Širokánský americký úsměv a nakažlivé nadšení. Nic víc Veronika Pospíšilová neměla, když se rozhodla v Česku vysbírat 25 tisíc dolarů a postavit za ně školu v Kambodži. Po sedmi letech její spolek Hvězdice přispívá na jinak nedostupné vzdělání pro 120 kambodžských dětí a Veronika rozjíždí sociální podnikání, které zajistí příjem i jejich rodičům.
Mladou etnoložku to do Asie táhlo od dětství. „Vyrůstala jsem v rodině, která měla k asijské kultuře blízko. Doma jsme měli buddhistický oltář, meditace byla pro mne stejně přirozená jako jídlo,“ vzpomíná s rozzářenýma očima třicátnice, která před pár týdny získala doktorát na Univerzitě Karlově.
Právě její univerzitní terénní výzkum animismu kombinovaný s náhodou ji zavedl do vesničky Banteay Rasey v Kambodži. Leží 60 kilometrů od středověkého chrámového komplexu Angkor Vat, kam přijíždějí každoročně masy turistů z celého světa.
Veronika tehdy v roce 2013 požádala řidiče motorizované tříkolky tuk-tuk, který je vozil po rozlehlém areálu, aby by jí ukázal rodnou vesnici. „Zajímaly mě jejich náboženské rituály, jaká uctívají božstva.“
Na dosah pětihvězdičkových resortů našla typický venkov třetího světa, kde děti vstávají ve čtyři ráno a s východem slunce místo do školy odcházejí s rodiči na pole. „Potkala jsem matky, které zrovna porodily své sedmé osmé dítě a nabízely mi, abych si ho odvezla domů, že už ho neuživí,“ líčí pohnutě mladá žena, z níž prýští emoce i energie.
Veronika narychlo uspořádala sbírku na dálku, a když dětem rozdala bonbony a hračky, zeptala se starosty, co dalšího by potřebovali. Bez vytáček odpověděl, že školu. „Nejbližší škola byla vzdálená 10 kilometrů. Takovou dálku malinké děti chodit denně nemohou. Navíc tam nejsou vybudované silnice a ani nejezdí autobusy,“ přibližuje Pospíšilová běžnou situaci v zemi s vysokou negramotností.
Starosta měl k dispozici pozemek a odhodlání, chybělo 25 tisíc dolarů na stavbu školy. Entuziastická studentka etnologie a vietnamistiky mu namístě slíbila, že je do necelého roka přiveze a školu postaví. „O stavebních projektech jsem nevěděla zhola nic. Ani o fundraisingu,“ usmívá se Pospíšilová naivitě, se kterou tehdy obešla pár zaběhlých neziskovek v Česku.
„Opravdu jsem měla představu, že neziskový sektor znamená, že práci děláte dobrovolnicky ve svém volném čase.“ Žádná z organizací jí ovšem nedokázala garantovat realizaci projektu v požadovaném krátkém čase.
Pospíšilová začala sama obcházet firmy a podnikatele v jihočeském regionu, odkud pochází. Místní pizzerie jí přispěla korunou z prodané pizzy, Břízovi z Koh-i-nooru 10 tisíci. „Zkoušela jsem všechno – občas jsem se musela ohánět i karmou,“ vzpomíná. Z mikropříspěvků po půl roce vyskládala 320 tisíc korun, s nimiž se vrátila do Kambodže.
„Sice to pořád ještě nebylo dost, ale blížilo se období dešťů a bylo potřeba začít stavět. Hodně lidí mě varovalo, že Kambodža je zkorumpovaná země, že si za ty peníze starosta postaví nový dům a bude po škole.“
To se však nestalo. Veronika začala spolupracovat s lokálním podnikatelem, který během genocidy uprchl do Ameriky. Zajistil stavbyvedoucího a vesničané školu vybudovali svépomocí. V Česku se podařilo dovybrat nejen chybějících 200 tisíc korun, ale do vesnice směřuje každoročně dalších 300 tisíc korun na aktuální potřeby dětí. Učitele poslalo a platí kambodžské ministerstvo školství.
„Se starostou jsme obcházeli rodiny a vysvětlovali, proč je vzdělání důležité. Těm nejchudším jsme nakoupili pytle rýže, abychom jim vykompenzovali rozdíl v pracovní síle,“ popisuje Pospíšilová první projekt.
Škola dnes ve třech třídách poskytuje vzdělání stovce dětí od čtyř do osmi let. „Docházejí tam mimina, která mi tehdy před lety tlačili do náruče,“ dojímá se Veronika. V mezičase vybudovala druhou školu ve vesnici Ta Pua u thajských hranic, projekt třetí školy se připravuje. Pospíšilová rozjela taky adopce na dálku. Díky českým sponzorům tak mohou studovat i starší děti. „Jednu studentku máme na univerzitě,“ říká Pospíšilová. A s desítkou žen z Banteay Rasey rozjela sociální dílnu, která šije jógové oblečení pod značkou Dharma Delight.
Vše zastřešuje spolek Hvězdice, kolem něhož Pospíšilová shromáždila síť zhruba 20 dobrovolníků, od grafiků až po právníky. Zapojuje do něj i klienty jógových retreatů, jež pořádá po celé Asii a které jí samotné poskytují finanční zázemí pro její dobrovolnictví. „Častokrát mi píší, že se jim z celých dvou týdnů nejvíce líbil den, kdy bílili stěny v naší škole,“ říká nadšeně Pospíšilová a přidá příběh za názvem Hvězdice.
Chlapeček chodí po pláži a nosí do vody hvězdice, které vyplavilo moře. Proč to děláš? ptá se kolemjdoucí stařec. Jsou jich tady tisíce, stejně všechny nezachráníš. Ale pro tuhle jednu to smysl má, odpoví dítě a hodí hvězdici do moře.
