skip to main content

Bosý boss. Pavel Ryba chodí bez bot i na obchodní jednání. A prodává zlato za miliardy

5 minut čtení

Nevadí, že venku mrzne nebo chumelí. Pavel Ryba chodí bos za každého počasí. Rozhodně to není tím, že by na boty neměl – jeho firma Golden Gate, která je největším prodejcem drahých kovů v Česku, během krize vyrostla o 130 procent.

Loni se jí obrat meziročně zvýšil z 1,9 miliardy korun na více než 4,5 miliardy korun. Plzeňský podnikatel má přitom vizi dostat zlato a stříbro do každé rodiny.

„Trh se zlatem zažívá v posledním roce renesanci. Kvůli uvolněné měnové politice a záporným reálným úrokovým sazbám se investoři obávají udržitelnosti dluhů mnoha vlád a inflace. Přesouvají proto část kapitálu z rizikovějších aktiv do bezpečí zlata či stříbra, které i v krizi drží svou hodnotu,“ popisuje Ryba.

To postupně tlačí cenu drahých kovů výš. Zlato loni vyrostlo z 1517 amerických dolarů za troyskou unci na 1896 dolarů. Meziročně se tak jeho cena zvýšila zhruba o čtvrtinu. Podle Ryby se ale trh se zlatem začíná jen zvolna probouzet a to nejlepší má ještě před sebou.

Reklama

„Teprve nyní se obchoduje okolo svých maxim z roku 2011. Stříbro je dokonce jen na polovině svých maxim z doby před deseti lety. Cílová cena bude záležet na tom, jak velké množství inflační měny bude drahé kovy nakonec pronásledovat. Ale umím si velmi reálně představit, že půjde o rozmezí 8000 až 10 tisíc dolarů za unci,“ říká Ryba.

V Česku vlastní investiční zlato jen dvě až tři procenta obyvatel. V západní Evropě je to obvykle kolem 15 až 20 procent populace. A zatímco v Německu připadá na jednoho obyvatele asi 120 gramů žlutého kovu, v tuzemsku jsou to pouhé tři gramy. Ryba tak věří, že jeho firma má šanci dál mnohonásobně růst.

První byznys rozjel už v osmnácti.

Podnikání měl přitom v krvi od mládí. První byznys rozjel už ve svých 18 letech během střední školy. „Dělal jsem rizikové kácení stromů. Studoval jsem zahradnickou školu a s ředitelem a třídní učitelkou jsem se domluvil, že můžu občas chodit za školu. Měli jsme nadstandardní vztahy. A když jsem slíbil, že nebudu mít žádné průsery a školu doženu, tak mi to povolili,“ vypráví podnikatel.

Po škole dělal nějaký čas realizace zahrad, následně začal podnikat v oboru blízkém stavebnictví. Až do roku 2008 do Česka úspěšně dovážel měděné trubky převážně z Itálie, kde měli v létě odstávky. A tak mu obchodní partneři doporučili udělat si už na jaře zásoby i na podzim. Jenže mezitím přišla finanční krize a burzovní krach a cena mědi klesla o 60 procent.

„Měl jsem skladové zásoby za miliony korun, které nikdo nechtěl. Stavebnictví se zastavilo. A firmy, které nakupovaly měď za levno, mě přebily. V důsledku toho jsem zkrachoval a zůstal za mnou dluh asi tři miliony korun,“ líčí Ryba.

Aby ho mohl splácet, hledal si jiný zdroj obživy a začal jezdit taxíkem. „Moje zásada byla nekrást. Měl jsem kvůli tomu konflikty s jinými taxikáři, kteří nezapínali taxametry. Dostal jsem od nich i pěstí, že nedržím partu. Abych si dokázal poctivě vydělat na splátky a živobytí, seděl jsem v autě 29 dní v měsíci 14 hodin denně,“ vypráví Ryba.

Dlouhé hodiny v taxíku ale přinesly své ovoce. Ryba je využil k poslouchání přednášek a audioknih o ekonomii, managementu a leadershipu. „Z auta jsem po dvou letech vylezl ohnutý, ale úplně přeprogramovaný. Byla to taková moje univerzita, kterou jsem nikdy nestudoval. Pro mé podnikání šlo o tu nejdůležitější fázi,“ říká podnikatel.

Každý by měl mít peníze uložené i v drahých kovech.
Reklama

Při studiu ekonomických děl ho zaujala především rakouská ekonomická škola, která tvrdí, že zásahy do přirozeného plynutí hospodářského cyklu ve výsledku zvyšují nestabilitu hospodářství.

„Její zástupci upozorňují mimo jiné na to, že vyndáním brzdné kotvy v podobě zlatého standardu mohou banky tisknout peníze z ničeho a vytvářet tak iluzi bohatství. To vede k maniodepresivnímu střídání období nadměrného blahobytu s oddlužovacími fázemi,“ shrnuje Ryba.

Výše uvedené ho dovedlo k myšlence, že každý by měl pro případ krizí mít kromě spoření, nemovitostí nebo akcií peníze uložené i v drahých kovech. A tak v roce 2011 se svým společníkem Pavlem Kupkou založili Golden Gate jako firmu, umožňující běžným lidem spořit si do zlata, stříbra nebo platiny. Dnes mají desítky tisíc klientů, především z řad střední a vyšší střední třídy.

„Drahé kovy jsou nástroj, jak během turbulentního období zaparkovat úspory v bezpečí. A za pár let je zase můžete investovat do něčeho jiného. Do budoucna připravujeme investiční společnost, která umožní našim klientům přesunout peníze do akcií, dluhopisů nebo nemovitostí. A dělat to chytře v souladu s hospodářským cyklem,“ prozrazuje podnikatel, o kterém loni v létě vyšla kniha Zlatý boss, který chodil bos.

Název je inspirovaný Rybovým nezvyklým životním stylem: chozením naboso. Od dětství trpěl bolestmi zad, které ještě zhoršilo jezdění v taxíku. Nejdřív přitom zkusil, zda by mu nepomohly barefoot boty, simulující bosou chůzi.

„Jednoho dne za mnou přišel klient bez bot. Říkal jsem mu, že jsem v podstatě taky bosý. A on mi odvětil, no to tedy nejste. Nechcete si to sundat? A tak jsem si barefootky zul a vyrazil s ním pěšky na oběd. To byl bod zlomu. Od té doby jsem nosil boty méně a méně,“ vypráví Ryba.

Dnes si je bere jen na 10 až 15 procent času, například na dlouhou túru v horách nebo do Národního divadla. Bosé chození mu podle jeho slov posílilo imunitu, zlepšilo zažívání, pomohlo s problémy se zády a stimulovalo myšlení.

Aktuální vydání magazínu

„Nějakou dobu trvalo, než si na to mé nohy zvykly. Pomohlo mi, že jsem si předtím pět let odžil v barefootkách, což je podle mě nezbytná fáze k přechodu na absolutní chození naboso. Četl jsem i o lidech, kteří ze dne na den odložili boty a zbortila se jim klenba,“ říká Ryba.

Bosé nohy podle něj působí zároveň jako skvělý icebreaker. Když přijde v obleku, ale bez bot, obvykle to vzbudí emoce. „Netolerantních reakcí je opravdu málo. Většinu lidí to nesmírně zaujme a vyptávají se, proč to dělám. Není lepší způsob, jak uvolnit atmosféru na jednání,“ směje se Ryba.

Návrat k přírodě pro něj nepředstavuje jen bosá chůze, ale také rybník s hájenkou nedaleko obce Žihle na Plzeňsku. „Tam rybařím, včelařím a odpočívám bez telefonního signálu. Je to taková má úniková zóna,“ říká muž, který věří, že už příští rok se jeho firma zařadí mezi 100 největších společností v Česku.

Reklama
Reklama