, kde nabere nezadržitelné tempo. Stočí se doprava a s hukotem se řítí podél oceánu. Zaplaví centrum, nepředvídatelně se kroutí a vlní, jak se snaží vmáčknout do úzkého prostoru mezi domy; burácí a míří k laguně. Ocitnout se v jejím proudu znamená být opilý odevšad se linoucím zpěvem. Dostávat injekce euforie z každého tónu neúnavně hrajících trubek.

Propadnout do magického transu, horkého jako tento ghanský den, z podmanivě se opakujících úderů bubnů. A tanec, panebože tanec! Netančí lidé, sama hudba jejich prostřednictvím tančí. Zadržte tohle všechno. Zadržte jekot, zpěv, zvuk trubek a bubnů, zadržte tanec. Jedině tak zadržíte i řeku Bakatue. Je to řeka tvořená lidmi. Jako by se vlivem zdejšího vedra spekl několikatisícový dav v jednolitý organismus s mnoha a mnoha hlavami; jeho srdeční rytmus určuje dunění bubnů, jeho tep pohání radostné výdechy trubek.

Halucinogenně opulentní sláva dává člověku povznášející pocit. A vskutku, někteří se nohama opravdu nedotýkají země: na zdobných nosítkách, neseni z každé strany svalnatým věrným, letí nad jásajícími zástupy vládci v rouchách tak pestrých, že jsou do nich vetkány všechny barvy Afriky. Elminou prochází průvod králů tohoto světa, přesně takhle se to jeví.

Jeví se, že v oku Vesmíru je Afrika bělmem, Ghana duhovkou a Elmina zorničkou, epicentrem všeho. Bakatue a průvod vznešených králů; na souši, na moři ani ve vzduchu nic důležitějšího není. Součástí defilé je David Duroň. Nepřehlédnutelnou součástí a zdaleka nejen proto, že neleží na nosítkách a jde po svých.

David Duroň je jediným bílým králem v celém průvodu a jeho fascinující příběh je ještě pestřejší než okázalé hávy hrdých správců říší, je pestřejší než barvy Afriky. Nebo ještě jinak: při své barvě pleti Duroň barvy Afriky doplňuje tak, až je z toho velkolepá symbióza.

Po tom, co se mi stalo, si užívám každou vteřinu, nedělám kompromisy a nehádám se s blbci.

Barvy přestanou být brzy vidět – hlavním vládcem nad Ghanou bude za pár chvil noc a nynější soumrak je rohožkou, po níž dojde na trůn. Nadchází poslední noc před Bakatue. Noc před slavností otevření moře, které poskytuje hlavní obživu rybářské Elmině, městu na pobřeží.

Nadchází noc před Bakatue, který pravidelně první červencové úterý přináší explozi nezměrného štěstí a strhujícího průvodu králů. Nadchází noc, slunce se pomalu noří do vln. Do stejných vln, jež houpají s loďkou, na níž David Duroň sedí.

„Po tom, co se mi stalo,“ řekne a zvolna usrkne piva, „si užívám každou vteřinu, nedělám kompromisy a nehádám se s blbci. Je to asi až takové africké vnímání a přistihuji se, že mi vyhovuje čím dál víc.“ Vzít jeho slova vítr, snad je donese až do nedalekého za dva miliony dolarů vybudovaného luxusního resortu Lemon Beach, který Duroň vlastní společně s ghanským byznysovým partnerem a velkým přítelem Kofim.

Na všech platformách vysoce hodnocený Lemon Beach se skládá ze stylových bungalovů a hotelu, nadstandardní restaurace, bazénu ve tvaru Afriky, od kterého vede přístup na mořskou pláž. Vítr by mohl Duroňova slova zanést i na zámek v Elmině, nejstarší Evropany postavenou budovu jižně od Sahary – vyrostla roku 1482 po Kristu, deset let před objevením Ameriky, dnes je pod světovým dědictvím UNESCO.

V někdejším technickém zázemí sídla mají David a Kofi vyhledávanou restauraci, kde se každou neděli podává tradiční jídlo fufu, hustá kaše vzniklá stlučením plantainu a manioku. Všichni Davidovi zaměstnanci jsou z Elminy a blízkého okolí, ovšem skutečnost, že dává místním práci, je jen střípek toho, co dělá.