Jméno rodiny Becherů si na první dobrou spojíme asi hlavně s jejich rodinnou likérkou, karlovarskou Becherovkou. Kromě věhlasného nápoje ale ovlivnili Becherové i společenský život v Karlových Varech. Mají totiž prsty ve výstavbě budovy Císařských lázní.
V největším a architektonicky i umělecky nejbohatěji vybaveném lázeňském domě Karlových Varů ve čtvrtek 19. října Forbes pořádá velkolepou konferenci Lepší Česko s nejvýznamnějšími osobnostmi z byznysu, vědy, politiky i kultury. Proto se hodí si připomenout historii budovy, která nedávno získala moderní multifunkční sál od architekta Petra Hájka.
Foto Petr Polák
Foto Petr Polák
Když si mladší bratr Gustava Bechera, tehdejšího majitele rodinné likérky Becherů, prohlížel sousedství rozestavěného Grandhotelu Pupp, zdály se mu pozemky s bývalým městským pivovarem žalostně nevyužité.
Naštěstí slovutný balneolog Karl Moriz Becher zároveň zasedal v městské radě, a tak jeho přičiněním město koncem roku 1892 rozhodlo, že na místě vzniknou nové, moderní a reprezentativní lázně, které tehdy Karlovy Vary zoufale potřebovaly.
Osloven byl renomovaný ateliér vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermana Helmera, který měl čerstvě za sebou stavbu karlovarského městského divadla. A už v květnu 1895 se Císařské lázně staly chloubou Karlových Varů jako zástupce historizujícího
slohu francouzské novorenesance.
Podkovitý půdorys a majestátní vzhled měl evokovat stavby antického Říma a také tak trochu konkurovat zmiňovanému Grandhotelu Pupp, který další významná karlovarská rodina Pupp dokončila chvíli před tím, než se otevřely Císařské lázně. A konkurence to byla vskutku důstojná – ve své době šlo o nejmodernější lázeňský dům světa.
Císařské lázně nabízely tehdejší nejmodernější technologické vymoženosti a také luxus a komfort. Přímo do reprezentativního vestibulu bylo například možné vjíždět kočáry a ten, kdo si chtěl ušetřit výšlap po monumentálním schodišti, mohl použít hydraulický prosklený výtah.
Jednotlivé koupelny, kterých bylo více než sto, byly vybavené odpočívárnou a vanami pro slatinné koupele a balneoléčbu s minerální vodou. Samozřejmostí byly sprchy, elektrické osvětlení, parní vytápění i ohřívače prádla.
Císařské lázně si připsaly také jedno světové prvenství, a to díky systému zavážení van s rašelinou pod podlahou, tedy bez nutnosti vstupovat do lázeňské kabinky. Za jeden den lázně obsloužily bezmála dva tisíce osob.
Technologickou vyspělost lázní v dobách největší slávy ostatně potvrzuje i architekt Petr Hájek, podle jehož návrhu letos získaly Císařské lázně moderní multifunkční sál. „Je to velmi významná a nádherná stavba a z hlediska dobových technických konstrukcí je skutečně zajímavá. Je to ve své podstatě volnočasová budova, a přitom má důstojnost paláce,“ hodnotil Hájek budovu lázní ve velkém rozhovoru pro červnový Forbes.
Vnitřní strojovna byla takovým pomyslným srdcem celého objektu a architekt Hájek ji nahradil novým strojem, který místo lázeňské technologie využívá současnou technologii multifunkčního sálu. Diváci a posluchači tak mohou zrekonstruovanými historickými prostory vstupovat do zastřešené dvorany, v níž stojí na šesti nohách sál, který umí proměňovat celý prostor pro různé produkce.
Ale ještě zpátky do historie, konkrétně do roku 1904, kdy Císařské lázně navštívil poprvé a naposledy ten, po němž byly pojmenovány. Císař František Josef I. si budovu prohlédl, ale lázeňských služeb tehdy bohužel nevyužil.
Budova fungovala až do konce druhé světové války jen během lázeňské sezony, tedy od května do září, díky přestavbě na přelomu 40. a 50. let ale mohla fungovat celoročně.
Jenže brzy po rekonstrukci, která mimo jiné necitlivě smazala některé původní technologie a vybavení, začaly lázně postupně chátrat. V 80. letech byl ukončen lázeňský provoz a dům sloužil jako kasino.
Naději přineslo až vládní rozhodnutí z roku 2010, které Císařské lázně zařadilo na seznam národních kulturních památek. V roce 2019 konečně začala velká rekonstrukce za zhruba 1,4 miliardy korun, která lázeňské budově vrátila historickou podobu, a co je možná důležitější, vrátila do ní život. I díky zmiňovanému sálu od Petra Hájka.
Moderní sál stojící na šesti ocelových nohách připomíná červeného kraba nebo transformera a slouží například Karlovarskému symfonickému orchestru, filmovým produkcím, divadelním představením, plesům nebo konferencím.
Z toho důvodu je vestavba ve dvoraně variabilní a díky pohyblivé výšce se může hlediště rychle proměnit na konferenční nebo taneční sál, který vyžaduje plochou podlahu.
